ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2026.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2026/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. Ž., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 14. 5. 2002, sp. zn. 9 Co 385/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 21/2000 (žalobce M. Ž., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. M. Š., a 2. státnímu podniku (v likvidaci) V., o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 20. 3. 1992 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 167 ve Š. a pozemků parc. č. 368 (o výměře 2057 m2) a parc. č. 369 (o výměře 1474 m2) v katastrálním území Š. V žalobě bylo uvedeno, že spoluvlastníkem uvedených nemovitostí (které patřily společenstvu s ručením obmezeným „Dělnický dům ve Š.“) byl děd žalobce J. P. Tyto nemovitosti přešly rozhodnutím bývalého Krajského národního výboru v O. ze 4. 5: 1950 č. 396 IV/15-1450 na základě zákona č. 187/1949 Sb. na Č. o. s. a posléze podle výměru z 15. 7. 1952 zn. X/1 502.00-4/IV 1952 bývalého Krajského národního výboru v O. přešly na J., spotřební a výrobní družstvo v N. J. Žalobce měl proto za to, že uvedené nemovitosti přešly na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce, jako oprávněná osoba podle ustanovení §3 téhož zákona, vyzval dne 30. 8. 1991 písmeně žalované Město Š. o vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalované Město Š. navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděné nemovitosti byly původně ve vlastnictví „Dělnického domu ve Š.“, zapsaného společenstva s ručením obmezeným. Šlo tu o právnickou osobu, takže tu nelze použít ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Vlastnictví „Dělnického domu ve Š.“ pak přešlo podle uzavřené dohody do vlastnictví družstva J. a nikoli do vlastnictví státu. Smlouvou o převodu práva hospodaření z 8. 1. 1991 pak přešlo právo hospodaření s domem čp. 167 ve Š. a pozemky parc. č. 368 a 369 na Městský úřad ve Š. a pak i do vlastnictví Obce Š. podle zákona č. 172/1991 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně z 9. 3. 1994, č. j. 8 C 69/92-42, byla žaloba žalobce (směřující proti Městskému úřadu ve Š. a proti Městu š.) zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit Městu Š. na úhradu nákladů řízení 1.648,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a Městským úřadem ve Š. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti rozsudku prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze 14. 12. 1994, sp. zn. 11 Co 532/94. Tímto usnesením odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve vztahu k žalovanému Městskému úřadu ve Š. a řízení vůči němu bylo zastaveno. Bylo rozhodnuto, že žalobce a žalovaný Městský úřad ve Š. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve zbývající části odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalovaný městský úřad nelze považovat za právnickou osobu ve smyslu ustanovení §18 odst. 2 občanského zákoníku; také zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, přiznává postavení právnické osoby pouze obci (městu), nikoli obecnímu (městskému) úřadu. V důsledku toho dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný Městský úřad ve Š. nemá v této právní věci způsobilost mít práva a povinnosti, takže u tohoto žalovaného není splněna podmínka být účastníkem občanského soudního řízení. Nedostatek této podmínky řízení vede k tomu, že občanské soudní řízení ohledně tohoto žalovaného muselo být zastaveno podle ustanovení §104 odst. 1, věta první, a §221 odst. 2 občanského soudního řádu.
Odvolací soud dále vytýkal soudu prvního stupně, že se v řízení nevypořádal s tím, že žalobce podáním z 2. 7. 1993 rozšířil svůj žalobní návrh proti dalšímu žalovanému – státnímu podniku V.; soud prvního stupně totiž uvedené podání žalobce pouze založil do spisu a jinak na ně nereagoval. Proto ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (s poukazem na ustanovení §221 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 občanského soudního řádu).
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně z 18. 9. 1995, č. j. 8 C 69/92-76, byla žaloba žalobce M. Ž. proti žalovaným Městu Š. a státnímu podniku V. zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu Š. na náhradu nákladů řízení 206,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce Ing. Ž. a žalovaný státní podnik V. nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 10. 10. 1996, sp. zn. 42 Co 59/96, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu Š. na náhradu nákladů řízení 396,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce a žalovaný státní podnik V. nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobce byly však rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 10. 10. 1996, sp. zn. 42 Co 59/96, i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně z 18. 9. 1995, č. j. 8 C 69/92-76, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 25. 5. 1999, 2 Cdon 1322/97, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal dovolání žalobce přípustným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když bylo doloženo pochybení při obesílání žalobce k jednání u odvolacího soudu.
Pokud šlo o vady při právním posouzení věci poukazoval dovolací soud na to, že ve smyslu právního závěru uveřejněného pod č. 34/1993 (str. 116/250) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo třeba i v daném případě posuzovat přechod majetku společenstva s ručením omezeným (stejně jako u veřejné obchodní společnosti, v jejímž rámci provozovaly fyzické osoby činnost pod společnou firmou) ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud ovšem bude v dalším řízení doloženo (zejména podle jednotlivých ustanovení tehdy platných právních předpisů a také podle stanov společenstva), že zapsané společenstvo s ručením omezeným nemělo v konkrétním případě povahu právnické osoby. Dovolací soud také ukládal soudu prvního stupně objasnit v dalším průběhu řízení, zda (a na jakém základě) tu případně došlo k přechodu nemovitostí ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu byla žaloba žalobce Ing. M. Ž. proti žalovanému Městu Š. opět zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně z 10. 8. 200, č. j. 16 C 21/2000-137; zamítnuta byla také žaloba vůči žalovanému státnímu podniku V. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně vycházel z názoru (zejména s poukazem na ustanovení dříve platného zákona č. 70/1873 ř. z., o společenstvech pro napomáhání živností a hospodářství), že společenstvo s ručením obmezeným, které bylo zapsáno ve společenstevním rejstříku, bylo subjektem, který byl vlastnicky oddělen od členů společenstva a byl způsobilý nabývat vlastním jménem práv, zavazovat se a měl také vytvořeny své orgány, které jeho jménem jednají. Také v daném případě nešlo ohledně společenstva „Dělnický dům ve Š.“ o společenstvo (subjekt) osobního charakteru, jehož členové by ručili za závazky společenstva svým majetkem, takže toto společenstvo mělo povahu právnické osoby.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poukazoval dále na to, že ohledně státního podniku V. bylo v řízení prokázáno, že tento žalovaný ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nedržel nemovitosti, uváděné žalobcem; proti tomuto žalovanému také žalobce neuplatnil svůj nárok ve lhůtě stanovené v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Při své úvaz e o tom, zda tu došlo v rozhodném období (od 25. 2 1948 do 1. 1. 1990) k přechodu věcí na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 soud prvního stupně poukazoval na své zjištění o tom, že v daném případě došlo podle výměru bývalého Krajského národního výboru v Ostravě ze 16. 7. 1952 ke splynutí zapsaného společenstva s ručením obmezeným „Dělnický dům ve Š.“ s družstvem J., spotřební a výrobní družstvo, z s. s r. o. v N. J.; šlo tedy o přechod do vlastnictví družstevního, nikoli státního. Potom na základě kupní smlouvy z 18. 12. 1953 přešlo vlastnictví domu čp. 167 (se dvěma pozemky) ve Š. na národní podnik K. (vápencový lom a vápenice ve Š.) za tehdy odpovídající kupní cenu 142.137,- Kč. Dne 8. 1. 1991 pak přešlo právo hospodaření k domu čp. 167 ve Š. (s pozemky parc. č. 368a 369) na Městský úřad ve Š. a poté došlo na základě zákona č. 172/1991 Sb. k přechodu vlastnictví k uvedeným nemovitostem na Město Š.
S poukazem na toto skutkové zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že tu nelze žalobě žalobce vyhovět, když tu nejsou splněny zákonné předpoklady podle ustanovení §3 odst. 1 a §6 zákona č. 87/1991 Sb. a ani podle ustanovení §2 odst. 2 téhož zákona. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 10. 8. 2000 rozhodl Krajský soudu v Ostravě rozsudkem ze 14. 5. 2002, sp. zn. 9 Co 385/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen jen s tím upřesněním, že správné označení domu ve Š., jehož se spor týká, je čp. 167. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu Š. na náhradu nákladů řízení 431,30 Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací sodu převzal správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a že na tato zjištění odkazuje.
Shodně se soudem prvního stupně byl i odvolací soud toho názoru, že v daném případě není žalovaný státní podnik V. povinou osobou, když ke dni nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. sporné nemovitosti nedržel, takže v této právní věci není pasivně legitimován; odvolací soud byl i toho názoru, že uplatnění žalobního návrhu proti tomuto podniku u osudu až 7. 7. 1993 bylo ze strany žalobce učiněno po uplynutí lhůty stanovené v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud rovněž shodně se soudem prvního stupně dovozoval, že v tomto případě společenstvo „Dělnický dům ve Š.“, zapsané společenstvo s ručením omezeným, bylo společenstvím ve smyslu ustanovení zákona č. 70/1873 ř. z., o společenstvech pro napomáhání živnostem a hospodářství. Podle ustanovení §12 tohoto zákona společenstva byla způsobilá nabývat práva i závazky, měla procesní způsobilost a měla též soustavu vlastních orgánů společenstva. Nebylo možné, podle názoru dovolacího soudu, přisvědčit názoru, že členové společenstev měli práva k veškerému majetku společenstva. Rovněž v daném případě byl právní předchůdce žalobce členem společenstva, které podle výsledků provedeného dokazování bylo právnickou osobou a samostatným subjektem práva, takže žalobce tu nemohl být oprávněnou osobu k vydání nemovitostí podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb.
Proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení odvolacího soudu bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 28. 6. 2002 a žalovaným ve dnech 28. 6. 2002 a 12. 7. 2002, takže rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 12. 7. 2002, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 14. 8. 2002 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Novém Jičíně.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru dovolatele bylo jeho dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel byl toho názoru, že soud prvního stupně i odvolací soud ve svých rozhodnutích hodnotily předložené důkazy tak, že byla zpochybňována jejich platnost a právní účinnost, aniž by byla prokázána jejich nesprávnost. Nesprávnost právního posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení společenstev s ručením omezeným, které je třeba posuzovat jako hromadnou osobu a takto byla tato společenstva zapsána v tzv. rejstříku společenstevním, jenž byl zřízen u obchodních soudů podle dříve platného nařízení č. 71/1873 ř. z. Dovolatel dovozoval, že společenstva s ručením obmezeným byla sdružení osob, jejichž spojení bylo účelově vázáno na provozování výdělečné činnosti pod společným názvem. Pojem „družstvo“ byl v názvech společenstev odvozován od skutečnosti, že společenstvo představovalo sdružení podnikatelů, aniž by bylo družstvem ve smyslu právním, protože by jinak muselo být v samostatném rejstříku a nikoli v rejstříku společenstevním. Dovolatel poukazoval na to, že dříve platný zákon č. 58/1906 ř. z., týkající se společenstev s ručením omezeným podle tohoto zákona, upravoval taková společenstva odlišně na rozdíl od ustanovení §1 zákona společenstevního, vyznačujícího se svépomocnou součinností členů k podpoře jejich výdělků a jejich hospodaření.
Dovolatel poukazoval posléze na to, že v daném případě došlo také k nezákonnému postupu při připojení společenstva „Dělnický dům ve Š.“ do družstva J. v roce 1952, když nebyl dodržen zákon o společenstvech (jeho §36), který nepřipouštěl fúzi s jiným subjektem a zrušení společenstva se tu mohlo stát pouze řádnou likvidací a vypořádáním jednotlivých členů společenstva; nebylo také možné, aby proti vůli členů společenstva se dostala do společenstva jiná fyzická osoba nebo právnická osoba.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/200 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), jako tomu bylo i v daném případě ohledně rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně z 10. 8. 2000, č. j. 16 C 21/2000-137, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na to také odvolací soud ve svém rozsudku ze 14. 5. 2002 (sp. zn. 9 Co 385/2001 Krajského soudu v Ostravě), na str. 4 odůvodnění rozsudku, správně poukazoval.
Dovolání proti pravomocným soudním rozhodnutím odvolacího soudu bylo v občanském soudním řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) upraveno v ustanovení §236 a násl. Ustanovení §240 a §241 tohoto právního předpisu upravovala jmenovitě podávání dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před jeho novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohl účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání této lhůty nebylo možné podle ustanovení §240 odst. 2 téhož právního předpisu prominout.
V daném případě nabyl rozsudek odvolacího soudu ze 14. 5. 2002 (sp. zn. 9 Co 385/2001 Krajského soudu v Ostravě ), proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, právní moci doručením účastníkům řízení dne 12. 7. 2002.
Dovolání dovolatele proti uvedenému pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo dne 14. 8. 2002 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Novém Jičíně. Stalo se tak tedy po uplynutí jednoměsíční lhůty, která byla stanovena v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a kterou nebylo možné již prominout po zmeškání podle §240 odst. 2 téhož právního předpisu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatele odmítnout podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již uvedeném znění) jako dovolání podané opožděně.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu