ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1590.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1590/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A/ L. V., B/ A. V., zastoupených v dovolacím řízení advokátem, proti žalovanému Bytovému družstvu v O., o povinnost učinit prohlášení vlastníka a o povinnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví družstevního bytu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 26/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2003, č. j. 8 Cmo 294/2001-92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2001, č. j. 28 Cm 26/2000-51, byla žalovanému ve výroku I. uložena povinnost učinit prohlášení vlastníka budovy čp. 738, postavené na pozemku parc. č. 118 v k.ú. H. L., podle §5 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému byla současně uložena povinnost uzavřít do tří dnů od prohlášení vlastníka budovy se žalobci smlouvu o převodu vlastnictví družstevního bytu v domě výše identifikovaném ve znění, jak bylo zahrnuto do výroku II. rozsudku.
Prvostupňový soud dovodil svůj závěr ve výroku I. o povinnosti žalovaného učinit prohlášení vlastníka budovy ze širšího výkladu důsledků splněné povinnosti žalobců (členů družstva) vyzvat podle §24 zákona č. 42/1992 Sb. (a následně §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů – dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“) družstvo k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytu, jehož nájemci jsou žalobci; posléze byla mezi účastníky sjednána změna termínu pro uzavření smlouvy do 31. 12. 1996. Povinnost převést byt žalobcům však žalovaný nesplnil. Rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. rozsudku, obsahujícím smlouvu nahrazující projev vůle stran (§161 odst. 3 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) bylo založeno právě na nesplněné povinnosti žalovaného družstva uzavřít se žalobci smlouvu o převodu bytu, jak to družstvu, po presumovaném prohlášení vlastníka budovy, jako následek včasné výzvy nájemce – člena družstva zákon ukládá. K identifikaci převáděného bytu ve smlouvě soud poznamenal, že předmět převodu je dostatečně označen přesto, že jednotka dosud vymezena nebyla a žalobci vycházeli z listin poskytnutých žalovaným. Pokud by znění smlouvy neobsahovalo některé potřebné náležitosti, je možné text smlouvy následně doplnit, aby byl schopen být předmětem zápisu změny vlastnického práva do katastru nemovitostí.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 1. 2003, č. j. 8 Cmo 294/2001-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o povinnosti žalovaného učinit prohlášení vlastníka budovy o bytové jednotce (opravil pouze ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. z §5 na §4). Svým výrokem II. však změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen uzavřít se žalobci smlouvu o převodu vlastnictví družstevního bytu, v žalobci navrhovaném znění.
Odvolací soud přisvědčil oprávnění soudu stanovit žalovanému povinnost učinit ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 72/1994 Sb. prohlášení vlastníka budovy též o příslušné bytové jednotce. Četl však k důkazu to prohlášení vlastníka, které v odvolacím řízení jako ještě neschválené představenstvem předložil žalovaný. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že potvrdit výrok soudu prvního stupně o žalovanému uloženém obsahu smlouvy o převodu vlastnictví bytu (nahrazujícím projev vůle stran) nelze z „ryze formálních důvodů“. Z listiny, předložené žalovaným jako prohlášení vlastníka, totiž vyplývají jiné údaje o předmětné bytové jednotce včetně jejího vybavení, o spoluvlastnickém podílu žalobců na společných částech domu i o těchto společných částech domu, než uvedli žalobci v jimi navrženém znění smlouvy. Odvolací soud zdůraznil, že pravomocný rozsudek o nahrazení projevu vůle stran k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytu je listinou, která je součástí zápisu do katastru nemovitostí spolu s vkladem vlastnického práva pro nabyvatele (§4 zákona č. 72/1994 Sb.). Pokud by však mezi prohlášením vlastníka (jak bylo předloženo žalovaným) a obsahem smlouvy o převodu vlastnictví bytu vznikl ohledně identifikace údajů souvisejících s bytovou jednotkou rozpor, vklad vlastnïckého práva žalobců by nemohl být katastrálním úřadem podle §5 zákona č. 265/1992 Sb. povolen. Rozsudek soudu prvního stupně by tak ve výroku II. nebyl vykonatelný a následné doplnění textu smlouvy nepřichází v úvahu, neboť rozhodnutí soudu jako orgánu státní moci nelze doplňovat ani měnit. Odvolací soud dodal, že se žalobci mohli domáhat též uložení povinnosti žalovanému převést označený byt, aniž by žádali nahrazení projevu vůle.
Proti zamítavému výroku II. rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalovaného uzavřít se žalobci smlouvu o převodu vlastnictví bytu podali oba žalobci dovolání. Označili v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. Vadu s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci spatřovali dovolatelé v tom, že odvolací soud hovoří v souvislosti s identifikací údajů spojených s bytem jen o formální vadě a že tedy tuto vadu měl odstranit sám, či ji nechat odstranit soudem prvního stupně. Námitky k tvrzenému nesprávném právnímu posouzení věci dovolatelé uvedli tak, že se prolínají s předchozím dovolacím důvodem; o jejich obsahu tedy bude pojednáno v rámci posouzení věci dovolacím soudem.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že zpracoval prohlášení vlastníka, nechal je vložit do katastru nemovitostí a splnil tedy tuto svou povinnost (první žalobce však nesouhlasí s obsahem prohlášení). Je připraven převést byt na oba žalobce smlouvou s obsahem souladným s nynějším prohlášením vlastníka. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání, nebo jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podaly včas subjektivně oprávněné osoby, zastoupené advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je patrna z diformity výroku II. rozsudku soudů obou stupňů (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatelé uplatnili způsobilé dovolací důvody.
Dovolatelé spatřovali vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci v postupu odvolacího soudu, který nerespektoval skutečnost, že žalovaný jim v době specifikace žaloby nepředal žádné bližší údaje, jež žalobci potřebovali pro návrh obsahu smlouvy zahrnuté do rozsudku. Zjistil-li odvolací soud vady smlouvy, měl věc vrátit soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, eventuálně tyto vady pomocí poučení žalobců odstranit sám. Pokud tak odvolací soud neučinil a vynesl zamítavý výrok o povinnosti žalovaných převést byt do osobního vlastnictví žalobců, zbavil je tak z důvodu rei iudicatae do budoucna možnosti domoci se svého zákonného práva.
S těmito námitkami dovolatelů však nelze souhlasit. Odvolací soud je z povahy své činnosti soudem přezkumným, zaměřeným zejména na právní stránku napadeného rozhodnutí. Nesrovnalosti, zjevně vzniklé při označení bytové jednotky ve smlouvě navrhované žalobci (ostatně tuto vadu již v odůvodnění rozsudku přiznal soud prvního stupně) spadají do oblasti skutkové, v níž mohl odvolací soud konstatovat nesoulad údajů mezi prohlášením vlastníka předloženým stranou žalovanou a rozsudkem soudu prvního stupně, nebyl však povinen tento nesoulad odstraňovat. Stejně tak by se jednalo o postup vymykající se přezkumné funkci odvolacího soudu, pokud by ten namísto očekávaného meritorního rozhodnutí přistoupil ke zrušení prvostupňového rozsudku a vrácení věci za účelem odstranění vad žaloby. Zejména pak nelze přisvědčit argumentaci dovolatelů, že by se při budoucí žalobě na povinnost žalovaného uzavřít smlouvu o převodu bytu jednalo o nyní vytvořenou překážku věci pravomocně rozhodnuté. Zákonem stanovenou povinnost (§23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.) lze vynutit na základě nové žaloby, budou-li pro vyhovění této žalobě v budoucnu splněny podmínky.
Odvolací soud měl podle dovolatelů též nesprávně přisvědčit oprávnění družstva měnit zákonnou úpravu převodu bytů do osobního vlastnictví, pokud jde o termín převodu. Dovolatelé považují jakýkoli časový harmonogram, stanovený družstvem, za irelevantní a absolutně neplatný. Zde však odvolací soud, což dovolatelé poněkud opomíjejí, názoru dovolatelů nijak neodporuje. Naopak sám v odůvodnění rozsudku uvádí, že postup orgánů družstva „nelze vykládat tak, že rozhodnutí družstva (byť učiněné v rámci vnitrodružstevní demokracie), může vést ve svých důsledcích k porušování povinností žalovaného stanovených zákonem“.
K obsahu žalobního návrhu (petitu) ostatně odvolací soud přiléhavě poznamenal, že alternativou žaloby na nahrazení projevu vůle (uvádějící celý obsah smlouvy) mohla být žaloba na uložení povinnosti žalovaným smlouvu o převodu bytu uzavřít, jak se tato povinnost družstvu ukládá ustanovením §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Z judikatury tu lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/1999, nebo na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 297/99; obojí rozhodnutí implicite takový postup připouští.
Dovolací soud neshledal při přezkumu napadeného rozhodnutí ani předchozího řízení žádné jiné procesní vady, které by mohly vést ke zmatečnosti rozhodnutí nebo by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Při posouzení věci dovolacím soudem tedy nebylo možné učinit závěr o naplnění kteréhokoli z uplatněných dovolacích důvodů. Dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolání žalobců proti němu zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný, žádné náklady tohoto řízení však neúčtoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu