ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1615.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1615/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. S. H. a J. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 18.4.2002, sp. zn. 6 Co 362/2002, vydaném v právní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 18/92 (žalobkyně H. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným S. H. a J. H., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 15.1.1992, domáhající se uložení povinnosti žalovaným uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 61 v P., s pozemky parc. č. 84 (o výměře 551 m2) a parc. č. 127/4 (o výměře 909 m2), bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích z 25.1.1996, čj. 2 C 18/92-70, jímž bylo uloženo žalovaným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 61 v P. do 3 dnů od právní moci rozsudku; bylo zastaveno řízení ohledně vydání pozemků parc. č. 84 a parc. č. 127/4 v P. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaných byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání domu čp. 61 v P. a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26.9.1996, sp. zn. 6 Co 1606/96. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo poukázáno na to, že další řízení si vyžádá také další dokazování (zejména o tom, zda je žalobkyně oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. a zda tu jsou zákonné předpoklady k vydání nemovitostí ze strany povinných osob podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
V dalším průběhu řízení bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích z 18.6.1997, čj. 2 C 18/92-108, tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta; žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 22.692 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 18.6.1997 zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27.2.1998, sp. zn. 6 C 310/99. V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že podle názoru odvolacího soudu nejsou tu podmínky pro potvrzení ani pro změnu odvoláním napadeného rozsudku, když soud prvního stupně se neřídil tím, co bylo uvedeno v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu z 26.9.1996 (sp. zn. 6 Co 1606/96 Krajského soudu v Českých Budějovicích).
Okresní soud ve Strakonicích pak vynesl mezitímní rozsudek z 3.12.1998, čj. 2 C 18/92-132, jímž určil, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalovaných rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením z 20.4.1999, sp. zn. 6 Co 777/99, tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení dospěl odvolací soud k výslednému právnímu závěru, že totiž „nelze dovodit, jak to učinil Okresní soud ve Strakonicích, že nemovitost (dům čp. 61 v P.) přešla na stát bez právního důvodu a že je naplněn restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“ Zároveň však odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že „další otázky podstatné pro konečné rozhodnutí ve věci nebyly zkoumány, a proto se jimi bude zabývat v dalším řízení soud prvního stupně“.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem z 5.11.2001, čj. 2 C 18/92-404, uložil žalovaným S. H. a J. H. uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 61 v P. s pozemkem parc. č. 84 (o výměře 551 m2). Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 49.795 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení, které platil.
V odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně vycházel ze závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a že je tu dán důvod podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, že totiž nemovitost přešla na stát bez právního důvodu.
Soud prvního stupně uváděl, že za původní vlastníky domu čp. 61 v P. považuje otce žalobkyně A. Š. a jeho manželku H. Š. a také manžele Š., prarodiče žalobkyně. Tato nemovitost byla získána výstavbou. Soud prvního stupně dovozoval, že stavba byla postavena na cizím pozemku se souhlasem vlastníka pozemku a podle ustanovení §418 tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811 se stali stavebníci i vlastníky pozemku; šlo tu o originární způsob nabytí vlastnictví. Soud prvního stupně měl za to, že staviteli tu byli uvedení právní předchůdci žalobkyně a nikoli strýc žalobkyně J. Š., který byl uveden na stavebním povolení, ale pouze fiktivně s ohledem na válečné období spojené s omezením vydávání stavebních povolení.
Soud prvního stupně dále konstatoval, že v tomto soudním řízení nebyl zjištěn žádný právní důvod, na základě něhož by majetek právních předchůdců žalobkyně přešel do vlastnictví státu. Nebylo ani zjištěno, že by došlo ke konfiskaci majetku, který by patřil v řízení uváděnému strýci žalobkyně J. Š.
Pokud šlo o cenu nemovitostí, jež jsou mezi žalobkyní a žalovanými sporné, shrnul soud prvního stupně výsledky provedeného dokazování v tomto smyslu takto: Nemovitost byla prodána žalovaným v roce 1967, ale vycházelo se z ocenění z roku 1965 při třináctiprocentní slevě z kupní ceny. Prodejní cena domu činila 14.940 Kč. Soud prvního stupně však na základě provedených znaleckých ocenění považuje za prokázanou administrativní cenu k 8.6.1967 částku 36.825,85 Kč. Cena, za kterou byl prodej nemovitostí žalovaným realizován, tedy neodpovídá této zjištěné administrativní ceně a činí jen její 31 %. Zjištěný rozdíl činí tu tedy více jak trojnásobek, přičemž není rozhodné, zda výše této ceny byla či nebyla ovlivněna ze strany kupujících.
Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobě žalobkyně vyhověl a své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil ustanoveními §142 odst. 1 a §148 občanského soudního řádu a o osvobození od soudních poplatků rozhodl podle ustanovení §138 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích z 5.11.2001, čj. 2 C 18/92-404, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 18.4.2002, sp. zn. 6 Co 362/2002. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výroku o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti a ve výroku o nákladech řízení vůči státu. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrok o osvobození žalobkyně od soudních poplatků zůstal nedotčen. Žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že skutkové zjištění učiněné soudem prvního stupně bylo správné a že také hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně bylo provedeno správně. To se týkalo jak zjištění o tom, zda domek čp. 61 v P. patřil nebo nepatřil J. Š., tak i o tom, zda došlo ke konfiskaci tohoto majetku nebo zda nemovitost přešla na stát bez právního důvodu. Správně také soud prvního stupně ujistil a hodnotil skutečnost, že žalovaní nabyli vlastnictví k nemovitosti kupní smlouvou z 8.6.1967 za kupní cenu 11.429 Kč, zatím co zjištěná cena činila 36.825,85 Kč, tedy byla o 69 % vyšší.
Odvolací soud poukazoval na to, že shodně se soudem prvního stupně je toho názoru, že žalobkyně je dcerou a vnučkou původních vlastníků, kteří nabyli nemovitost podle ustanovení §1233, §404 a násl. §417 a §419 obecného zákoníku občanského z roku 1811, takže žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde o žalované, považoval je odvolací soud za povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť majetek, uváděný žalobkyní, nabyli na základě protiprávního zvýhodnění za cenu, která neodpovídala tehdy platnému cenovému předpisu. Potvrdil proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1, §150 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 29.5.2002 a dovolání proti tomuto rozsudku bylo ze strany žalovaných předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Strakonicích dne 24.7.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé zdůrazňovali, že žalobkyně v řízení nedoložila „nade vší pochybnost, že je oprávněnou osobou ve smyslu §3 zákona č. 87/1991 Sb.“ Dovolatelé argumentovali tím, že ze spisu sp. zn. D 48/49 Okresního soudu ve Strakonicích vyplývá, že dům čp. 61 v P. byl pokládán za majetek J. Š. a byl jako konfiskát v rukou F. n. o. Otec žalobkyně A. Š. byl dědicem po V. Š. pouze co do 1/8 dědického podílu, neboť po svém otci V. Š. mohl dědit A. Š. pouze 1/4. Nebylo však neprokázano, že V. Š. byl vlastníkem nemovitosti čp. 61 v P. a nikdy nebylo zahájeno řízení dědické ohledně poloviny nemovitosti čp. 61 v P. Na tuto nemovitost bylo vystaveno stavební povolení (ze 4.10.1944 s doplňkem z 22.12.1944), které znělo na firmu J. Š. a spol. Na majetek. J. Š. byla uvalena národní správa a bylo zahájeno konfiskační řízení; konfiskovaný majetek byl přidělen bývalému Místnímu národnímu výboru v P. Žádost A. Š. o tzv. dekonfiskaci byla zamítnuta bývalým Okresním národním výborem ve S. a bývalým Jihočeským krajským národním výborem byla tato žádost odmítnuta. Žalobkyně své tvrzení o vlastnictví A. Š. ke sporným nemovitostem žádným listinným nebo jiným důkazem nedoložila.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož tento zákon platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, není-li v uváděném zákoně stanoveno jinak (jako např. v bodech 15 a 17 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatelů směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nešlo tu o případ potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. V rozsudcích Okresního soudu ve Strakonicích z 3.12.1998, čj. 2 C 18/92-132, a z 5.11.2001, čj. 2 C 18/92-404, nešlo o rozhodnutí protichůdná (jako je tomu u rozsudku žalobě vyhovujícího a u rozsudku žalobu zamítajícího), takže v pozdějším z těchto rozsudků nešlo o rozhodnutí jiné než v rozhodnutí předchozím.
Zbývalo tedy dovolacímu soudu ještě posouzení toho, zda lze dovolání dovolatelů pokládat za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 2 C 18/92, ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevylývalo, že by v rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, byla řešena některá otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně anebo že by v tomto rozhodnutí šlo o konkrétní právní otázku, jež by dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.
V dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu).
Odvolací soud v daném případě posuzoval projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c), podle ustanovení §4 odst. 2 a podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tato ustanovení byla odvolacím soudem aplikována přímo podle slovního znění těchto ustanovení a předmětem úvah odvolacího soudu nebyla účastníky řízení vznesena nebo odvolacím soudem dovozena výkladová otázka, vyplývající z těchto ustanovení, která by představovala řešení právní otázky zásadního významu, neřešené dosud v uveřejněné soudní judikatuře (zejména ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), anebo by představovala řešení odlišné od právních závěrů této uveřejněné judikatury. Také dovolatelé ve svém dovolání neuváděli (přes poučení obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu), v čem spatřují, že jejich dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu jako zákonný předpoklad, při jehož splnění může dovolací soud dospět k závěru, že je dovolání přípustné, i když směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání zásadně přípustné není (§236 a §237 občanského soudního řádu).
Dovolatelé, na rozdíl od uvedeného pojetí právní úpravy přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž je potvrzováno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, zdůrazňovali v daném případě zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu pro jejich právní zájmy a stejně tak zdůrazňovali své námitky proti hodnocení v řízení provedených důkazů ze strany odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Dovolací soud však musí mít na zřeteli to, jaké konkrétní dovolací důvody jsou zahrnuty v ustanoveních občanského soudního řádu (zejména v ustanovení §241a občanského soudního řádu) a jak je v uveřejněné soudní judikatuře vykládán vztah ustanovení §132 občanského soudního řádu k dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jakož i k dovolacímu důvodu skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu). Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že „dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu)“ a že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud nepokládá za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Dovolací soud, který vycházel z těchto uvedených právních závěrů, nemohl přesvědčivě shledat opodstatněným závěr, že v daném případě jde o dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Musel proto dovolací soud přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní k dovolání dovolatelů, použil soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, podle něhož lze nepřiznat náhradu nákladů řízení i účastníku řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci a k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní stanovisko žalobkyně, vyjádřeného již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu