ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2035.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2035/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. MUDr. M. Ch. a 2. MUDr. V. R., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 30.5.2002, sp.zn. 13 Co 47/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 14 C 115/99 (žalobkyň MUDr. M. Ch. a MUDr. V. R., zastoupených advokátkou, proti žalovanému Městu P., zastoupenému advokátem, o vydání věcí), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Plzni z 30.5.2002, sp.zn. 13 Co 47/2002.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město z 24.10.2001, čj. 14 C 115/99-255.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou u soudu 28.6.1995, aby žalovanému městu bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 289 s pozemkem parc. č. 167 v P., a to vůči MUDr. M. Ch. dvěma ideálními desetinami a vůči žalobkyni MUDr. V. R. šesti ideálními desetinami. Žalobkyně uváděly, že jsou dědičkami původních spoluvlastníků uvedených nemovitostí, a byly toho názoru, že v žalobě uváděné spoluvlastnické díly přešly na stát bez právního důvodu, když původně uplatněné nároky podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyly řádně uspokojeny a nedošlo k vydání uváděných spoluvlastnických dílů a nebyla za ně poskytnuta ani finanční náhrada.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město z 22.7.1996, čj. 15 C 300/95-46, byla zamítnuta žaloba žalobkyň, aby žalovanému městu bylo uloženo s nimi dohodu o vydání domu čp. 289 s pozemkem parc. č. 167 v P., a to vůči žalobkyni MUDr. M. Ch. dvěma ideálními desetinami a vůči žalobkyni MUDr. V. R. třemi ideálními desetinami. Řízení ohledně vydání tří ideálních desetin uváděných nemovitostí žalovaným městem vůči žalobkyni MUDr. V. R. bylo zastaveno v důsledku částečného zpětvzetí žalobního návrhu. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení po 935,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 5.11.1996, sp.zn. 13 Co 589/96. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v odvoláním napadených výrocích (tj. ve všech jeho výrocích s výjimkou výroku o zastavení řízení ohledně 3/10 nemovitostí uvedených v žalobě žalobkyň). Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému městu na náklady řízení po 950,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že je přípustné dovolání proti tomuto rozsudku.
K dovolání žalobkyň Nejvyšší soud rozsudkem z 19.1.1999, 2 Cdon 727/97, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni z 5.11.1996, sp.zn. 13 Co 589/96, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město z 22.7.1996 (s výjimkou výroku ad II. tohoto rozsudku); věc byla vrácena Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo vysloveno, že dovolací soud nemohl přisvědčit názoru, že si odvolací soud ve svém rozsudku správně vyložil jím aplikované ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). To se zejména týkalo výkladu pojmu „uspokojení nároku“ v období po 25.2.1948, které je třeba chápat jako faktické uspokojení, a to způsoby, které zákon č. 128/1946 Sb. znal a upravoval, tj. restituci vlastnických práv k věcem a k jiným majetkovým hodnotám anebo poskytnutím odpovídající náhrady. Dále se to týkalo potřeby správného posouzení toho, zda tu v daném případě byly nějaké oprávněné důvody k tomu, aby se osobám, jimž svědčil nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. nemohlo dostat odpovídající náhrady (nestačí tu ničím nekonkretizovaný „veřejný zájem“, „příčení se zásadám občanského soužití“, anebo získání majetkové hodnoty „na úkor společnosti“, pro něž by nedošlo k uspokojení nároku po 25.2.1948).
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně po doplnění dokazování vynesl rozsudek z 20.6.2000, čj. 14 C 115/99-185 Okresního soudu Plzeň-město, jímž bylo uloženo žalovanému městu uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání domu čp. 289 se stavební parcelou č. 167 v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví č. 1, a to se žalobkyní MUDr. M. Ch. v podílu 2/10 a se žalobkyní MUDr. V. R. v podílu 3/10 do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí soudu. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobkyním náklady řízení částkou 10.304,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí; žalovanému městu bylo také uloženo zaplatit Okresnímu soudu Plzeň-město 4.120,40 Kč na náhradu státem zálohovaných nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudu.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně včas vyzvaly povinnou osobu k vydání nemovitostí v odpovídajících spoluvlastnických podílech , že tyto nemovitosti přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. a že v den přechodu nemovitostí na stát měly žalobkyně, jako oprávněné osoby, na tyto věci (jejich části) nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a že k přechodu či převodu vlastnického práva k nim, prohlášenému za neplatný, došlo z důvodu rasové persekuce v době nesvobody. Soud prvního stupně vycházel rovněž z toho, že nárok žalobkyň nebyl po 25.2.1948 uspokojen. Dále se soud prvního stupně zabýval tím, zda nemovitost (jejich část) lze žalobkyním vydat, pokud totiž nedošlo na nich v daném případě ke změnám stavebnětechnického charakteru; dospěl k závěru, že k takovým změnám tu došlo až poté, co žalobkyně výzvou uplatnily svůj nárok na vydání věcí (nikoli tedy ke dni podání výzvy). V daném případě totiž do roku 1994 nedošlo na sporné stavební nemovitosti u žádného z prvků dlouhodobé životnosti k obměně představující nadpoloviční objemový podíl u všech konstrukčních prvků dlouhodobé životnosti; znamená to tedy, že tuto nemovitost lze, podle názoru soudu prvního stupně, vydat v podílech odpovídajících nárokům žalobkyň; ani souvislost sporné stavební nemovitosti se sousední radnicí, daná propojením těchto budov vchody a určitým technickým zařízením, tomuto vydání nebrání. Uvedená funkční souvislost nemá totiž vliv na to, že dům čp. 289 v P. je samostatnou stavbou. Soud prvního stupně proto žalobě žalobkyň vyhověl. Výroky o nákladech řízení byly odůvodněny ustanoveními §137, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalovaného Města P. Krajský soud v Plzni usnesením ze 14.12.2000, sp.zn. 13 Co 924/2000, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 20.6.2000, čj. 14 C 115/99-185 Okresního soudu Plzeň-město, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nevěnoval odpovídající pozornost tomu, aby žalobkyně prokázaly, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 a §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). Dále odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se zatím nezabýval posouzením otázky, zda náhrady, které již byly žalobkyním poskytnuty, jsou odpovídajícím ekvivalentem za jejich spoluvlastnické podíly s tím, že tyto náhrady by měly být poskytnuty ve výši obecné ceny, přičemž je tu, podle názoru odvolacího soudu, rozhodující hodnota věci v době, kdy se restituce provádí. Odvolací soud měl posléze za to, že je třeba se v dalším řízení zabývat tím, zda žalobkyním již poskytnutá náhrada byla v souladu s tehdy obecně platnými předpisy, a případně, zda tu došlo vůči žalobkyním k politické persekuci, pro niž by nebyl nárok žalobkyň plně uspokojen v době po 25.2.1948.
Okresní soud Plzeň-město po doplnění řízení zejména posudkem znalce o ceně domu čp. 289 s příslušenstvím v katastrálním území Plzeň-město, a to ke dni 16.3.1954, rozhodl rozsudkem z 24.10.2001, čj. 14 C 115/99-255, jímž bylo uloženo žalovanému městu uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání domu čp. 289 se stavební parcelou č. 167 v katastrálním území P., a to s první žalobkyní MUDr. Ch. v podílu 2/10 a s druhou žalobkyní MUDr. R. v podílu 3/10 do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení 12.408,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. V téže lhůtě bylo uloženo žalovanému zaplatit Okresnímu soudu Plzeň-město na náhradu státem zálohovaných nákladů řízení 8.020,80 Kč a také soudní poplatek 1.000,- Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně připomněl, že původní vlastnictví ke stavebnímu pozemku č. 26 s domem čp. 289 v P. náleželo J. a Š. K. (každému ze 3/10), J. L. (ze 2/10) a A. L. (ze 2/10). Z nich J. L. zahynul jako oběť rasové persekuce dne 26.10.1942 ve V. (dědičkou po něm byla vedle A. J. i žalobkyně MUDr. M. Ch.); J. K. a Š. K. zahynuli 31.10.1942 v O. (po nich byla závětní dědičkou T. D., která zemřela 9.2.1983, a jejíž dcerou je žalobkyně MUDr. V. R.). Soud prvního stupně dále poukazoval na výsledky řízení, které bylo vedeno u bývalého Okresního soudu v Plzni pod sp.zn. II Nc 1415/46, podle nichž měl tehdejší Jednotný národní výbor v P. vyplatit T. D. 5.400,- Kč a a A. J. také 5.400,- Kč jako peněžitou náhradu. Nebylo v řízení prokázáno, že tato náhrada byla uvedeným ženám vyplacena.
Dále se soud prvního stupně opět zabýval tím, zda následkem stavebních úprav od roku 1954 až do současnosti došlo ke změně stavebně technického charakteru stavby a zda v současné době tvoří dům čp. 289 s tzv. radničními domy funkční celek. Zejména na základě závěrů znaleckého posudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že v období od roku 1954 do 27.10.1994 nedošlo k takovým stavebním úpravám, které by měly za následek obměnu reprezentující nadpoloviční objemový oddíl u všech konstrukčních prvků dlouhodobé životnosti domu čp. 289 v P. Došlo pouze k obměně části stropní konstrukce v objemu 4,49%; u jiných prvků dlouhodobé životnosti nedošlo k obměně.
Nárok žalobkyň ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 a §6 zákona č. 87/1991 Sb. nebyl podle názoru soudu prvního stupně v době po 25.2.1948 plně uspokojen. Především byl soud prvního stupně toho názoru, že na straně žalobkyň nedošlo k platnému právnímu úkonu, jímž by se žalobkyně zřekly poskytnutí náhrady in natura, ale žádosti o takovou náhradu nebylo vyhověno. Bylo jim přiznáno právo na finanční náhradu podle zákona č. 128/1946 Sb.; tato náhrada byla přiznána v poměru 50 korun starých peněz k 1 koruně nových peněz podle zákona č. 41/1953 Sb., o měnové reformě. V daném případě však nešlo o platby, které by vznikly před datem peněžní reformy, a proplacení náhrady v poměru 50:1 nebylo tedy správné. Náhrada, která byla žalobkyním přiznána, nebyla tedy adekvátní a navíc nebylo vůbec prokázáno, že by žalobkyním byla nějaká náhrada skutečně vyplacena. Nedošlo tu tedy, podle názoru soudu prvního stupně, k uspokojení nároku žalobkyň a věc (tj. nemovitost v jejich podílech) přešla na stát bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně byl posléze toho názoru, že k neuspokojení nároku tu došlo z důvodů,, které jsou uváděny v ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti poukázal soud prvního stupně na to, že např. i soudní rozhodnutí, vydané v této právní věci v rozhodném období (po 25.2.1948) mělo diskriminační povahu, když kupř. v rozhodnutí odvolacího soudu z 26.12.1954 (Krajského soudu v Plzni, sp.zn. 7 Co 81/54) bylo dovozováno, že „kdyby restituentkám měla být přiznána peněžitá náhrada podle obecné hodnoty nemovitostí, jakou měly v den restituce 16.3.1954, tedy v nové měně, příčilo by se to zásadám řádného občanského soužití, protože by tím byly restituentky vůči ostatním občanům zvýhodněny a na úkor celé naší pokrokové společnosti při vysoké hodnotě nové měny neprávem a zcela bezdůvodně obohaceny“.
Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že v daném případě není žádná překážka vydání věcí žalobkyním, a proto bylo žalobě žalobkyň vyhověno a žalovanému byla uložena povinnost uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání nemovitostí v podílech odpovídajících nárokům žalobkyň.
Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného města proti uvedenému rozsudku z 24.10.2001 (čj. 14 C 115/99-255 Okresního soudu Plzeň-město) rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z 30.5.2002, sp.zn. 13 Co 47/2002. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn tak, že žaloba žalobkyň byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 8.020,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že dovolání žalovaného města bylo shledáno důvodným, když odvolací soud mohl vycházet ze správných skutkových závěrů soudu prvního stupně, ale dospěl k jinému právnímu závěru.
Odvolací soud posuzoval obě žalobkyně jako oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale byl toho názoru, že žalobkyně musely v řízení prokázat, že nedošlo k uspokojení jejich nároků na obnovu vlastnického práva, jenž byl uplatněn podle zákona č. 128/1946 Sb. V daném případě pokládal i odvolací soud za doloženo, že tu došlo k přechodu, případně k převodu vlastnického práva k věcem, jenž byl uskutečněn v době nesvobody (tj. v období od 29.9.1938 do 4.5.1945) a byl podle dekretu č. 4/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/19436 Sb. prohlášen za neplatný z důvodu rasové persekuce. Došlo tu k uplatnění nároku na vydání věcí podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. Pokud šlo o zákonný předpoklad neuspokojení nároku v období po 25.2.1948 z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., vycházel odvolací soud z právní úpravy obsažené v zákoně č. 128/1946 Sb. a poukazoval na to, že žalobkyně požádaly v řízení podle uvedeného zákona o peněžitou náhradu; tato náhrada ve výši obecné ceny je zákonem č. 128/1946 Sb. stavěna na roveň vrácení věci a poskytnutí odpovídající náhrady tedy znamená uspokojení nároku. Finanční náhrada byla v řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. přiznána ve výši, která byla i na základě závěrů znaleckého posudku,provedeného v tomto občanském soudním řízení (sp.zn. 14 C 115/99 Okresního soudu Plzeň-město), shledána jako vyčíslená ve prospěch žalobkyň. Před tím však, než došlo v roce 1953 ke skončení řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. a k vyplacení částek přiznané náhrady došlo k přijetí zákona č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě, která výrazně ovlivnila výplatu finanční náhrady (v poměru 50:1). Odvolací soud poukazoval na to, že šlo o výplatu pohledávky ze strany státu a výplata musela být provedena v poměru 50:1 starých peněz a nových peněz, a to v souladu se směrnicí ministra finanční z 30.5.1953, vydanou podle zmocnění uvedeného v ustanovení §10 zákona č. 41/12953 Sb. Podle názoru odvolacího soudu ve vyplacení restituční pohledávky ze strany státu v souladu s citovanými právními předpisy nelze shledávat diskriminaci věřitelů z této pohledávky. Proto odvolací soud postupem podle ustanovení §220 občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyň byla zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na to, že žalované město se náhrady nákladů řízení vzdalo a ohledně nákladů řízení placených státem použil odvolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu a náhrada těchto nákladů nebyla přiznána.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyně v řízení zastupovala, dne 20.8.2002 a dovolání žalobkyň bylo předáno na poště dne 19.9.2002 k doručení Okresnímu soudu Plzeň-město, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc mu vrátil k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání dovolatelky poukazovaly na to, že jejich dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatelky uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v důsledku nesprávného výkladu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.).
Dovolatelky zdůrazňovaly, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nesprávně posoudil problém uspokojení nároku žalobkyň, případně právní předchůdkyně žalobkyně MUDr. V. R., v době po 25.2.1948. Odvolací soud se nevypořádal a nezhodnotil správně problematiku prohlášení Ministerstva spravedlnosti ze 6.10.1948, kterým bylo v podstatě zabráněno, aby v daném případě se nedostalo restituentkám předmětu restituce podle zákona č. 128/1946 Sb. ve věcech samotných – in natura.
Dovolatelky dále zdůrazňovaly, že tu nebylo realizováno stanovení obecné ceny nemovitostí ke dni restituce. Obecná cena nemovitostí při koeficientu krácení 5:1 starých peněz vůči novým penězům (ve smyslu zákona č. 41/1953 Sb.) překračuje finanční náhradu přiznanou v původním restitučním řízení původním restituentkám (bez ohledu na to, zda jim byla skutečně vyplacena).
Dovolatelky také zdůrazňovaly, že odvolací soud nesprávně dovodil, že tu jde o výplatu pohledávky státu a že tedy je na místě provedení pokrácení této pohledávky v poměru 50:1 starých peněz k novým penězům, a to nikoli přímo podle zákona č. 41/1953 Sb., ale podle následně vydané směrnice ministra financí z 30.5.1953.
Dovolatelky posléze zdůrazňovaly, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že byla-li restituentkám v daném případě přiznána finanční náhrada v roce 1954, byl tímto samotným přiznáním náhrady uspokojen nárok restituentek zákonem stanoveným způsobem. Avšak nebyla-li v tehdejším řízení stanovena obecná cena nemovitostí, pak nebyl dodržen zákonný postup při vyřizování restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb., bez ohledu na to, že správně měla být restituentkám přiznána náhrada in natura.
Podle názoru dovolatelek nebyla tu tedy poskytnuta odpovídající náhrada, neboť tato náhrada nebyla poskytnuta řádně podle tehdejších právních předpisů, takže nárok dovolatelek (jejich právních předchůdců) uspokojen nebyl. Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Plzni z 28.12.1954, sp.zn. 7 Co 81/54, nadto vyplývá tendenční a výslovně protiprávní odůvodnění tohoto rozhodnutí, že by totiž jiným přepočtem než v poměru 50:1 starých peněz vůči novým penězům byly restituentky „nesprávně na úkor celé naší pokrokové společnosti při vysoké hodnotě naší měny neprávem zcela bezdůvodně obohaceny“; z toho, podle názoru dovolatelek, vyplývá persekuce, represe a křivda, jak je má na zřeteli ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1992 Sb.
Žalované město ve svém vyjádření k dovolání žalobkyň navrhlo, aby dovolání dovolatelek bylo zamítnuto s tím, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu pokládá žalované město za věcně správný.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., tedy z jeho přechodných ustanovení, podle nichž ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb., platí i pro řízení zahájená přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., pokud není v tomto zákoně stanoveno jinak (srov. např. bod 15 a bod 17 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řízení, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelky uplatňovaly jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc především podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ téhož zákona, která se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovala a účastníci řízení na tato ustanovení v průběhu řízení také poukazovali.
V řízení o dovolání dovolatelek bylo nutno se zabývat tím, zda si odvolací soud uváděná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. také správně vyložil. Přitom bylo třeba mít na zřeteli i to, že tato právní věc (sp.zn. 14 C 115/99, dříve sp.zn. 15 C 300/95 Okresního soudu Plzeň-město) byla předmětem posouzení i ze strany dovolacího soudu, že rozsudek dovolacího soudu (z 19.1.1999, 2 Cdon 727/97 Nejvyššího soudu) obsahoval i část odůvodnění k otázce aplikace ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a že tu byly po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu soudy obou stupňů vázány ve smyslu ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V uváděném rozsudku dovolacího soudu z 19.1.1999 bylo vyloženo, že ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) je třeba „uspokojení nároku chápat jako faktické uspokojení, a to způsoby, které znal zákon č. 128/1946 Sb. a upravoval restituci vlastnických práv k věcem a k jiným majetkovým hodnotám anebo poskytnutí odpovídající náhrady. Pokud toto faktické uspokojení nároku nebylo soudem zjištěno, nebylo možné vycházet z toho, že na straně žalobkyň již žádný nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyl“. Bylo také v rozsudku dovolacího soudu dovozováno, že „další otázkou aplikace a výkladu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s posuzováním důvodnosti žalobního návrhu žalobkyň pak bylo to, zda případné neuspokojení žalobního návrhu žalobkyň vyplývalo z toho, že vůči žalobkyním, případně jejich právním předchůdcům, byla uplatňována politická perzekuce nebo byl vůči nim uplatňován postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, anebo naopak zda tu byly objektivní překážky možného vrácení věci, které přešly na stát některým ze způsobů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., popřípadě zda tu byly oprávněné důvody k tomu, aby se osobám, jimž svědčil nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., nemohlo dostat odpovídající náhrady. Za objektivní překážky bylo ovšem stěží možné považovat ničím nekonkretizovaný „veřejný zájem“ na nevydání věci, jen slovně deklarovaný ústředním orgánem státní správy, a to dokonce v rozporu s prohlášením místního správního orgánu, který žádné překážky k vydání nemovitostí vůbec nespatřoval, anebo úvaha o tom, že by se „příčilo zásadám občanského soužití“, jestliže by se restituentce dostalo „peněžité náhrady dle obecné hodnoty nemovitostí“, jakou měly v době restituce, tedy náhrady, která by jim podle zákona náležela, s těžko pochopitelným odůvodněním, že by se tak i přes existenci a opodstatněnost nároku stalo „na úkor společnosti“, jak se uvádělo v rozhodnutí soudu z roku 1954, které měly soudy obou stupňů k dispozici v tomto řízení mezi žalobkyněmi a žalovaným městem.
Bylo tedy třeba v řízení před soudy obou stupňů po zrušovacím rozsudku odvolacího soudu objasnit, zda tu došlo k uspokojení nároku žalobkyň (jejich právních předchůdců) jako k faktickému uspokojení způsoby, které znal a upravoval zákon č. 128/1946 Sb., tj. restitucí vlastnických práv k věcem a k jiným majetkovým hodnotám anebo poskytnutím odpovídající náhrady.
Z výsledků dalšího průběhu řízení před soudy obou stupňů bylo zatím nepochybné pouze faktické nevydání spoluvlastnických dílů na domu čp. 289 a pozemku parc. č. 167 v P. žalobkyním (jejich právním předchůdcům). Soudy se v tomto dalším průběhu řízení už nezabývaly všestranně otázkou případného vydání či nevydání jiných majetkových hodnot. Nebyla plně objasněna otázka poskytnutí nebo neposkytnutí odpovídající náhrady žalobkyním (jejich právním předchůdcům), popřípadě části této náhrady. Např. žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neuvedly konkrétně, jaká peněžní náhrada jim byla skutečně vyplacena; žalované město v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvádělo (srov. č. 272 spisu soudu prvního stupně): „částka přiznaná rozhodnutím soudu byla žalobkyním vyplacena; samy žalobkyně netvrdí, že by částky podle tehdejšího rozsudku ony či T. D. nedostaly“.
V rozsudku soudu prvního stupně z 24.10.2001, čj. 14 C 115/99-255, bylo posléze uvedeno, že v roce 1954 bylo ukončeno restituční řízení ohledně domu čp. 289 v P. s tím, že bývalý Jednotný národní výbor v P. má do jednoho roku vyplatit T. D. 5.400,- Kč a A. J. 5.400,- Kč. Přiznaná náhrada se týkala nemovitosti, o níž se v rozsudku soudu prvního stupně konstatovalo, že ze spisu bývalého Okresního soudu v Plzni, sp.zn. II Nc 1415/46, vyplývalo, že při uzavření kupní smlouvy (o jejíž zrušení podle zákona č. 128/1946 Sb. tehdy šlo) se vycházelo z částky 1.800.000,- Kč (starých peněz před měnovou reformou z roku 1953). Uvedená přiznaná náhrada se týkala nemovitostí, ohledně níž soudem ustanovený znalec v tomto občanském soudním řízení (sp.zn. 14 C 115/99 Okresního soudu Plzeň-město) stanovil cenu nemovitosti v době restituce na 254.824,- Kč.
Za těchto okolností bylo stěží možné pokládat bez dalšího za nesprávný právní závěr soudu prvního stupně, k němuž dospěl ve svém rozsudku z 24.10.2001, že totiž „náhrada, která jim (tj. žalobkyním či jejich předchůdcům) byla přiznána, není tedy adekvátní“. Na správnosti tohoto závěru nemohlo, podle názoru soudu prvního stupně, nic změnit přihlížení k závěrům obsaženým v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni z 28.12.1954, sp.zn. 7 Co 81/54, kterým bylo rozhodnuto v rozhodném období (tj. po 25.2.1948) o odvolání v související restituční věci (podle zákona č. 128/1946), že totiž „žalobkyně se pro peněžitou náhradu nerozhodly dobrovolně, ale v kontextu s přiznanou náhradou právě proto, že žalobkyně uplatňovaly nárok na restituci in natura, čímž se řízení protáhlo tak, že k usnesení soudu došlo až po měnové reformě“ a „kdyby restituentkám měla být přiznána peněžitá náhrada do obecné hodnoty nemovitostí, jakou měly v den restituce 16.3.1954, tj. v nové měně, příčilo by se to zásadám řádného občanského soužití, protože by tím byly restituentky vůči ostatním občanům a na úkor celé naší pokrokové společnosti při vysoké hodnotě své měny neprávem a zcela bezdůvodně obohaceny“. Soud prvního stupně k tomu dodával svůj hodnotící závěr, že tyto formulace svědčí o tom, jak tehdy bylo pohlíženo na restituentky, domáhající se svých práv, třebaže šlo o potomky či dědice osob, které zahynuly v koncentračních táborech z důvodů rasových v době okupace. Podle názoru soudu prvního stupně tu šlo o postup, při vyřizování nároku právních předchůdců žalobkyň, který odpovídá tomu, co má na zřeteli ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Neuspokojený nárok pak v důsledku aplikace ustanovení §3 odst. 2 a §2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. posoudil soud prvního stupně jako nárok podle zákona o mimosoudní rehabilitaci (zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb.).
Tyto závěry soudu prvního stupně měl dovolací soud na zřeteli při posuzování dovolacího důvodu uplatněného dovolatelkami v jejich dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a to s výsledným právním závěrem, že „žalobkyním byla poskytnuta náhrada, tedy nárok byl uspokojen zákonem upraveným způsobem, a to, že přiznaná náhrada (ve výši odpovídající náhradě) byl postižen měnovou reformou, nemá nic společného s politickou či rasovou diskriminací“.
Dovolací soud je na rozdíl od odvolacího soudu toho názoru, že právním závěrům obsaženým v předchozím zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 19.1.1999 (2 Cdon 727/97 Nejvyššího soudu), vyjádřeným zejména na straně 3 tohoto rozsudku, jimiž byly soudy obou stupňů vázány v dalším řízení (§243d odst. 1 občanského soudního řádu), více odpovídá právní posouzení věci soudem prvního stupně. Pro tuto rozdílnost posouzení projednávané právní věci odvolacím soudem a dovolacím soudem nemohl dovolací soud pokládat rozsudek odvolacího soudu za rozsudek spočívající na správném právním posouzení věci (srov. §243b odst. 2 občanského soudního řádu). Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město z 24.10.2001, čj. 14 C 115/99-255.
V tomto dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu.
V dalším řízení bude pamatováno i na rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. května 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu