ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1941.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1941/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) F. Š., B) M. Š., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) J. H., 2)M. H., oběma zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 34/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.2.2003 č.j. 47 Co 320/2001 – 186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 9.5.2001 zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby vlastnické právo k nemovitostem – objektu bydlení čp. 1 na pozemku par. č. 97/1 a pozemku par. č. 97/1 zast. plocha o výměře 827 m2 v k.ú. B. ve vlastnictví J. H. a M. H. přešlo dnem nabytí právní moci na žalobce F. Š. a M. Š., každému k ideální ½, a aby žalovaní měli vůči státu nárok na vrácení kupní ceny a úhradu účelně vynaložených nákladů na tyto nemovitosti. Žalobcům dále uložil povinnost k náhradě nákladů žalovaným a vyslovil, že státu se náhrada nákladů řízení vůči žalobcům nepřiznává. Rozhodl tak poté, kdy dřívější zamítavý rozsudek soudu I. stupně ze dne 22.8.1994 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 29.10.1996 byl k dovolání žalobců zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.1.1999 č.j. 2 Cdon 659/97 – 76 a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Při rozhodování vycházel soud I. stupně ze zjištění, že žalobci se domáhali přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem s odkazem na §8 odst. 1 zák.č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zák. o půdě“). Žalobu odůvodňovali tím, že jejich otec F. Š. jako původní vlastník těchto nemovitostí byl odsouzen rozsudkem Lidového soudu v Kroměříži sp. zn. T 90/53 dle §135 odst. 1 a 2 tr. zák. mimo jiné k trestu propadnutí celého majetku; rozsudek byl zrušen dle zák. č. 119/1990 Sb. a usnesením Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. Rt 289/90 trestní stíhání zastaveno. V mezidobí však získali tyto nemovitosti manželé F. a L. H., a to na základě kupní smlouvy z r. 1965 ( dům za 16.897,- Kč) a dohody o zřízení práva osobního užívání z r. 1966 (pozemek za 650,80 Kč), které uzavřeli s tehdejším MNV v B. Tyto nemovitosti pak od nich získali postupní smlouvou ze dne 22.9.1980 J. a M. H., žalovaní v tomto sporu. Žalobci dovozovali, že F. a L. H. získali tyto nemovitosti za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným předpisům, proto žalobcům vznikl nový nárok dle §8 odst. 1 zák. o půdě ve znění novely, provedené zákonem č. 183/1993 Sb., a počala jim běžet i nová lhůta k jeho uplatnění dle čl. II cit. novely. Soud I. stupně provedl podrobné dokazování ke zjištění rozdílu mezi kupní cenou a cenou odpovídající tehdy platným předpisům, a to (vedle svědeckých výpovědí, výpovědí účastníků a listinných důkazů) zejména znaleckým posudkem z oboru stavebnictví – ceny nemovitostí a revizním znaleckým posudkem z oboru ekonomika – ceny a odhady nemovitostí, a uzavřel, že za situace, kdy oba znalci dospěli téměř ke shodné ceně podle tehdy platných předpisů ve výši (dle revizního znaleckého posudku) 16.191,- Kč za dům, 784,- Kč za studnu a 650,- Kč za zřízení práva osobního užívání pozemku, zde není žádný významný rozdíl oproti kupní ceně, za kterou ji získali F. a L. H. Nebyla tedy splněna podmínka §8 odst. 1 zák. o půdě ve znění zák. č. 183/1993 Sb., proto musela být žaloba zamítnuta. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř. podle procesního úspěchu a výrok o náhradě nákladů státu odůvodnil dle §150 o.s.ř.
K odvolání žalobců rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.2.2003 č.j. 47 Co 320/2001 tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalobci neprokázali, že by žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, nabyli nemovitost za cenu nižší než cenu dle tehdy platné vyhl. č. 73/1964 Sb. Odkázal v tomto směru především na závěry revizního posudku Ing. F., který se vypořádal s námitkami žalobců proti správnosti předchozího znaleckého posudku Ing. Š., když vzal v úvahu veškeré okolnosti ovlivňující cenu nemovitostí v době jejich převodu na právní předchůdce žalovaných. Odvolací soud vyložil, z jakého důvodu lze akceptovat zařazení nemovitostí do IV. třídy pro účely stanovení ceny, a vyjádřil se podrobně i k jednotlivým odvolacím námitkám žalobců ohledně skutkových zjištění, rozhodných pro stanovení ceny. Vysvětlil i drobnou diferenci při určení výše ceny domu se studnou oproti znaleckému závěru ve výši 17.374,- Kč a závěru odvolacího soudu 18.187,- Kč. Rozdíl oproti ceně stanovené při prodeji v r. 1965 ve výši 1.290,- Kč se pohybuje mezi 7 až 8%, což dle odvolacího soudu není tak výrazný rozdíl, který by zvýhodňoval nabyvatele a který by nebyl omluvitelný či ospravedlnitelný možnými nepřesnostmi při tehdejším měření apod. Za situace, kdy jde o nárok fyzických osob proti fyzickým osobám, je tento rozdíl akceptovatelný v souladu s §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že již z tohoto důvodu lze rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdit. Dále poukázal na to, že žalovaní jsou v současné době vlastníky předmětných nemovitostí ve společném jmění na základě kupní smlouvy z 2.9.1980. V takovém případě jsou pasivně legitimováni ve sporu dle §8 odst. 1 zák. o půdě oba manželé v postavení nerozlučných společníků. Proto bylo nutné, aby žaloba byla uplatněna proti oběma žalovaným ve lhůtě dle čl. II zák. č. 183/1993 Sb., tj. do 26.8.1993. V daném případě však byla žaloba podána dne 26.8.1993 jen proti jednomu z manželů ( J. H.), zatímco proti druhému ( M. H.) byla uplatněna až dne 12.1.1994, tedy po marném uplynutí stanovené prekluzivní lhůty, proto také z tohoto důvodu mohla být žaloba zamítnuta. Zrušení výroků o náhradě nákladů řízení odůvodnil odvolací soud jejich vnitřní rozporností, kdy na jedné straně byla úspěšným žalovaným přiznána podle výsledku řízení plná náhrada nákladů vůči žalobcům, na druhé straně však státu tato náhrada přiznána nebyla ( §150 o.s.ř.) s ohledem na majetkové poměry obou žalobců. Uložil soudu I. stupně zvažovat aplikaci §150 o.s.ř. i ve vztahu k žalobcům.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Mají za to, že „zamítnutí návrhu bylo učiněno na nesprávném právním posouzení věci, jelikož účelem zákona o půdě, jak je uvedeno v jeho preambuli, je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989“. Poukazovali na to, že §8 odst. 1 zák. o půdě umožnil řešit případy, kdy stát odprodal „zkonfiskovaný“ majetek fyzickým osobám za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, avšak dále již není nijak určeno, o jak velký rozdíl mezi cenami se má jednat. Odkazovali v tomto směru na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.2.2000 sp.zn. „ÚS 384/98“ (správně II. ÚS 384/98), v němž Ústavní soud uvedl, že „zjištěný 5% cenový rozdíl není nepodstatný a neumožňoval tak obecným soudům jednoznačné zamítnutí návrhu, aniž bylo přihlédnuto k dalším okolnostem případu“. Za nesprávný označili postup osoby, která v roce 1965 prováděla úřední ocenění, spočívající v nepřesném měření jednotlivých místností. Vyslovili názor, že zák. o půdě ve svém §8 se nezabývá problematikou, v jaké výši by měl být zjištěn rozdíl mezi cenou, za který byly nemovitosti získány od státu, a cenou zjištěnou podle cenového předpisu platného v době převodu. Podstatou zákona je napravovat majetkové křivdy a skutečnost, že jim více jak 10 let od rehabilitace jejich otce je odepírán nárok na vydání majetku, považují za další ukřivdění své rodiny, kdy soudy obou stupňů svými rozsudky ochraňují ty, kteří byli v minulosti zvýhodněni a těžili z křivdy spáchané na jiných. Zamítnutí svého žalobního návrhu tak chápou jako další majetkovou křivdu a z těchto důvodů považují názor odvolacího soudu za nesprávný, učiněný na základě nesprávného právního posouzení věci. K závěru odvolacího soudu, že žalobci uplatnili svůj nárok v zákonné lhůtě pouze proti prvému žalovanému, zatímco proti druhé žalované až po jejím marném uplynutí, uvedli, že v předcházejícím řízení nebyla tato skutečnost žádným soudem zpochybněna, a to ani Nejvyšším soudem v rozhodnutí o dovolání pod č.j. 2 Cdon 65/97 – 76. Žalobu podávali jako laici bez informací o vlastnickém vztahu k předmětným nemovitostem. Ostatní obsah dovolání tvoří rekapitulace skutkového děje od r. 1929, kdy nemovitosti získali rodiče žalobců, až do zahájení a průběhu tohoto sporu. Žalobci navrhli, aby dovolací soud „dovolání připustil“, neboť napadené rozhodnutí má dle jejich názoru po právní stránce zásadní význam, a zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní v písemném vyjádření k dovolání poukazovali na to, že dovolání proti zrušujícímu výroku odvolacího soudu ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné. Pokud žalobci dovozují přípustnost svého dovolání patrně dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a jeho předmětem činí výklad pojmu „za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům“ ve vazbě na konkrétní vyčíslení cenového rozdílu v procentech celkové ceny soudními znalci a naplnění podmínek §8 odst. 1 zák. o půdě, byla tato otázka již vícekrát předmětem rozhodování dovolacího soudu ( odkázali na rozhodnutí publikované jako Rc 13/98 – 3 Cdo 1035/96 z 21.5.1996, 28 Cdon 2956/99), který dále rovněž připustil aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. při rozhodování podle zák. o půdě ( 2 Cdon 347/97, 2 Cdon 969/97) Pokud znalec Ing. F. uvedl, že rozdíl v celkové výměře jako příčina nepatrného rozdílu oceňované plochy, tedy i ocenění stavby, mohl vzniknout díky přestavbě vnitřního uspořádání nemovitosti provedeného při přestavbě objektu žalovanými, stěží lze vyčítat soudům obou stupňů, že ve zjištěném cenovém rozdílu 1.290,- Kč při celkové ceně 16.897,- Kč neshledaly podmínky ustanovení §8 odst. 1 zák. o půdě za naplněné, při současné aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. Navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně ( shledá-li dovolací soud jeho přípustnost dle §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.) zamítnuto a žalobcům uložena povinnost nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o.s.ř.) vycházel při posuzování tohoto dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 1, 15 a 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s těmito ustanoveními postupoval dovolací soud dle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001, proto v odůvodnění tohoto usnesení jsou jeho ustanovení uváděna ve znění této novely.
Dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení rozsudku soudu I. stupně, jímž by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu I. stupně zrušil ( srov. §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Bylo proto nutné posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolání žalobců z hlediska úvahy o jeho přípustnosti obsahuje zásadně jedinou relevantní námitku, spočívající v tvrzení, že odvolací soud posoudil nesprávně naplnění podmínky stanovené v §8 odst. 1 zák. o půdě, když dospěl k závěru, že kupní cena, za kterou získali nemovitosti v r. 1965 právní předchůdci žalovaných, byla sice nižší oproti ceně zjištěné znalecky v tomto řízení, avšak tento rozdíl ve prospěch nabyvatelů je natolik nepodstatný, že nezakládá žalobcům restituční nárok podle tohoto ustanovení. Bylo proto třeba posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru rozhodnutím zásadního právního významu dle §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3 o.s.ř.
Jak správně uvedli žalovaní v písemném vyjádření k dovolání, výkladem pojmu „získání nemovitosti za cenu nižší“ ve smyslu §8 odst. 1 zák. o půdě se zabýval Nejvyšší soud již mnohokrát, přičemž zastává stále konzistentní stanovisko. Např. v rozsudku ze dne 21.5.1996 sp. zn. 3 Cdon 1035/96 vyslovil tento právní názor: “Podmínka nabytí nemovitosti za nižší cenu ve smyslu §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není splněna zpravidla tehdy, když nižší cena podle znaleckého odhadu je výrazem přípustné odchylky vyjadřující meze volné (odborné) úvahy a individuálního, odborně podloženého znaleckého přístupu nebo odchylky sice vyjadřující odborný resp. technický nedostatek ocenění, jestliže se do určení nižší ceny promítá kvantitativně nepatrně resp. nepodstatně.“ Tento právní názor zastává Nejvyšší soud i ve svých dalších rozhodnutích, mimo jiné např. v rozsudku ze dne 26.11.1997 sp. zn. 2 Cdon 51/97, z něhož vycházel Nejvyšší soud i v odůvodnění rozsudku ze dne 25.7.2000 sp.zn. 24 Cdo 87/2000, v němž též vyložil, že v §8 odst. 1 zák. o půdě „..má zákon na mysli objektivní rozdíl mezi kupní cenou a cenou zjištěnou podle cenových předpisů. Tento rozdíl však nelze vyjádřit prostou početní úvahou, na jejímž základě by byl důvodem pro aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zák. o půdě jakýkoli rozdíl v ceně. Z rozhodovací činnosti soudů je známo, že v praxi soudních znalců, kteří stanovovali ceny nemovitosti, se vyskytovaly rozdíly, dané subjektivním hodnocením znalce, a že důležitým prvkem pro stanovení ceny je posouzení stavebního stavu nemovitostí podle odborných znalostí a zkušeností znalce. Judikatura proto připustila určitou toleranci u takto rozdílných posudků různých znalců, pokud zjištěný nepodstatný rozdíl nevyplynul z porušení předpisů, z úmyslu cenu snížit či zvýšit, ze svévole a jiného zavinění v rozporu s povinnostmi znalce apod., ale je dán odlišným odborným posouzením znalce. Je nezastupitelnou úlohou soudu, aby v konkrétním případu přihlédl ke všem podstatným okolnostem, které v řízení vyšly najevo, a posoudil důvodnost rozdílu ve zjištěných cenách z tohoto hlediska, zda jej lze podřadit pod ust. §8 odst. 1 zák. o půdě.“ Takový výklad ustanovení §8 odst. 1 zák. o půdě podal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 18.7.2000 sp. zn. 28 Cdo 2956/99.
Nejvyšší soud se rovněž již opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, že i při rozhodování podle zákona o půdě lze aplikovat §3 odst. 1 obč. zák. ( viz např. rozsudek ze dne 29.10.1997 sp.zn. 2 Cdon 347/97, rozsudek ze dne 23.2.1999 sp. zn. 2 Cdon 269/97, rozsudek ze dne 21.4.1999 sp. zn. 2 Cdon 1945/97).
Odvolací soud při rozhodování o odvolání vycházel plně ze shora uvedené judikatury (byť na ni výslovně neodkazoval) a v odůvodnění rozhodnutí se podrobně zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi, zjištěnými v řízení před soudy obou stupňů a podstatnými z hlediska rozhodnutí ve věci samé. V souladu s §157 odst. 2 o.s.ř. vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Podrobně vysvětlil, proč při rozhodování vycházel ze závěrů revizního posudku znalce Ing. F., ustanoveného v řízení dle §127 odst. 2 o.s.ř. právě pro přezkoumání závěrů předchozího znaleckého posudku Ing. Š. ve vztahu k určení rozdílu cen v době nabytí nemovitostí v r. 1965 podle kupní smlouvy ( resp. též dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku) a podle tehdy platného cenového předpisu, přičemž účelem revizního posudku bylo též vyjádřit se k námitkám žalobců, které vznesli jak proti způsobu určení kupní ceny, tak i proti závěrům znalce Ing. Š. Odvolací soud v souladu s §132 o.s.ř. podrobně vysvětlil, čím se řídil při hodnocení důkazů a z jakého důvodu dospěl v této konkrétní věci k závěru, že zjištěný rozdíl mezi cenou, za kterou nemovitost nabyli právní předchůdci žalovaných, a cenou zjištěnou podle tehdy platného cenového předpisu, představující při nabývací ceně 16.897,- Kč částku 1.290,- Kč, nelze považovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu i příčinám vzniku cenového rozdílu za takovou „cenu nižší“, která by odůvodňovala vyhovění žalobě ve smyslu §8 odst. 1 zák. o půdě. Dovolací soud se ztotožňuje s tímto právním závěrem odvolacího soudu, neboť je jasně, logicky a argumentačně přiléhavě odůvodněn a není v rozporu s právními závěry, vyslovenými ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto není ve vztahu k vymezené právní otázce rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a dovolání tak z hlediska tohoto vymezeného dovolacího důvodu není přípustné.
Závěr o nepřípustnosti dovolání není v rozporu s právním názorem Ústavního soudu ČR, vysloveným v rozhodnutí ze dne 9.2.2000 sp.zn. II. ÚS 384/98, na který odkazují žalobci ve svém dovolání. Ústavní soud se zde vyjadřoval za podstatně odlišného skutkového stavu věci, kdy se jednalo o naplnění zájmu, aby právní režim pozemků i budov byl stejný, tj. náležel jednomu vlastníku. Byl zde ovšem zcela rozdílný i procesní stav, kdy se odvolací soud dle názoru Ústavního soudu nevypořádal s rozdíly, vyplývajícími ze tří znaleckých posudků, přičemž nebylo ani prokazatelně zjištěno, které objekty byly předmětem kupní smlouvy. Ústavní soud právě s ohledem na neúplnost skutkových zjištění obecných soudů a současně se zřetelem k nutnosti „v případě restitucí přistupovat k těmto problémům individuálně s ohledem na ostatní aspekty způsobené majetkové křivdy“ se vyslovil takto: „Ústavní soud při zhodnocení složitosti restitučního nároku dospěl k závěru, že zjištěný cenový rozdíl není nepodstatný a neumožňoval tak obecným soudům jednoznačné zamítnutí návrhu, aniž by bylo přihlédnuto k naznačeným problémům“. Není správné tvrzení žalobců, že by se Ústavní soud vyjadřoval k cenovému rozdílu v jeho procentním vyjádření (5%), zjištěnému ve smyslu §8 odst. 1 zák. o půdě, když se vyjadřoval jen k jeho zjištěné výši ( 4.000,- Kč) se zřetelem ke všem ostatním aspektům případu. Jinak se Ústavní soud v tomto rozhodnutí nijak neodchýlil od uvedené judikatury Nejvyššího soudu, když v odůvodnění uvedl: „Skutečnost, zda v tom kterém konkrétním případě nastala možnost využití určité tolerance mezi dvěma nebo více cenami nemovitostí, zjištěných dle znaleckých posudků, přísluší pouze obecným soudům, které musí individuálně vážit, za jakých podmínek k takovým rozdílnostem příslušní soudní znalci dospěli. Problém cenového rozdílu nelze tedy posunout do obecné roviny, platné pro všechny případy dané zákonem o půdě, ale na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu při absenci odborných rozporů mezi posudky dojít přípustnými procesními prostředky k vyvození odpovídajících právních závěrů.“
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně a přesvědčivě vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi případu, které je třeba brát v úvahu při rozhodování dle §8 odst. 1 zák. o půdě ve spojení s §3 odst. 1 obč. zák., a jeho závěr, že žalobcům nesvědčí restituční nárok podle těchto ustanovení, je pro soulad s hmotným právem správný.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24.1.1997 sp. zn. 2 Cdon 106/97 vyslovil právní názor, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí též zmínil, že důvodem pro zamítnutí žaloby by postačovalo již zjištění, že žaloba nebyla podána v zákonné prekluzivní lhůtě proti oběma žalovaným, kteří mají předmětné nemovitosti ve společném jmění manželů a musejí být proto jako nerozluční společníci takto oba ve stanovené lhůtě žalováni. Bez ohledu na to, zda námitka žalobců, že tato otázka nebyla v předchozím řízení předmětem právního posuzování, je v tomto směru důvodná či nikoli, dále bez ohledu na to, zda je tato námitka svojí povahou námitkou nesprávného právního posouzení či nikoli, nebylo třeba se v rámci tohoto dovolacího přezkumu uvedenou problematikou zabývat, neboť k potvrzení zamítavého rozsudku soudu I. stupně postačovalo již zjištění, že nebyla naplněna podmínka „nabytí nemovitostí za nižší cenu“ dle §8 odst. 1 zák. o půdě. Rovněž pro případ, že by tuto námitku bylo možno považovat za tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), nelze se takovou námitkou zabývat. Tvrzená vada - bez ohledu, zda řízení touto vadou trpí či nikoli – totiž nemá procesní souvislost s právním závěrem o nenaplnění podmínek §8 odst. 1 zák. o půdě, pro který byla žaloba primárně zamítnuta. Její případná existence by tak nemohla mít žádný vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, proto ani v tomto směru není dovolání přípustné. Jiné vady řízení, k nimž by mohl dovolací soud přihlížet i bez návrhu, dovolatelé netvrdí a z obsahu spisu nevyplývají.
Z uvedených důvodů dovolací soud podané dovolání dle §243a odst. 1, §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn dle §243b odst. 2, §224 odst. 1, §146 odst. 3 ve spojení s §150 o.s.ř. Žalovaným, kteří by v důsledku odmítnutí dovolání měli proti žalobcům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, nebyla tato náhrada přiznána, když dovolací soud přihlédl k tomu, že výklad pojmu „nabytí nemovitostí za cenu nižší“ byl v daném případě jednak závislý na závěrech odborného znaleckého posouzení, jednak výsledek sporu závisel na úvaze soudu s přihlédnutím ke všem okolnostem případu.
V Brně dne 14. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu