ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2007.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2007/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A) B. P., B) J. F. a C) J. M., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému G. S. A. V., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 104/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.10.1999, č.j. 18 Co 232/99-139, 18 Co 233/99, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. dubna 2001, č.j. 18 Co 232-233/99-178, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 10.7.1995 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhaly se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným 1) G. S. A., 2) S., s.r.o. a 3) S. – g. V., s.r.o., uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat nebytový prostor blíže popsaný v petitu žaloby. Tvrdily, že jsou spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí na základě dohody o vydání věci ze dne 14.2.1991. Podle žalobkyň na základě předchozí smlouvy o smlouvě budoucí o nájmu nebytových prostor ze dne 26.9.1991 uzavřené mezi žalobkyněmi a druhým žalovaným byla dne 13.11.1991 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor mezi žalobkyněmi a prvním žalovaným.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.12.1996, č.j. 16 C 104/95-31 žalobu zamítl. K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5.9.1997, č.j. 18 Co 242/97-52 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně předmětné nemovitosti řádně identifikovat a doložit právní subjektivitu prvního žalovaného. Vyslovil přitom závazný právní názor, že nelze posuzovat vztah mezi účastníky podle zákona č. 101/1963 Sb., a že je třeba posuzovat odděleně režim nájmu budovy a nájmu pozemků.
Dalším rozsudkem ze dne 5.11.1998, č.j. 16 C 104/95-97, soud prvního stupně poté ve výroku I. žalobě vyhověl, a to proti prvnímu a druhému žalovanému. Ve výroku II. žalobu proti druhému žalovanému zamítl. Vyšel ze zjištění, že výpisem z obchodního rejstříku v kantonu Zürich ve Švýcarsku byla doložena právní subjektivita prvního žalovaného a dne 12.7.1993 byl do tohoto obchodního rejstříku zapsán jako akciová společnost. Z kolaudačních rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části P. vzal za prokázáno, že dům č.p. 20 byl kolaudován na základě rozhodnutí tehdejšího Obvodního národního výboru v P. ze dne 13.10.1978. Ze zprávy odboru stavebně dopravního Obvodního úřadu v P. ze dne 16.9.1993 soud prvního stupně zjistil, že dům č.p. 20 nemá dochovánu dokumentaci, ze které by bylo možno bezpečně zjistit účel, pro který byla stavba a její následné změny v průběhu trvání povoleny. Ohledně druhé žalované zjistil, že má sídlo v H., ulice K. 310 a žalobkyně neprokázaly, že by předmětné nemovitosti užívala ani v současné době zde měla své věci. V případě prvního žalovaného a třetí žalované vzal za prokázáno, že tyto subjekty v předmětné nemovitosti měly své sídlo a že předmětné nemovitosti nebyly těmito subjekty vydány. Dovodil, že byly splněny podmínky ustanovení §9 odst. 2 písm. b) zákona č.116/1990 Sb., neboť nájemce byl v prodlení s placením nájemného. Dospěl k závěru, že výpověď pronajímatele ze dne 27.7.1992 mohla mít za následek skončení nájmu budovy ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb. Režim předmětných pozemků posoudil podle §397 a následující o.z. před novelou a §679 o.z. nyní platného. Uzavřel, že došlo ke vzniku užívacího práva k pozemkům, tedy vznikl v daném případě konkrétní závazek a výpověď ze smlouvy o pronájmu nebytových prostor je třeba považovat za důvodnou, neboť nájemce nezaplatil splatné nájemné.
K odvolání prvního žalovaného a třetí žalované poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.10.1999, č.j. 18 Co 232/99-139, 18 Co 233/99, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 30.4.2001, č.j. 18 Co 232/99-178, 18 Co 233/99, ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně prvého žalovaného potvrdil a ohledně třetí žalované změnil tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, provedl další dokazovaní, a to dopisem právního zástupce žalobkyň dr. Š. ze dne 18.1.1995 a 24.2.1995 a učinil z nich další zjištění, že žalobkyně kumulují výpovědní důvody a vypovídají smlouvu i z důvodu, že pronajímatelům vznikla škoda zbouráním domku a zničením větší části zahrady a přes písemnou výzvu nebylo škodám zabráněno. Ohledně třetí žalované z výpisu z obchodního rejstříku vzal za prokázané, že měla sídlo na adrese předmětných nemovitostí od 15.11.1993 do 5.3.1998 a od tohoto data je její sídlo v P., J. 19. Dovodil tedy, že v předmětných nemovitostech nemá své sídlo a žalobkyněmi nebylo prokázáno, že by nemovitosti fakticky užívala či v nich měla uložen movitý majetek. Odvolací soud zaujal názor, že pokud byla pronajata celá budova obsahující pouze nebytové prostory, nelze nájem budovy posuzovat podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. V daném případě nešlo o pronájem jednotlivých místností, nýbrž o pronájem celé budovy, proto je třeba posuzovat nájem budovy i pozemků jednotně podle §663 a násl. o.z. Dospěl k závěru, že pro zánik nájmu výpovědí žalobkyň ze dne 27.7.1992, kterou by bylo možno podle obsahu hodnotit jako odstoupení od smlouvy ve smyslu §679 odst. 3 o.z., nebyly splněny podmínky. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by pronajímatelky nájemce o zaplacení upomenuly, což je podmínkou platného odstoupení od smlouvy. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že došlo k zániku nájemního vztahu, avšak na základě jiné právní skutečnosti. Dovodil, že žalobkyně platně ve smyslu §679 odst. 3 o.z. od smlouvy odstoupily, a to dopisem ze dne 24.2.1995, když dopis ze dne 18.2.1995 je třeba považovat za písemnou výstrahu, která je podmínkou platnosti odstoupení. Vyslovil závěr, že první žalovaný předmětné nemovitosti užívá bez právního důvodu. Konstatoval rovněž, že na právní vztah mezi žalobkyněmi a prvním žalovaným nelze aplikovat ustanovení zákona č. 101/1963 Sb., zákoníku mezinárodního obchodu, neboť z okolností uzavření smlouvy bylo zjevné, že výnos z pronájmu má uspokojovat osobní potřeby žalobkyň.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a), c), d) o.s.ř. Namítal, že prvnímu žalovanému nebylo doručeno vyrozumění o odročení ústního jednání na den 27.10.1999. Předvolání k tomuto jednání obdržel JUDr. L. H., který dne 19.8.1999 zaslal vyrozumění o odročení jednání v této věci žalovanému na adresu, na které žalovaný žádnou kancelář pro doručování neměl. Proto se žalovaný jednání nemohl zúčastnit, tudíž mu byla odvolacím soudem nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem. Dovolatel dále tvrdil, že odvolací soud nezjišťoval podmínky řízení a při svém rozhodování vyšel ze skutkových zjištění, které neměla oporu v provedeném dokazovaní a věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že předpokladem vyloučení použitelnosti ustanovení zákoníku mezinárodního obchodu je, aby majetkový vztah sloužil přímo k uspokojování potřeb a proto nepostačuje, jestliže právní vztah má sloužit k opatření finančních prostředků, jichž má být použito k nákupu zboží osobní potřeby. Dále vytýkal soudům obou stupňů neprovedení důkazů, zda žalobkyním skutečně vznikla zbouráním předmětného domu a zničením větší části zahrady škoda. Poukazoval na skutečnost, že provedenými stavebními úpravami nemovitosti několikanásobně zhodnotil, nikoliv poškodil. Dále tvrdil, že žalobkyním nevznikla žádná škoda a nebyly oprávněny od nájemní smlouvy ani odstoupit podle §679 o.z. ani podle §235 v návaznosti na §449 zákona č. 101/1963 Sb. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje závěr o přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatel uplatnil přípustný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a), c), d)o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř., tedy pouze ve vztahu k výroku ukládajícímu povinnosti k vyklizení prvnímu žalovanému, z důvodů jím v dovolaní uplatněných, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, který účastníku odnímá možnost realizovat ta procesní práva, která mu zákon přiznává. Tím je i právo účastníka, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR jako součást ústavního pořádku České republiky). To ovšem neznamená, že by soud nemohl jednat a rozhodnout ve věci bez jeho přítomnosti; účastníku je však vždy povinen poskytnout možnost, aby věc v jeho přítomnosti projednána byla. Ustanovení §115 o.s.ř. ukládá soudu, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či nikoli. Podle §101 odst.2 o.s.ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečiní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.
Pouze v případě, že účastník z důležitého (a existujícího) důvodu o odročení požádal, a soud přesto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, nesplnil by pak povinnost poskytnout mu možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Takový postup představuje zásah do práv účastníka vyplývajících ze zmíněného článku 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod. s důsledky založení vady uvedené v §237 písm. f) o.s.ř., Uvedený závěr se zřetelem k §211 o.s.ř. platí tento závěr i pro řízení odvolací.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§24 odst.1 o.s.ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (článek 37 odst.2 Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce, vybavený plnou mocí pro celé řízení, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28 odst.2 o.s.ř.), ať je jím advokát (§25 o.s.ř.) nebo tzv. obecný zmocněnec (§27 o.s.ř.). Zástupci doručuje soud vždy písemnosti; účastníku jen tehdy, má-li v řízení něco osobně vykonat (§49 odst. 1 o.s.ř.), a zástupce je proto také vždy nutné předvolat k jednání (§115 o.s.ř.). Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce. O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného účastníka tehdy, jestliže účastník v důsledku postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva prostřednictvím zástupce. O takový případ v souzené věci nejde.
Jak plyne z obsahu spisu a konečně i z tvrzení dovolatele v této věci, byl první žalovaný řádně zastoupen advokátem, jenž byl o termínu odročeného odvolacího jednání řádně uvědoměn. Ve vztahu k prvnímu žalovanému (zastoupenému advokátem), tak odvolací soud splnil zákonnou povinnost uvědomit účastníka o dalším jednání soudu. Tvrzení dovolatele obsažená v dovolání, jsou tak zcela nepřípadná a vybočují ze shora vyloženého pojmu postupu soudu, jímž by mohlo dojít ke zkrácení procesních práv účastníka. Z předmětu dvolacího řízení se tak vymyká posuzování obsahového výkonu zástupčího práva advokáta žalovaného, případně zkoumání součinnosti zastoupeného z hlediska uvedení náležité adresy pro doručování písemnosti od advokáta, resp. jiné, mezi advokátem a zastoupeným, dohodnuté formy kontaktu pro vzájemnou komunikaci. Dovolateli tedy nelze přisvědčit pokud jde o tvrzení o existenci dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V této věci nelze dospět k závěru, že by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které by ze spisu nevyplývaly nebo které nebyly předepsaným způsobem v řízení zjištěny. Odvolací soud převzal podrobné závěry soudu prvního stupně týkající se skutkových zjištění, která vycházejí z provedených listinných důkazů, jejich obsah přehledně a srozumitelně vyhodnotil a ztotožnil se rovněž s posouzením soudu prvního stupně o tom, že dostupnými důkazními prostředky nebylo prokázáno, že by nebytový prostor označený jako dřevník byl trvale určen k užívání s bytem žalovaných. Zdůvodnil rovněž, že nebyl prokázán žádný jiný právní důvod užívání. V tomto směru nutno připomenout, že soudu nelze upírat možnost zhodnotit provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.
Námitky dovolatele domáhajícího se posouzení právního vztahu mezi účastníky podle ustanovení zákona č. 101/1963 Sb., zákoníku mezinárodního obchodu, dovolací soud neshledal důvodnými. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od posouzení této otázky odvolacím soudem, který vyšel ze znění ustanovení §1 a §2 citovaného zákona. Podle §1 bylo účelem zákona souborným způsobem upravit majetkové vztahy v mezinárodním obchodním styku při respektování zásadě v tomto ustanovení uvedených. Podle §2 téhož zákona vymezujícího předmět úpravy, se za vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku ve smyslu tohoto zákona považovaly mimo jiné majetkové vztahy, jejichž předmětem je užívání věcí nebo využití práva nebo jiné hospodářské hodnoty, jež se má uskutečnit na území státu, na němž nemá některý z účastníku své sídlo (bydliště); (odst. 1 písm. b/), jakož i jiné majetkové vztahy vznikající v souvislosti s některým z předchozích právních vztahů uvedených v tomto odstavci, zejména v důsledku jejich změny nebo zániku, nebo vzhledem k neplatnosti úkonu, který je měl založit, nebo odporovatelnosti právních úkonů, jimiž jsou zkracováni účastníci těchto vztahů, nebo, vznikající v souvislosti s jejich zajištěním, plněním nebo porušením povinností nebo uplatněním práv z nich plynoucích, pokud jsou upraveny v tomto zákonu (odst. 1, písm ch/ zákona). Působnost zákona však byla podle odstavce druhého téhož ustanovení vyloučena, a tedy zákon se nevztahoval, na majetkové vztahy uvedené v odstavci 1, je-li nebo musí-li být při jejich vzniku účastníkům nepochybně zřejmé, že vznikají, aby byly na území Československé socialistické republiky uspokojovány osobní potřeby alespoň jednoho z jejich účastníků nebo jiné vlastní potřeby účastníka. Zákon se však vztahoval i na takový právní vztah, je-li nebo musí-li být účastníkům zřejmé, že tento právní vztah tvoří právně celek se vztahem, při němž k uspokojování takových potřeb nedochází.
K slovnímu výkladu odvolacího soudu dovolací soud pouze připomíná v této souvislosti systematiku československého práva v době přijetí uvedeného zákona, která při horizontálním členění právního řádu vycházela ze zařazení příslušných právních vztahů v závislosti na postavení subjektů, na které se jednotlivé tehdejší kodexy vztahovaly. Pro poměry mezi socialistickými organizacemi platila ustanovení tehdejšího hospodářského zákoníku, pro vztahy vyplývající z uspokojování osobních potřeb občanů mezi nimi navzájem a mezi občany a socialistickými organizacemi platila ustanovení občanského zákoníku, konečně pak pro subjekty uvedené v citovaných ustanovení zákoníku mezinárodního obchodu platila ustanovení zákona č. 101/1963 Sb. akcentujícího postavení subjektů činných v oblasti mezinárodního obchodního styku. Ve světle této doplňující poznámky jsou tak závěry odvolacího soudu přiléhavé a správné zejména s odkazem na postavení vlastnic nemovitosti, které nevystupovaly v pozici obchodníků v mezinárodním obchodním styku, nýbrž jako vlastnice nemovitostí, které na základě smluvního vztahu předaly do užívání (nájmu) jinému subjektu, byť i zahraničnímu, aniž by smlouva mezi účastníky výslovně zakládala použití zákoníku mezinárodního obchodu, případně použití cizího práva.
K shodnému závěru o správnosti posouzení věci odvolacím soudem dochází dovolací soud pokud jde o poměr mezi ustanoveními občanského zákoníku (jako normy obecné) a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (jako normy speciální). Občanský zákoník obsahuje úpravu nájemní smlouvy v hlavě sedmé (§663 a násl. o.z.), v ustanovení §720 , které má povahu odkazovacího ustanovení, stanoví, že nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem. Tím je zákon č. 116/1990 Sb., který v §1 písm. a) definuje nebytové prostor jako místnosti nebo soubory místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jinému účelu než k bydlení; současně tento zákon stanoví, že nebytovými prostory nejsou příslušenství bytu, ani společné prostory domu. Z uvedeného plyne závěr, že zmíněný speciální předpis se uplatňuje v případech, kdy předmětem nájemní smlouvy jsou ony nebytové prostory, jako zvláštní předmět právního vztahu nájmu. Z obecně uznávaného poměru mezi předpisem obecným a zvláštním tak plyne závěr, podle něhož na vztahy z pronájmu nemovitosti, pronajaté jako celek (byť obsahuje pouze nebytové prostory), se uplatní obecný režim nájemního vztahu podřízeného §663 a násl. o.z. Na tomto obecném závěru nic nemění ani okolnost, že veřejnoprávní instituty úpravy nájmu nebytových prostor (souhlas městského či obecního úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) se uplatní také při uzavírání smlouvy o nájmu nemovitosti (podle §663 a násl. o.z.), jsou-li součástí nemovitosti nebytové prostory.
Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od právního hodnocení odvolacího soudu, podle něhož rozhodující pro posouzení vztahu mezi účastníky je povaha předmětu nájmu. V tomto směru ze slovního znění ustanovení §1 odst. a) zákona č. 116/1990 Sb. a zjištění učiněných odvolacím soudem vcelku přehledně a srozumitelně závěr, že předmětem nájmu byla celá budova. Následně je proto třeba považovat za správné i hodnocení zániku tohoto vztahu nájmu z důvodů, které jsou podrobně uvedeny v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na něž dovolací soud pro stručnost poukazuje. Právní posouzení odvolacího soudu v tomto směru je proto správné.
Podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. dospěl proto dovolací soud k závěru, že je na místě zamítnutí dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142odst. 1 o.s.ř. První žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobkyním v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu