ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2022.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2022/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. O., B) K. O., C) E. D. a D) E. M., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému Městu B., o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 105/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.2.2003, č.j. 37 Co 366/2000-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Městského soudu v Brně dne 7.5.1999, se domáhali žalobci vydání rozsudku, kterým se určuje, že žalobci jsou výlučnými spoluvlastníky nemovitostí blíže popsanými v žalobě.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8.3.2000, č.j. 41 C 105/99-28, žalobu zamítl. Vzal za prokázáno, že žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí a žalobci jsou právními nástupci původních vlastníků, jsou tedy aktivně legitimováni k podání žaloby na určení. Dovodil, že v daném případě soud může rozhodovat o vlastnictví původních vlastníků ke dni jejich smrti, neboť žaloba se neopírá o zákon č. 87/1991 Sb., který vytvářel speciální posloupnost právních nástupců. Dospěl k závěru, že u předmětných konfiskačních výměrů nebyla shledána žádná z vad, která by vedla k jejich nicotnosti a tedy neexistenci těchto správních aktů. Uzavřel, že správnost předmětných správních aktů nelze žádným legálním způsobem přezkoumat a soud z nich musí jako z platných a závazných právních aktů ve smyslu §135 odst. 2 o.s.ř. vycházet.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. potvrdil a současně v odstavci III. návrh na připuštění dovolání zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28.3.2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 27.5.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatelů otázka po právní stránce zásadního významu, tj. zda je soud povinen se zabývat správním aktem, pokud tento správní akt byl vydán v rozporu s hmotným právem, je řešena jednotlivými soudy rozdílně a odvolací soud vyřešil tuto právní otázku v rozporu s hmotným právem. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítali, že vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo na stát bez jakéhokoliv právního důvodu. Poukazovali na skutečnost, že soud je povinen se zabývat rozporem mezi správním konfiskačním rozhodnutím a tehdy platnými právními předpisy. Konstatovali, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod vlastnictví na stát a československý stát nemohl tedy vlastnictví získat. Dále tvrdili, že předmětné konfiskační výměry měly pouze deklaratorní charakter, tzn. deklarovaly pouze stav, který však neexistoval. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 7.5.1999, tedy za účinnosti občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (to je do dne 31. 12. 2000). Rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 8.3.2000 tak bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů.Vzhledem k ustanovení bodu 15. hlavy I. - přechodná ustanovení k části první - zákona č. 30/2000 Sb., proto i pro projednání věci a jejímu rozhodnutí odvolacím soudem přicházelo do úvahy rozhodování podle dosavadních právních předpisů. Rovněž z hlediska dovolacího řízení je nutno vycházet z ustanovení bodu 17. těchže přechodných ustanovení. Podle nich dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Uvedený důsledek vychází z povahy ustanovení bodu 15. a 17. zmíněných přechodných ustanovení, neboť jde o předpis kogentní povahy, od nichž se soud nemůže odchýlit. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §240 odst. 1 věty první o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.).
V. této věci bylo dovolání podáno po uplynutí shora uvedené zákonné lhůty jednoho měsíce od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. musel opožděně podané dovolání odmítnout, aniž mohl přistoupit k meritornímu přezkoumání důvodů v dovolání uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s..ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu