ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1992.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1992/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) R. A., zastoupeného advokátem, a B) S. A., proti žalovaným 1) M. J., a 2) R. M., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 473.860,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 216/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.1.2003, č.j. 23 Co 430/2002-290, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 27.4.1993 u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným uložena povinnost zaplatit částku ve výši 473.860,- Kč s příslušenstvím. Tvrdili, že dne 12.5.1992 uzavřeli se žalovanými smlouvu o nájmu nebytových prostor blíže popsaných v žalobě. Podle žalobců předmětná smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1.6.1992 do 30.4.1999 a nájemné stanoveno ve výši 900.000,- Kč ročně. Zaplacení částky 473.860,- Kč se žalobci domáhali z titulu dlužného nájemného, dlužné úhrady za odebíranou elektrickou energii a za dlužné vodné a stočné.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21.12.1998, č.j. 12 C 216/93-86, žalobu zamítl. Vyslovil závěr, že k uzavření nájemní smlouvy mezi účastníky nebyl udělen souhlas národního výboru podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor a v důsledku toho byla smlouva neplatná. Dovodil, že vztah mezi účastníky se řídí ustanovením §451 a násl. o.z.o bezdůvodném obohacení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31.5.2000, č.j. 23 Co 133/2000-137, 23 Co 134/2000, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Uložil soudu prvního stupně posoudit, zda předmětem nájemního vztahu založeného smlouvou uzavřenou mezi účastníky dne 12.5.1992 byly nebytové prostory v objektu vinárny K. či zda projevy jejich vůle směřovaly k nájmu celé nemovitosti, přičemž pak právní režim nájmu se řídí podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění platném ke dni uzavření předmětné smlouvy nebo obecnou úpravou nájmu podle §663 a násl. o.z. Rovněž přikázal doplnění dokazování za účelem zjištění, zda v dané věci byl dán souhlas příslušného správního orgánu či nikoli, dále zda žalobci dali souhlas k provedení změny věci a zda se pronajímatelé zavázali k úhradě nákladů spojených se změnou věci. Dále uložil soudu prvního stupně posoudit, zda dohoda uzavřená mezi účastníky dne 30.11.1992 nebyla ve smyslu §585 o.z. platným narovnáním sporných práv mezi účastníky.
Dalším rozsudkem ze dne 29.8.2002, č.j. 12 C 216/93-269, soud prvního stupně v odstavci I. řízení do částky 75.000,- Kč zastavil. Současně v odstavci II. žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 12.5.1992 s účinností od 1.6.1992 byla mezi žalobci jako pronajímateli a žalovanými jako nájemci uzavřena smlouva, jejímž předmětem byl nájem nebytového prostoru, provozovny K. umístěné v areálu motorestu ,,B.“ v katastrálním území Ú. u H. Vzal za prokázané, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30.4.1999 a roční výše nájemného činila 900.000,- Kč, přičemž byla splatná čtvrtletně. Z dohody uzavřené mezi účastníky dne 30.11.1992 soud prvního stupně zjistil, že nájemní poměr k předmětnému nebytovému prostoru mezi nimi skončil ke dni 30.11.1992 a k tomuto datu měli žalovaní žalobcům za nájemné, spotřebovanou elektrickou energii a za vodné a stočné zaplatit celkem částku 473.860,- Kč. Ze znaleckého posudku rovněž vzal za prokázáno, že úpravami provedenými žalovanými se objekt K. s ohledem na tehdejší předpisy nezhodnotil.Věc posoudil podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy s tím, že nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Konstatoval, že místnosti určeny k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru. Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen. Podle §4 téhož zákona pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2, je neplatná. Vyslovil, že žalobci dne 20.4.1992 sepsali žádost o udělení souhlasu ke smlouvě o nájmu nebytových prostor, kterou zaslali Obecnímu úřadu v Ú., přičemž tato žádost byla opatřena razítkem Obecního úřadu v Ú., avšak později se nedochovaly na Obecním úřadě v Ú. žádné zápisy v evidenci o tom, že tato žádost byla podána eventuelně vyřizována. Soud prvního stupně uzavřel, že souhlas byl udělen ( před sepsáním smlouvy ) a předmětná nájemní smlouva je tedy platná, a to vzhledem k tomu, že obecní úřad nerozhodl do patnácti dnů od obdržení žádosti. Dospěl též k závěru, že nedošlo k platnému narovnání sporných práv mezi účastníky ve smyslu §585 o.z. Dále dovodil, že žalobci žalovaným dali ústní souhlas s rekonstrukcemi, avšak nikdy se nezavázali k tomu, že náklady na rekonstrukci objektu uhradí. Zaujal názor, že žalovaní mají právo požadovat protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci, avšak ke zhodnocení objektu nedošlo. Ohledně úroků z prodlení soud prvního stupně rozhodl podle §517 odst. 2 o.z., podle kterého má věřitel právo požadovat od dlužníka úroky z prodlení, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu.
Na základě odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.1.2003, č.j. 23 Co 430/2002-290, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nejen doložili, že podali žádost k udělení souhlasu s pronájmem nebytových prostor na Obecní úřad v Ú., ale též prokázali, že razítko Obecního úřadu v Ú. je razítkem autentickým z roku 1992. Pokud jde o tvrzení žalovaných, že mezi účastníky došlo k narovnání jejich majetkových práv, odvolací soud vyslovil závěr, že žalovaní existenci takové dohody nedoložili, disponovali pouze s návrhem takové dohody, který byl jen pracovním textem žalovaných bez jakékoli právní závaznosti a bez podpisu ze strany žalobců. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci dali žalovaným souhlas k provedení rekonstrukcí na předmětném objektu, nikdy se však nezavázali k uhrazení této rekonstrukce.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatnili dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to pokud jde o posouzení platnosti nájemní smlouvy na nebytové prostory ze dne 12.5.1992 s účinností od 1.6.1992 podle §3 odst. 2, 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Namítali, že soudy obou stupňů aplikovaly sice na zjištěný skutkový stav správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložily. Podle dovolatelů pro posouzení, zda souhlas byl udělen je rozhodující, zda žalobci doručili předmětnou žádost Obecnímu úřadu v Ú. a zda ji doručili tomuto správnímu orgánu před pronájmem předmětných nebytových prostor určených k provozování obchodu a služeb. Konstatovali, že velký význam má zejména datum doručení žádosti správnímu orgánu. Poukazovali na §19 odst. 4, 5 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení s tím, že správní orgán je povinen potvrdit příjem podání žádosti s vyznačením orgánu a datem přijetí, jestliže o to účastník požádal. Dále tvrdili, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 20.4.1992 je od počátku neplatná. Existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a)o.s.ř. (vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) spatřovali v tom, že soudy obou stupňů neprovedly žádné důkazy, aby zjistily obsah ztracených listin a ani nepřihlédly ke skutečnému obsahu jednotlivých úkonů učiněných žalovanými. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když směřuje proti potvrzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, jenž rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolatelé uplatnili podle obsahu dovolání přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelů nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/4).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, §585 o.z., 667 odst. 1 o.z. a §517 odst. 2 o.z.. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Místnosti, určené k provozování obchodu a služeb, lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru (nyní, po účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů - viz ustanovení §22, věty první ,citovaného zákona - obce, resp. města). Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen.
Podle ustanovení §3 odst. 4 téhož zákona, pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.
Jak vyplývá z posledně citovaného zákonného ustanovení (odkazujícího na ustanovení §3 odst. 2 téhož zákona, v němž je pojem “souhlas národního výboru” specifikován jako “předchozí souhlas”), je onen časový prvek, vyjádřený pojmem “předchozí”, nutno vykládat ve vztahu k určitému okamžiku. Tímto okamžikem - podle §3 odst. 4 zákona - není vznik nájmu, ale uzavření smlouvy. Ta je (ustanovení §44 odst. 1, věta prvá, o.z.) uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti.
Cílem shora citovaných ustanovení (zrušených zákonem č. 302/1999 Sb. s účinností od 3. prosince 1999) - svou povahou veřejnoprávního charakteru - bylo umožnit orgánům obce ovlivňovat síť služeb a obchodů na svém území a tím kontrolovat hospodaření specifickými nebytovými prostorami. V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. února 1999, sp. zn. 20 Cdo 1582/98, zaujal názor, že rozhodování o tom, zda bude udělen předchozí souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. je rozhodováním o právech a právem chráněných zájmech či povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy, tedy rozhodováním příslušného orgánu ve správním řízení.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů byla smlouva o nájmu nebytových prostor mezi žalobci a žalovanými uzavřena dne 12.5.1992 s účinností od 1.6.1992. Pokud žalobci sepsali žádost o udělení souhlasu k výše uvedené smlouvě dne 20.4.1992 a Obecní úřad v Ú. nerozhodl do 15 dnů od obdržení této žádosti, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že předchozí souhlas byl udělen a předmětnou smlouvu je nutno posoudit jako platnou. Ztotožnil se rovněž se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k platnému narovnání sporných práv mezi účastníky ve smyslu §585 o.z. Dovolací soud nemá též důvodů se odchýlit od závěrů odvolacího soudu, že žalovaným byl dán souhlas žalobci k provedení rekonstrukcí objektu, nezavázali se však k uhrazení vzniklých nákladů na rekonstrukci objektu.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaných zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření prvního žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu