ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2039.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2039/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. M. D., a 2. M. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20.11.2001, sp.zn. 16 Co 382/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 25 C 260/91 (žalobkyň M. D. a M. K., zastoupených advokátem, proti žalované akciové společnosti B. l.-o. d., R., P, zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci 2.10.1991 (v průběhu řízení upravované) a domáhající se vydání pozemku parc. č. 453/2 v P., bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25.3.1998, čj. 25 C 260/91-103. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti 5.375 Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Stejně bylo žalobcům uloženo uhradit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na vyplacené znalečné 2.121 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ostatní účastníci řízení nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16.4.1999, sp.zn. 18 Co 482/98. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně“ ve vztahu mezi žalobci a žalovanou akciovou společností B. l. „s tím, že žádný z těchto účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů“. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo uloženo žalovaným a/ obchodnímu domu B. l., b/ F. n. m. a c/ akciové společnosti R. vydat žalobci T. D. a žalobkyni M. K. pozemek parc. č. 453/2 v P., a to prvnímu z těchto žalobců z jedné ideální poloviny a druhé z těchto žalobců z jedné ideální dvanáctiny. Byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně zamítající žalobní návrh žalobkyně M. K. na vydání pěti ideálních dvanáctin pozemku parc. č.453/2 v P., jakož i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyni M. K. a žalovaným F. n. m. ČR a žalovanou akciovou společností R., a v tomto rozsahu bylo rozhodnuto o vrácení věci k dalšímu řízení u soudu prvního stupně. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že se jejich náhrada žalobci T. D. nepřiznává.
K dovolání akciové společnosti B. l.-obchodní domy, R., Nejvyšší soud rozsudkem z 26.6.2001, 21 Cdo 1681/99, byl zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze 16.4.1999, sp.zn. 18 Co 482/98, ve výroku měnícím rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25.3.1998, čj. 25 C 260/91-103, tak, že žalovaná B. l.-obchodní domy, R., a.s., je povinna vydat žalobci MUDr. T. D. jednu ideální polovinu pozemku parc. č. 453/2 v P. a žalobkyni M. K. jednu ideální dvanáctinu téhož pozemku, jakož i ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou akciovou společností B. l.-obchodní domy, R. Výrokem rozsudku dovolacího soudu bylo odmítnuto dovolání žalované akciové společnosti B. l.-obchodní domy, R., proti výroku rozsudku odvolacího soudu (Městského soudu v Praze ze 16.4.1999, sp.zn. 18 Co 482/98), jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25.3.1998, čj. 25 C 260/91-103, tak, že žalovaný F. n. m. je povinen vydat žalobci T. D. jednu ideální polovinu pozemku parc. č. 453/2 a žalobkyni M. K. jednu ideální dvanáctinu téhož pozemku.
V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že při úvaze o přemístitelnosti stavby na pozemku parc. č. 453/2 v P. nepojal stavbu garážové haly B. l. jako celek, nýbrž „rozdělil ji na vrchní část a část spodní“. Uvažuje-li se stavba garážové haly jako celek (přes demontovatelnost svrchní části), nejde o stavbu, kterou by – jak vyplynulo ze znaleckého posudku – bylo vůbec reálné přemístit bez poškození či nadměrného znehodnocení, a je nelogické, případně nadbytečné, zjišťovat výši nákladů na přemístění stavby, případně zabývat se relací mezi těmito náklady a cenou pozemku.
Podle názoru dovolacího soudu pochybil odvolací soud také v tom, že si ztotožnil pojem „stavba relativně trvalého charakteru“ se „životností stavby“, dané kolaudačním rozhodnutím. Jestliže je „garážová hala B. l.“ na pozemku parc. č. 453/2 v P. nemovitostí (stavbou spojenou se zemí pevným základem), kterou nelze bez poškození či nadměrného znehodnocení přemístit na jiné místo a byla-li (podle nezpochybněného zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal), vybudována právním předchůdcem žalované akciové společnosti až poté, co pozemek byl žalobcům, případně jejich právním předchůdcům státem odňat, brání vydání pozemku ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Dovolací soud dospěl pak k výslednému závěru, že „právní názor odvolacího soudu, podle kterého vydání žalobci žádaného pozemku nebrání jeho zastavěnost, není správný“; proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení po smrti žalobce T. D. se jeho právní nástupkyní stala manželka tohoto zůstavitele M. D., s níž bylo nadále v tomto řízení jednáno.
Městský soud v Praze pak vynesl rozsudek z 20.11.2001, sp.zn. 16 Co 382/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25.3.1998, čj. 25 C 260/91-103, pokud jím byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalované akciové společnosti B. l.-obchodní domy, R., byla uložena povinnost vydat žalobkyni M. D. jednu ideální polovinu parcely č. 453/2 v P. a žalobkyni M. K. jednu ideální dvanáctinu téže parcely, a pokud jím bylo žalobkyni M. D. uloženo zaplatit uvedené žalované akciové společnosti na náhradu nákladů řízení 2.687,50 Kč a 1.060,50 Kč státu na úhradu zálohovaných nákladů řízení. Žalobkyni M. D. bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti B. l.-obchodní domy, R. na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení 1.437,50 Kč a na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 1.130 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobkyň M. D. a M. K. na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že stavba garážové haly je nemovitostí, která brání vydání pozemku parc. č. 453/2 v P. žalobkyním ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že znalecký posudek je v daném případě postačujícím podkladem k posouzení otázky, zda je hala na uvedeném pozemku movitou nebo nemovitou věcí, takže odvolací soud nepovažuje za potřebné provést zemní sondy k posouzení charakteru uvedené stavby, jak to navrhly žalobkyně. Jak již uvedl dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí, uváděl odvolací soud, nelze uvedenou halu dělit na dvě části, nýbrž je nutno ji posuzovat jako celek; pro charakter stavby jako nemovitosti není však nezbytnou podmínkou, aby stavba po celém svém obvodu byla spojena trvale se zemí pevným základem, který je nedílnou součástí stavby. Odvolací soud byl toho názoru, že dočasnost stavby z hlediska stavebně právního je pro posouzení restitučního nároku irelevantní.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Návrhu na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo odvolacím soudem vyhověno, protože podle názoru odvolacího soudu nebyla v jeho rozhodnutí řešena právní otázka zásadního významu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 17.1.2002, a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 15.2.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru dovolatelek je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jejich dovolání, byla řešena právní otázka zásadního významu. Jako dovolací důvody dovolatelky uváděly, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky především vytýkaly, že odvolací soud nepřipustil další dokazování, týkající se charakteru stavby (garážové haly) na pozemku parc. č. 453/2 v P., a to i přesto, že dovolatelky takové dokazování navrhovaly (tj. revizní znalecký posudek a ohledání na místě samém). Podle názoru dovolatelek jde u této haly o přenosnou montovanou stavbu, což vyplývá i z předloženého kolaudačního rozhodnutí.
Z hlediska právního posouzení projednávané právní věci měl se odvolací soud, podle názoru dovolatelek, zabývat výkladem pojmů „stavba“, „nemovitost“ a „stavba relativně trvalého charakteru“. Objasnění těchto pojmů by vedlo ke správnému posouzení takového případu, o který tu šlo, kdy pozemek, ač je zastavěn stavbou, může být oprávněným osobám vydán s ohledem na charakter stavby. Podle názoru dovolatelek spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, když si odvolací soud neobjasnil uvedené pojmy a tak dospěl k závěru, který odporuje logickému i jazykovému výkladu právních předpisů, jestliže odvolací soud měl za to, že je trvalou stavbou hala, která od samého začátku své existence byla stavěna jako montovatelná a přemístitelná stavba. Takový závěr odvolacího soudu nemohl být ospravedlněn odkazem na znalecký posudek, který ostatně dala vypracovat žalovaná akciová společnost, a to teprve v roce 1997; je tu možné poukázat na nepochybně vadný závěr tohoto posudku, podle něhož plechový přístřešek, přišroubovaný k betonovým patkám, dělá z uvedené garážní haly údajně nemovitost pevně spojenou se zemí, i když je zcela zřejmé, že přístřešek může být snadno odšroubován.
Při posuzování dovolání dovolatelek vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, podle dosavadních právních předpisů (tedy zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na to také odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, správně poukazoval.
Dovolání dovolatelek směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení (odvolacím soudem) rozsudku soudu prvního stupně, jímž by soud prvního stupně rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, jak to mělo na zřeteli ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Nešlo tu také o případ, v němž by odvolací soud výrokem svého rozsudku připustil dovolání proti svému rozsudku podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Přípustnost dovolání dovolatelek bylo tedy možné posoudit v daném případě pouze podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání (jako tomu bylo i v daném případě), bylo dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl k výkladu §239 odst. 2 občanského soudního řádu zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. se nevydává pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem.
Pokud jde o pozemek, na němž stojí (je umístěna) stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, je tu rozhodující skutečnost umístění stavby na pozemku (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 112 /246/). Musí jít o stavbu relativně trvalého charakteru (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za stavbu umístěnou na pozemku, jehož vydání se oprávněná osoba domáhá, je třeba považovat takovou stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný, přičemž jde o stavbu hlavní (srov. č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 120 /254/).
Z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, které pokládá i dovolací soud za použitelné na tuto projednávanou právní věc, vycházel v podstatě i odvolací soud, který také zároveň vycházel i z právních závěrů obsažených ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 26.6.2001 (21 Cdo 1621/99 Nejvyššího soudu), jenž byl vydán k dovolání podanému v téže právní věci (sp.zn. 25 C 260/91 Obvodního soudu pro Prahu 1).
Pokud odvolací soud hodnotil v řízení provedený znalecký posudek („podaný znalecký posudek je tu postačujícím podkladem k posouzení otázky“), vycházel ze svého oprávnění daného ustanovením §132 občanského soudního řádu. V tomto smyslu bylo třeba ohledně námitek dovolatelek proti rozsudku odvolacího soudu mít na zřeteli okolnost rovněž zdůrazňovanou v uveřejněné judikatuře soudů, podle nichž dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť takový dovolací důvod není v občanském soudním řádu zakotven.
Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že tu v daném případě jsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelek podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ve smyslu interpretace tohoto ustanovení, k níž dospěl Ústavní soud ČR v již citovaném usnesení z 23.8.1995, III. ÚS 181/95.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalované akciové společnosti v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu