ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1825.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1825/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců 1) D. I. a 2) I. I., obou zastoupených advokátkou, proti žalované E. S., zastoupené advokátkou, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 266/97, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30.3.2001, č.j. 11 Co 102/2001-84, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30.3.2001, č.j. 11 Co 102/2001-84 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.9.2000, č.j. 12 C 266/97-70, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům předat nebytový prostor, blíže specifikovaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 30.3.2001, č.j. 11 Co 102/2001-84, odvolání odmítl jako opožděné. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalované doručen v místě jejího podnikání v K. V. náhradně podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř., přičemž z doručenky na č.l.76 vzal za prokázané, že výzva adresátce byla učiněna 16.10.2000, zásilka byla uložena dne 17.10.2000 a vrácena byla soudu jako nevyžádaná dne 2.11.2000. Konstatoval, že žalovaná se ve dnech 16.10. a 17.10. 2000 zdržovala na výše uvedené adrese jejího podnikání a účinky náhradního doručení tedy nastaly dne 20.10.2000. Podle odvolacího soudu patnáctidenní lhůta k podání odvolání podle §204 odst. 1 o.s.ř. uběhla se zřetelem k ustanovení §57 odst. 1), 2) o.s.ř. dne 6.11.2000 a právní moc rozsudku nastala dne 7.11.2000. Vyslovil závěr, že pokud bylo odvolání podáno osobně u soudu obecným zmocněncem žalované dne 15.1.2001, stalo se tak po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty stanovené k podání odvolání a z toho důvodu bylo odvolání odmítnuto podle §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dne 10.5.2001 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §238 odst. 3 písm. b), c), d) o.s.ř. /zřejmě správně §241 odst. 3 písm. b), c), d) o.s.ř./. Namítala, že řízení před odvolacím soudem vykazuje tzv. jinou vadu řízení, která mohla a také měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popřípadě soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a rovněž vycházel z nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka nesprávné skutkové zjištění odvolacího soudu spatřovala v tom, že rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech, č.j. 12 C 267/97-70, byl žalované doručen s účinky náhradního doručení dne 20.10.2000, lhůta k odvolání uplynula dne 6.11.2000 a právní moc rozsudku nastala dne 7.11.2000. Poukazovala na skutečnost, že fikce doručení podle §47 odst. 2 o.s.ř. spočívá na předpokladu, že adresát se v místě doručení při doručování zdržoval. Podle dovolatelky tento předpoklad v daném případě splněn nebyl, neboť se ve dnech 16.10. a 17.10.2000 v místě doručení nenacházela. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že lhůta k odvolání uplynula dne 20.10.2000. Dále tvrdila, že odvolání žalované bylo podáno včas, v patnáctidenní lhůtě po řádném doručení rozsudku zmocněnci žalované. Vytýkala odvolacímu soudu, že svým nesprávným postupem odňal žalované možnost jednat před soudem podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Navrhla proto zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací přípisem ze dne 4.12.2001, č.j. 26 Cdo 918/2001-95, nařídil soudu prvního stupně provést řádné doručení předmětné zásilky. Dále uložil z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu doplnění dokazování, a to provedení výslechu žalované za účelem zjištění, z jakých důvodů a kde se zdržovala v době doručování rozsudku soudu prvního stupně, t.j. ve dnech 16.10. a 17.10.2000, 30.10. a 31.10.2000. Rovněž nařídil provést důkaz čestným prohlášením I. K. a potvrzením lékaře o pracovní neschopnosti žalované.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31.5.2001, č.j. 10 Nc 553/2000-112, vyloučil z projednávání a rozhodování věci soudce Okresního soudu v Karlových Varech JUDr. I. H., JUDr. V. E., Mgr. V. F., JUDr. D. S., JUDr. R. Č., JUDr. O. D., JUDr. D. M., JUDr. B. F., JUDr. M. S., Mgr. M. P., Mgr. J. B., JUDr. E. P., JUDr. K. V., Mgr. O. C., JUDr. M. J., Mgr. T. M., Mgr. I. F. a JUDr. R. K. Současně v odstavci II. věc přikázal k projednání Okresnímu soudu v Chebu.
Tentýž soud dále usnesením ze dne 29.3.2002, č.j. 10 Nc 325/2002-122, rozhodl, že soudce Okresního soudu v Karlových Varech JUDr. R. K. není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci. Zároveň v odstavci II. rozhodl, že soudci Okresního soudu v Karlových Varech, blíže uvedení ve výše uvedeném usnesení, rovněž nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování této věci.
Poté Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28.6.2002, č.j. Nc 384/2002-137, rozhodl, že soudce JUDr. R. K. není z dalšího projednání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 266/1997 vyloučen a současně v odstavci II. řízení o námitce podjatosti vůči dalším soudcům Okresního soudu v Karlových Varech zastavil.
Soud prvního stupně nato usnesením ze dne 26.8.2002, č.j. 12 C 266/97-140, vyzval žalovanou, aby si ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení zvolila zástupcem pro dovolací řízení advokáta a tuto skutečnost soudu doložila předložením řádné plné moci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto. Přezkoumal proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle §132 o.s.ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.
V posuzované věci odvolací soud vycházel z ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. Pro posouzení závěrů odvolacího soudu bylo zapotřebí zjistit, zda si toto ustanovení rovněž správně vyložil.
Odvolací soud dospěl v projednávané věci k závěru, že odvolání bylo podáno ve smyslu §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. opožděně, tj. po uplynutí 15 denní lhůty stanovené v §204 odst. 1 o.s.ř. Poněvadž běh této lhůty počíná od doručení rozsudku soudu prvního stupně, předpokládá tento závěr zjištění, že rozsudek byl účastníku řádně doručen, neboť jen řádné doručení má za následek, že lhůta počne běžet osobě, které je rozsudek doručován. Posouzení, zda je v konkrétním případě vyslovená podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež upravují doručení rozsudku) a z šetření o okolnostech, která jsou z hlediska této právní úpravy významná.
Podle ustanovení §158 odst. 2 věty první o.s.ř. se stejnopis písemného vyhotovení rozsudku doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou. Doručování fyzickým osobám v případech, kdy zásilku je třeba doručit do vlastních rukou adresáta, upravuje ustanovení §47 o.s.ř.
Podle §47 odst. 2 o.s.ř., nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanoví v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř. vyhláška č. 78/1989., o právech a povinnostech pošty a jejich uživatelů, ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb. (dále jen \"poštovní řád\"). Podle bodu 20 přílohy č. 5 k poštovnímu řádu se písemnosti i s doručenkou ukládají po dobu tří dnů. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od jejího uložení, pověřený pracovník ji přezkouší, doručenky opatří otisky denního razítka a svým podpisem, oddělí ji a vrátí odesílateli. Písemnost zůstane pro adresáta uložena do konce odběrní lhůty.
Z citovaného ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. vyplývá základní předpoklad, za jehož naplnění se může zákonná fikce doručení uplatnit: předpoklad, že se adresát v místě doručování zdržuje v době, kdy je toto doručování uskutečňováno. Pro posouzení účinků náhradního doručení přitom nemá právní význam okolnost, že adresát soudu neoznámil změnu svého dřívějšího bydliště či sídla; vyjde-li najevo, že k této změně došlo, a že se adresát v místě doručování v rozhodných dnech nezdržoval, účinky předvídané v ustanovení §47 odst. 2 větě třetí o. s. ř. nenastanou. Namítá-li účastník, že zákonné předpoklady pro vznik fikce doručení nebyly naplněny, je povinností soudu provést šetření směřující ke zjištění opodstatněnosti vznesených námitek. Případná neúplnost nebo nesprávnost takového šetření (a jemu odpovídající nesprávnost závěru o opožděnosti odvolání) se totiž dotýká základního procesního práva účastníka na opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. na jeho věcné projednání (čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, §201 o. s. ř).
V daném případě předmětná zásilka ( č.l. 76 ) - jak zjistil již odvolací soud - obsahovala údaj o tom, že adresát nebyl přes písemnou výzvu, která mu byla při prvním pokusu o doručení (dne 16.10.2000) zanechána, zastižen ani při druhém pokusu o doručení této písemnosti a zásilka byla uložena na poště dne 17.10.2000. Doručenka byla opatřena otisky úředního razítka doručovací pošty a podpisem pracovníka pošty. Z jejího obsahu se také podává, že k osobnímu převzetí zásilky adresátem nedošlo, přičemž byla vrácena soudu prvního stupně dne 2.11.2000.
Na základě přípisu Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.12.2001, č.j. 26 Cdo 918/2001-95 soud prvního stupně provedl šetření za účelem zjištění, zda byly či nikoliv splněny výše uvedené předpoklady vzniku fikce doručení podle §47 odst. 2 o. s. ř.
Jak vyplývá z výpovědi žalované ( č.l. 97 ) adresa jejího trvalého bydliště je B. n. Č. Dále z obsahu potvrzení lékaře ( č.l. 98, 103) se podává, že žalovaná byla v pracovní neschopnosti ve dnech 24.7.-1.8.2000, 15.8.-23.10.2000, 11.12.- 8.1.2001, přičemž po dobu pracovní neschopnosti pobývala v místě uvedeném na zdravotní kartě, t.j. na adrese Ch. a podle sdělení lékaře dne 12.10.2000 telefonicky hlásila změnu adresy P.
Z uvedených důkazů má dovolací soud za prokázané, že žalovaná E. S. se ve dnech 16. a 17.10.2000 nezdržovala v místě, kde jí byl poštou doručován rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto dospívá k závěru, podle něhož pokud žalovaná byla ve výše uvedených dnech v pracovní neschopnosti, nemohla se zdržovat v místě jejího podnikání v K. V. Nebyly tak splněny podmínky náhradního doručení (§47 odst. 2 o.s.ř.) rozsudku soudu prvního stupně žalované. Na základě výše uvedeného nelze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že odvolání žalovaného bylo v dané věci podáno opožděně.
Pro úplnost je nutné dodat, že z ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. vcelku srozumitelně a přehledně vyplývá povaha dovolání, jako dispozitivního úkonu, k němuž je legitimován pouze účastník řízení, jednak požadavek obligatorního právního zastoupení. V této věci pokud byla zákonem stanovená povinnost povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o.s.ř. splněna při podání dovolání, nelze dovolací řízení zastavit ve smyslu §243c o.s.ř. a §104 odst. 2 věta třetí o.s.ř. pro pozdější vypovědění plné moci právní zástupkyně žalované (č.l. 125a). Podle dovolacího soudu požadavek obligatorního právního zastoupení je tedy nutno chápat pro podání dovolání (viz komentář k §241 o.s.ř.).
Protože rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalované podle §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř., spočívá co do šetření podmínek náhradního doručení rozsudku soudu prvního stupně na závěrech zatížených vadou řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., a zjevně i na nesprávném právním názoru, nemůže být posouzeno jako správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Odvolací soud (případně soud prvního stupně) je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení rozhodne odvolací soud i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu