ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1661.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1661/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobců M. B., a I. B., obou zastoupených advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2002, sp. zn. 20 Co 4/2001 (v právní věci žalobců A) M. B., B) I. B., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Z. B., 2) Z. B., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 195/94) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 10.12. 2002, č.j. 20 Co 4/2001–105 ve věci samé potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21.9.2000, č.j. 34 C 195/94-64, kterým byl zamítnut návrh na určení, že žalobci jsou spoluvlastníky nemovitostí specifikovaných v enunciátu později uvedeného rozhodnutí. Žalobci byli uznáni povinnými zaplatit náklady odvolacího řízení.
Žalobci se domáhají rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že jsou spoluvlastníky sporných nemovitostí, které žalobci kupní smlouvou dne 13.9. 1971 převedli do vlastnictví žalovaných (a mezitím zesnulého JUDr. Z. B.). Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28.8. 1974 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22.1. 1975, sp. zn. 17 Co 493/74 pak bylo rozhodnuto, že Z. B., Z. B. a Z. B. jsou povinni předmětné nemovitosti vyklidit a předat je československému státu. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že kupní smlouva byla uzavírána ve snaze obejít zákon a Z. B., Z. B. a Z. B. nemovitý majetek do vlastnictví vůbec nezískali. Vlastníkem nemovitostí se výrokem o propadnutí majetku žalobců v trestním řízení následujícím po jejich emigraci stal československý stát.
V důsledku změn nastalých po listopadu 1989 byly učiněny kroky k restituci sporných nemovitostí. V souladu s ustanovením §6 odst. 1 písm. f/ zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích však osobami oprávněnými k uplatnění nároku byly žalované. Těm také na základě jejich výzvy Město B. předmětné nemovitosti dohodou uzavřenou dne 18.10. 1991 vydalo. Podle původního ujednání mezi účastníky sporu poté měly žalované daný majetek převést na žalobce, k realizaci této ústní dohody však nedošlo.
Ke snaze žalobců prokázat v projednávaném řízení neplatnost kupní smlouvy ke sporným nemovitostem z roku 1971, která měla být absolutně neplatná pro rozpor s ustanoveními §35, §37 a §39 tehdy platného občanského zákoníku, odvolací soud poznamenal, že ať už by uvedená kupní smlouva byla posouzena jako platná či jako neplatná, v žádném případě nemůže být učiněn závěr, o který žalobci v řízení usilují. Pokud by totiž kupní smlouva z roku 1971 byla zhodnocena jako neplatná, zůstali by vlastníky sporných nemovitostí až do právní moci rozhodnutí o trestu propadnutí majetku žalobci. Jejich vlastnické právo by pak mohlo být obnoveno pouze cestou speciálních restitučních předpisů. Pokud by smlouva byla posouzena jako právně perfektní, znamenala by převod vlastnického práva na Z. B., Z. B. a Z. B.
Žalované mají ohledně sporných nemovitostí na základě dohody o vydání uzavřené dne 18.10. 1991 s Městem B. originální nabývací titul, přičemž konstrukce ustanovení §6 odst. 1 písm. f/ zák. č. 87/1991 Sb. nestaví povinnost vydání nemovitosti na platnosti či neplatnosti smlouvy o převodu dotčené nemovitosti mezi původními vlastníky a tehdejšími nabyvateli. Sám fakt, že postačuje pouhá existence smlouvy o převodu majetku bez ohledu na její účinnost, dokládá, že tato otázka byla restitučním zákonem fakticky vyloučena ze soudního přezkumu v rámci restitučního řízení. Žalobcům pak vůči žalovaným nesvědčí ani jiný, konkurující restituční titul.
Závěrem se pak odvolací soud věcí zabýval i z širšího úhlu pohledu a dovodil, že žalobci neprokázali, že by snad měli v úmyslu zajistit si i po uzavření kupní smlouvy ze dne 13.9. 1971 udržení vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolatelé popisují genezi projednávaného případu zahrnující fiktivnost převodu nemovitostí provedeného v roce 1971 a změnu přístupu žalovaných poté, co jim byl státem vydán předmět sporu. Podle žalobců je kupní smlouva z roku 1971 absolutně neplatná, žalované se nikdy nemohly stát vlastníky předmětných nemovitostí a ty propadly státu na základě rozhodnutí soudu v trestním řízení. Proto se žalobci domáhali vydání nemovitostí i v restitučním řízení. Žalované se tudíž nemohly stát oprávněnými osobami dle zák. č. 87/1991 Sb. Pokud by předmětné nemovitosti přešly na stát až na základě rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 37 C 201/74 ze dne 21.1. 1975, bylo by možné žalované považovat osoby oprávněné a po vydání i za vlastníky, avšak pouze do doby, než byla namítnuta absolutní neplatnost kupní smlouvy z roku 1971. Odvolací soud se mýlil, když dovodil že na majetek žalobců dopadlo konfiskační rozhodnutí z roku 1974 jako trest za opuštění republiky, neboť takový trestný čin stávající trestní zákon nezná, a navíc byl tento trest v roce 1990 zrušen. Tímto zrušením trestního rozsudku v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb. byly zrušeny i výroky o propadnutí majetku a došlo tak ke stavu, kdy rehabilitovaní neztratili vlastnictví, neboť ke zrušení rozsudku došlo s platností ex tunc. Dovolatelé dále napadají skutková zjištění odvolacího soudu, která nemají oporu v provedeném dokazování anebo jsou dokonce v příkrém rozporu s předloženými důkazy.
K tomuto dovolání podaly žalované vyjádření, ve kterém uvádějí, že převod nemovitostí v roce 1971 považovaly za skutečný. Stran vzájemného vztahu účastníků sporu žalované odkazují na provedené důkazy, ze kterých vyplynulo, že došlo k využití naprosté neinformovanosti žalovaných o dané věci i jejich právních možnostech. Vyjadřují souhlas s rozhodnutím městského i krajského soudu a udávají, že žalobcům dle stávající právní úpravy vlastnické právo k dotčeným nemovitostem nesvědčí. Skutková zjištění soudu považují žalované za podložená.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolání bylo podáno včas. Dovolací soud se však především musel zabývat otázkou, zda v daném případě - kdy byl ve věci samé odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - je dovolání přípustné, přičemž dovolateli podaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání se předmětem rozhodování odvolacího soudu nestal. Se zřetelem k ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. proto bylo nutno posoudit, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má nebo nemá po právní stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí “po právní stránce zásadního významu“ je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení právního řádu.
V daném případě se žalobci domáhají určení jejich vlastnického práva k majetku, který před svým odchodem do emigrace převedli na jiné osoby, a to sice kupní smlouvou, která byla později soudním rozhodnutím (rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 37 C 201/74-19, ze dne 28. 8. 1974 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně, č. j. 17 Co 493/74-26, ze dne 22. 1. 1975, s právní mocí dne 17. 2. 1975) prohlášena za neplatnou. Jak bylo vysloveno již v souvisejícím usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.3. 2003, výrok citovaného rozsudku sice neobsahoval určení neplatnosti kupní smlouvy, ale posouzení platnosti smlouvy bylo pro výrok o vyklizení nemovitostí předběžnou otázkou – tedy takovou právní otázkou, na jejímž zodpovězení závisí rozhodnutí ve věci samé.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. f/ zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl věc na jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky. Citované ustanovení dopadá na posuzovanou věc, a stalo se také podkladem pro nabytí vlastnického práva oprávněných osob, kterými ovšem byly - v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb. – žalované jako nabyvatelé z neplatné smlouvy, a nikoli žalobci jako převodci ze zmíněné smlouvy. Zákon zde nebere ohled na skutečnost, že zmíněné soudní rozhodnutí může být až reakcí na trest propadnutí majetku; nezbývá však, než jej respektovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 467/2003).
Restituční legislativa, která si – s ohledem na rozsah bezpráví způsobeného v období od 25.2. 1948 do 1.1. 1990 - klade za cíl zmírnění následků jen některých majetkových křivd, vychází z určité základní situace, která nastala v době nesvobody, a která znamenala odnětí nebo zkrácení práv původního vlastníka. V daném případě se původní vlastníci, kteří nebyli účastníky restitučního řízení, uplatňují svůj nárok podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Restituční předpisy ovšem nevycházely z pojetí prohlášení neplatnosti rozhodnutí, aktů a úkonů určitého druhu. Zvolily speciální právní konstrukci, na jejímž základě lze usilovat o nápravu nespravedlnosti způsobených v době nesvobody. V souladu s právní teorií je přitom nutné mít zato, že zákony speciální přitom mají přednost před zákony obecnými. Jakákoliv jiná interpretace by vedla mj. k popření smyslu a odůvodněnosti celé restituční legislativy.
Pokud tedy nalézací a odvolací soud při svém rozhodování vycházely z priority předpisů zvláštních před obecnými, postupovaly tak v souladu s judikaturou vyšších soudů, a jejich přístup nelze považovat za chybný.
Nejvyšší soud tedy vzhledem k výše uvedenému dospěl k názoru, že v daném případě nejde o otázku, jejímž řešením by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo po právní stránce zásadního významu.
Nezbylo proto než dovolání žalobců jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout, když nebyl shledán žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn (§241 odst. 3 písm. a/, §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. v souvislosti s ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř., §150 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným sice v souvislosti s podaným dovoláním (sepsáním vyjádření) náklady vznikly, ale dovolací soud se vzhledem k nemeritornímu rozhodnutí věci, v jehož rámci podání žalovyných nemohlo být nahlíženo jako účelné uplatnění práva proti neúspěšnému účastníku, i s přihlédnutím ke skutkovému základu projednávaného sporu, rozhodl k výjimečné aplikaci ustanovení o nepřiznání náhrady nákladů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. října 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu