ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1898.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1898/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a/ D. B. – M. b/ PhDr. O. Z., obou zastoupených advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 193.611,50 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 16 C 14/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.3.2003 č.j. 19 Co 1/2003–69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci, kteří jsou státními občany České republiky s trvalým pobytem mimo její území, se domáhali proti žalovanému finanční náhrady za nemovitosti ve výši 193.611,50 Kč s příslušenstvím s odkazem na §20 ve spojení s §13 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „rest. zák.“).
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 22.10.2002 č.j. 16 C 14/2002–42 žalobu zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování vycházel ze zjištění, že děd žalobců A. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Hořicích ze dne 22.4.1952 sp.zn. T 2/52 odsouzen m.j. k trestu propadnutí celého jmění, jehož součástí byly i nemovitosti (spoluvlastnické podíly obžalovaného a jeho manželky na domě, stavební parcele a zahradách v k.ú. V.). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22.2.1995 sp. zn. 9 Tz 7/95 byl tento rozsudek včetně výroku o propadnutí jmění zrušen dle zák. č. 119/1990 Sb. Rehabilitující rozsudek nabyl právní moci dnem 22.2.1995. Dne 22.8.1996 podali žalobci u Okresního soudu v Kutné Hoře žalobu (pod sp.zn. 5 C 130/96) proti manželům B. na vydání předmětných nemovitostí. Tamní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 3.3.1997 s odůvodněním, že nemovitosti nelze vydat, neboť rodiče žalovaných ani žalovaní je nenabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 rest. zákona. Rozsudek nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci dne 13.3.1997. Dne 1.12.1997 podali žalobci žádost o finanční náhradu za nemovitosti u ministerstva financí, které ji zamítlo dopisem ze dne 26.2.1999 pro prekluzi nároku. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud I. stupně k závěru, že za situace, kdy A. Š. byl v době své rehabilitace mrtev, splňují žalobci podmínku podle §19 odst. 1 ve vztahu k §3 odst. 2 písm. c/ rest. zák., avšak svůj nárok neuplatnili ve lhůtě stanovené v §20 odst. 3 rest. zákona. Podle tohoto ustanovení jim dnem právní moci rozsudku, jímž byl zrušen výrok o propadnutí majetku, počala běžet šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku u povinné osoby, a pokud jim tato nevyhověla, byli povinni uplatnit svůj nárok u soudu ve lhůtě jednoho roku. Protože rehabilitační rozsudek nabyl právní moci dne 22.2.1995 a žalobci podali žalobu na vydání nemovitostí u Okresního soudu v Kutné Hoře až dne 22.8.1996, jejich nárok v důsledku marného uplynutí prekluzivní lhůty zanikl. Argument žalobců, že rehabilitační rozsudek byl doručen jejich právnímu zástupci až dne 24.8.1995 a že roční lhůta k uplatnění nároku by měla počít běžet až od tohoto dne, je - se zřetelem k jasnému určení okamžiku nabytí právní moci rozsudku podle trestního řádu - nedůvodný. Žalobu proto zamítl a výrok o nákladech řízení odůvodnil dle §142 odst. 1 o.s.ř., když žalovanému v řízení náklady nevznikly.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26.3.2003 č.j. 19 Co 1/2003–69 rozsudek soudu I. stupně potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Oproti soudu I. stupně vzal za prokázáno, že žalobci podali písemnou žádost o finanční náhradu u ministerstva financí nejdříve dne 26.3.1996, avšak ani toto odlišné skutkové zjištění nemůže vést k závěru o včasném uplatnění nároku. Uvedl, že právo na finanční náhradu podle §13 odst. 3 ve spojení s §20 odst. 3 rest. zák. je třeba uplatnit ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozhodnutí o zrušení výroku o propadnutí majetku, jestliže právní moc nastala po 1.4.1991. Ustanovení §20 odst. 3 rest. zák. platí i v případech, kdy je namísto vydání majetku požadováno zástupné plnění, tj. plnění formou finanční náhrady za odňatý majetek, který nelze vydat. Stanovená roční lhůta je lhůtou hmotněprávní a její běh skončil v souladu s §122 odst. 2 obč. zák. dnem 22.2.1996, proto podali-li žalobci písemnou žádost u ministerstva financí až dne 26.3.1996, došlo k uplatnění práva po marném uplynutí této lhůty. Odvolací soud dále vyložil, že žalobě nelze vyhovět ani proto, že právo na finanční náhradu dle §13 odst. 1 a 2 rest. zák. vzniká jen v případech, kdy nemovitost nelze vydat z důvodů v zákoně výslovně uvedených (§8 rest. zák.), nikoli však v případě, kdy nebyly splněny všechny zákonné předpoklady požadované pro vydání nemovitosti. Žalobci ani netvrdí, že by vydání nemovitostí bránil některý z důvodů uvedených v §8 rest. zák., přičemž žaloba podaná u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp.zn. 5 C 130/96 byla zamítnuta proto, že žalobci neprokázali, že by žalovaní, resp. jejich rodiče předmětné nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 rest. zákona. Ani z tohoto důvodu proto nemohla být žaloba úspěšná, proto odvolací soud napadený rozsudek dle §219 o.s.ř. potvrdil a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle §142 odst. 1 výkladem a contrario, §224 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovanému ani v této fázi řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť dle jejich názoru má napadený rozsudek ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Argumentují tím, že výklad, že prekluzivní lhůta k uplatnění restitučního nároku počala běžet dnem právní moci rehabilitujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze, ve svém důsledku znamená, že žalobci měli fakticky pouze půlroční lhůtu k uplatnění nároku, neboť se o jeho existenci dověděli až dnem doručení, t.j. 24.8.1995, ačkoli zákon výslovně stanoví lhůtu jednoho roku. Pokud zákon stanoví tuto jednoroční lhůtu, musí být vědomost o běhu lhůty na straně oprávněných trvat rok, neboť s nedodržením této lhůty je spojeno propadnutí nároku. Soudy obou stupňů dle žalobců též pochybily, když nevzaly v úvahu nález Ústavního soudu ČR č. 153/1998 Sb., kterým byla prodloužena lhůta pro uplatnění nároku na finanční náhradu osobami bez trvalého pobytu v České republice, a to do 8.7.1999. Žalovaný přitom zamítl jejich žádost o finanční náhradu dne 26.2.1999, tj. již za účinnosti citovaného nálezu Ústavního soudu. Pokud žádali o finanční náhradu do 8.7.1999, je jim lhůta k podání žádosti zachována. Žalobci dále namítali, že soud I. stupně zamítl jejich návrh na dokazování výslechem svědka dr. I. Z. Tento svědek od vydání restitučního zákona zastupoval a uplatňnoval restituční nároky za původně oprávněnou osobu, matku žalobců, má k dispozici podání týkající se uplatnění nároků i příslušná potvrzení o jejich doručení. Dle žalobců nebylo možno bez slyšení tohoto svědka ve věci spravedlivě rozhodnout. Odvolací soud tak dle žalobců nesprávně posoudil věc po stránce právní a žalobce zkrátil v jejich nároku na finanční náhradu. Žalobci dále namítli, že neměli rovné postavení s ostatními oprávněnými osobami, neboť jim nebyla dána roční lhůta k uplatnění jejich nároku, ale jen lhůta půlroční. Rozsudek odvolacího soudu považují za jsoucí v rozporu s dobrými mravy a s požadavky spravedlivého rozhodování soudů. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vycházel při posuzování tohoto dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 1, 15 a 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s těmito ustanoveními postupoval dovolací soud dle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, proto v odůvodnění tohoto usnesení jsou jeho ustanovení uváděna ve znění této novely.
Dovolání, které bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.) a účastníky zastoupenými advokátem dle plné moci (§241 odst. 1 o.s.ř.), směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení rozsudku soudu I. stupně, jímž by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu I. stupně zrušil (srov. §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Bylo proto nutné posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě dovolatelé netvrdí, že by odvolací soud řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Zbývá proto posoudit, zda odvolací soud řešil vytčenou právní otázku v rozporu s hmotným právem, tedy zda ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a v závislosti na tom, zda je též stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Odvolací soud se oproti poněkud zúženému právnímu posouzení věci soudem I. stupně podrobněji zabýval skutečnostmi rozhodnými pro závěr, zda žalobci uplatnili svůj nárok na finanční náhradu ve lhůtách, stanovených k tomu restitučním zákonem. Současně posoudil věc i z dalšího právního hlediska, jímž je otázka samotného vzniku restitučního nároku na finanční náhradu v souzené věci. Přitom vyslovil právní názor, který je v souladu jak s obsahem a účelem ustanovení restitučního zákona, tak i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, týkající se této problematiky.
Odvolací soud řešil posuzovanou věc dle §20 odst. 3 ve spojení s §13 odst. 3 a §4 odst. 2 rest. zák., které se na danou problematiku vztahují. Tato ustanovení vyložil správně v jejich vzájemné souvislosti a podmíněnosti v souladu s hmotněprávní úpravou.
Podle §19 odst. 1 rest. zák. oprávněnými osobami jsou osoby rehabilitované podle zák.č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 nebo 2 zákona, a v případě jejich úmrtí nebo prohlášení za mrtvého osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona.
Dle §4 odst. 2 rest. zák. povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Podle §20 odst. 3 rest. zák. v případech uplatňování nároku na vydání majetku vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, kde rozhodnutí o zrušení tohoto výroku nabude právní moci po účinnosti tohoto zákona, počne běžet lhůta k uplatnění nároku dnem, kdy se uvedený výrok stane pravomocným.
Dle §13 odst. 1 rest. zák. se finanční náhrada poskytuje oprávněné osobě jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle §7 odst. 3, 4 a 5 zákona. Dle odst. 3 cit. ust. písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl dva důvody, pro které nelze žalobě vyhovět. Prvým důvodem bylo zjištění, že žalobci svůj nárok na finanční náhradu uplatnili u ministerstva financí po uplynutí zákonem stanovené roční prekluzivní lhůty. Druhý důvod spočíval ve zjištění, že žalobcům vůbec nevznikl nárok na finanční náhradu, neboť jejich předchozí žaloba na vydání nemovitostí nebyla zamítnuta z důvodů uvedených v §8 rest. zák., ale proto, že nebyly splněny podmínky §4 odst. 2 rest. zák. k vydání věcí. Vzhledem k tomu, že každý z těchto důvodů obstojí samostatně při závěru o nutnosti zamítnutí žaloby na finanční náhradu vůči ministerstvu financí, přičemž druhý z nich je z logiky věci důvodem významově primárním, zabýval se dovolací soud nejprve otázkou, zda je správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalobcům nevznikl restituční nárok na finanční náhradu.
Odvolací soud správně vyložil, že se nelze úspěšně domáhat finanční náhrady dle §13 odst. 1 a 3 rest. zák. za situace, kdy žaloba na vydání věci byla zamítnuta z důvodu, že nebyly splněny všechny předpoklady stanovené zákonem pro vydání nemovitostí. Případy, kdy nemovitost „nelze vydat“, jsou stanoveny v §8 rest. zákona. Do nich nelze zahrnout situaci, kdy byla žaloba zamítnuta z důvodu, že nebylo prokázáno, že rodiče žalovaných či žalovaní nabyli nemovitosti způsobem, uvedeným v §4 odst. 2 rest. zákona. Tento důvod zamítnutí žaloby nezakládá žalobcům právo na finanční náhradu dle §13 odst. 1 rest. zák., a to bez zřetele k odlišnému názoru Okresního soudu v Kutné Hoře, vyjádřenému v odůvodnění rozsudku sp.zn. 5 C 130/96. Pro vznik nároku na finanční náhradu dle §13 odst. 1 rest. zák. nepostačuje jakýkoli rozsudek, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání věci (na uzavření dohody o vydání věci), ale jen ten, jímž byla žaloba zamítnuta z důvodu, že nemovitost nelze vydat. Případy, kdy nemovitost nelze vydat, stanoví - jak uvedeno výše - §8 rest. zák., přičemž judikatura případy zde uvedené rozšířila i na případ zdemolované stavby, jakožto důsledek objektivní skutečnosti (srov. R 37/96). Pro vznik restitučního nároku na finanční náhradu dle §13 odst. 1 rest. zák. v případě zamítavého rozsudku na vydání věci proto musí být zjištěno, že je zde objektivně tzv. restituční titul, že subjektivně vznikl určitým osobám restituční nárok na vydání věci a že svůj nárok uplatnily řádně a včas, ale že je zde současně na druhé straně překážka, stanovená restitučním zákonem, která brání tomu, aby byl tento jinak v právu důvodný nárok uspokojen vydáním věci. Tyto případy, kdy věc nelze vydat, jsou uvedeny v §8 rest. zákona (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2000 sp.zn. 28 Cdo 2312/99, ze dne 31.7.2000 sp.zn. 28 Cdo 1426/2000). Tento výčet nelze rozšiřovat o situace, kdy byla žaloba na vydání věci zamítnuta proto, že restituční nárok vůbec nevznikl, příp. zanikl v důsledku uplatnění po uplynutí zákonem stanovené lhůty, event. nebyla dána aktivní či pasivní legitimace ve sporu apod. ( takových situací může být ovšem více a není účelem tohoto odůvodnění je všechny obsáhnout). Je proto rozhodný důvod, pro který byla žaloba na vydání věci zamítnuta a který musí být také výslovně uveden v odůvodnění takového zamítavého rozsudku, neboť ten určuje, zda neúspěšným žalobcům vznikl nárok na finanční náhradu dle §13 odst. 1 rest. zák. či nikoli.
V daném případě odvolací soud v souladu s výsledky dokazování zjistil, že Okresní soud v Kutné Hoře svým rozsudkem ze dne 3.3.1997 sp.zn. 5 C 130/96 zamítl žalobu na vydání věcí proti manželům B. z důvodu, že rodiče žalovaných ani žalovaní nezískali nemovitosti (propadlé státu na základě výroku o propadnutí jmění A. Š.) způsobem stanoveným v §4 odst. 2 rest. zák., tj. v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Nejedná se tak o situaci, kdy by žaloba na vydání věcí byla zamítnuta pro některou z překážek vydání věcí, stanovených v §8 rest. zák.; nemohl proto žalobcům vzniknout nárok na finanční náhradu dle §13 odst. 1 rest. zák., a to bez zřetele k opačnému právnímu názoru soudu I. stupně, uvedenému v tomto směru v závěru odůvodnění zamítavého rozsudku.
Nevznikl-li žalobcům restituční nárok na vydání nemovitostí dle §4 odst. 2 rest. zák., nezakládá ani rozsudek zamítající žalobu na vydání věci z tohoto důvodu žalobcům právo na finanční náhradu dle §13 odst. 1 a 3 rest. zák. a již z tohoto důvodu nebylo možno žalobě na poskytnutí finanční náhrady vyhovět. Nebylo proto třeba se v rámci tohoto dovolacího přezkumu zabývat správností dalšího důvodu, pro který byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, tj. zda byla zachována roční lhůta k uplatnění tohoto domnělého nároku u ministerstva financí či nikoli, byť tuto otázku učinili žalobci hlavním předmětem svého dovolání (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.1.1997 sp.zn. 2 Cdon 106/97). Řešení otázky včasného uplatnění nároku nemůže být proto v dané věci ani otázkou po právní stránce zásadního významu, jak se mylně žalobci domnívají.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil předmětnou právní otázku vzniku restitučního nároku na finanční náhradu v souladu s hmotným právem, proto dovolání žalobců z hlediska §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3 o.s.ř. není přípustné.
Žalobci dále vytkli vadu řízení (mající vztah k uplatněnému dovolacímu důvodu), že nebyl vyslechnut svědek dr. I. Z., který má dle jejich tvrzení písemná podání týkající se uplatňování restitučních nároků žalobců. Tato námitka není důvodná. Se zřetelem ke zjištění jednoznačného důvodu zamítnutí žaloby na vydání věcí, který vylučuje vznik nároku žalobců na finanční náhradu, i se zřetelem k obsahu listinných důkazů, provedených v řízení před soudy obou stupňů, byl výslech svědka pro právní posouzení a rozhodnutí ve věci nadbytečný, neboť nebyl a není navrhován k prokázání vzniku samotného restitučního nároku, nýbrž k prokázání včasnosti jeho uplatnění, což je okolnost, která nemůže mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, tj. nemůže pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Soudy obou stupňů proto nepochybily, když navrhovaný důkaz v souladu s §120 odst. 1 věta druhá o.s.ř. neprovedly. Řízení tak není zatíženo tvrzenou vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a dovolání proto ani z tohoto hlediska není přípustné.
Z uvedených důvodů dovolací soud podané dovolání dle §243a odst. 1, §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn dle §§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. výkladem a contrario, neboť žalovanému, který by v důsledku odmítnutí dovolání měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek dle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu