ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2056.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2056/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovoláních A. Městské části P., zastoupené advokátkou, a B. Obce H. m. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10.4.2002, sp.zn. 54 Co 408/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 17 C 249/97 (žalobců Městské části P., zastoupené advokátkou, a Obce H. m. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. Ing. arch. V. P., 2. V. P., 3. J. H., 4. J. H., 5. Z. N., 6. Z. B., 7. M. S., a 8. P. S., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 9.12.1997, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že Obec H. m. P. je vlastníkem pozemků parc. č. 1479/84, parc. č.1479/2, parc. č. 1479/3, parc. č. 1479/4, parc. č. 1475/5, parc. č. 1475/6, parc. č. 1475/7 v katastrálním území K. v P., zapsaných na listu vlastnictví č. 1213 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P., s tím, že tyto pozemky byly svěřeny Městské části P. V žalobě žalobců bylo uvedeno, že dne 10.1.1994 byla Bytovým podnikem v P., státním podnikem, uzavřena dohoda o vydání uvedených nemovitostí P. S., V. P., V. P., J. H. a M. N. Tato smlouva je, podle názoru žalobců, neplatná, neboť k vydání nemovitostí tu nebyl dán právní důvod podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., když tyto nemovitosti přešly do vlastnictví státu vyvlastněním za náhradu. Žalující obec i její městská část mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, protože ohledně uvedených nemovitostí tu platí důsledky zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí dnem 24.5.1991.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že není dán žalobci tvrzený právní důvod neplatnosti dohod o vydání nemovitostí žalovaným (jejich právním předchůdcům) a že tedy žalující obci, ani žalující městské části nesvědčí vlastnické právo k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobců.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 29.1.2001, čj. 17 C 249/97-102, byla zamítnuta žaloba žalobců, aby bylo určeno, že Obec H. m. P. je vlastníkem (se svěřením Městské části P.) pozemků parc. č. 1475/84-zahrady, o výměře 576 m2, parc. č. 1475/2-zahrady, o výměře 843 m2, parc. č. 1475/3-zahrady, o výměře 1.210 m2, parc. č. 1475/4-zahrady, o výměře 1.204 m2, parc. č. 1475/5 díl I-zahrady, o výměře 972 m2, parc. č. 1475/5 díl II-ostatní plocha, o výměře 240 m2, parc. č. 1475 díl I-zahrady, o výměře 1.204 m2, parc. č. 1475/5 díl II, o výměře 270 m2, parc. č. 1475/6 I díl-zahrady, o výměře 1.204 m2, parc. č. 1475/6 II-ostatní plocha, o výměře 270 m2, a parc. č. 1475/7-zahrady, o výměře 1.796 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 1156 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P. původně zapsaných ve vložce č. 1213 pozemkové knihy pro katastrální území K.). Žalobcům bylo uloženo nahradit žalovaným náklady řízení částkou 19.500,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že k převodu pozemků, sporných mezi účastníky tohoto řízení, k němuž došlo dne 10.1.1994, mezi Bytovým podnikem v P., státním podnikem (v likvidaci), a žalujícími uváděnými fyzickými osobami, s tím, že k přechodu pozemků do vlastnictví státu došlo jejich darováním v tísni formou postupních prohlášení a jednak převzetím bez právního důvodu. Ohledně dalších pozemků, oddělených z původního pozemku 1475 a označených pak jako pozemky parc. č. 1475/2, 1457/3, 1475/4, 1475/5, 1476/6 a 1457/7 v katastrálním území K., došlo k vyvlastnění; náhrada za tyto vyvlastněné pozemky ve výši 31.804,60 Kč měla být složena na bezplatný účet dosavadních knihovních vlastníků u bývalé S. s.
Soud prvního stupně byl toho názoru, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví.
Pokud šlo o žalobci tvrzené vlastnické právo k uváděným pozemkům, pokládal soud prvního stupně za rozhodující, že v řízení nebylo prokázáno, že by tu došlo k vyplacení náhrady za vyvlastněné pozemky tehdejším knihovním spoluvlastníkům vyvlastněných pozemků; jestliže tu nebyla za vyvlastněné pozemky vyplacena náhrada, pak zde byl důvod pro vydání nemovitostí stanovený v §6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně dovozoval tedy, že zde byla splněna podmínka stanovená v §6 zákona č. 87/1991 Sb. a vzhledem k tomu, že uvedení jiného právního důvodu nečiní dohodu o vydání pozemků neplatnou podle ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem tedy s ustanovením §6 zákona č. 37/1991 Sb.
Soud prvního stupně poukazoval dále na to, že uváděné pozemky nikdy nesloužily účelu, pro který byly vyvlastněny (s výjimkou pozemku parc. č. 1475/84). Na pozemcích nebyla umístěna stavba, která by byla zřízena až po převzetí pozemku státem. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že část vyvlastněných pozemků byla zastavěna, ale stavby stojí na vyvlastněných pozemcích a stavby nebyly postaveny až po převzetí pozemků státem, nýbrž před vyvlastněním.
Proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o vydání věcí, uzavřená dne 10.1.1994 mezi Bytovým podnikem v P. a nabyvateli, je platná. Proto byla žaloba žalobců zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 10.4.2002, sp.zn. 54 Co 408/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu nebyla připuštěna změna žalobního návrhu žalobců, a to na žalobu o určení, že Obec H. m. P. je vlastníkem ideálních 120/128 pozemkových parcel č. 1475/2, 1475/3, 1475/4, 1475/5 díl 1 a 2, 1475/6 díl 1 a 2 a 1475/7 v katastrálním území K. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně určení, že vlastníkem pozemku parc. č. 1475/84-zahrada, o výměře 576 m2, zapsaného na listu vlastnictví č. 1156 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P. (původně zapsaného ve vložce č. 1213 pozemkové knihy pro katastrální území K.), je Obec H. m. P. (se svěřením Městské části P.); v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku ve věci samé ve zbývajícím rozsahu a ve výroku o nákladech řízení potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení odvolacího soudu 12.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců neshledal odvolací soud důvodným. Odvolací soud nepřipustil změnu žalobního návrhu žalobců, protože měl za to, že „dosavadní výsledky obsáhlého dokazování, provedeného soudem prvního stupně, zaměřeného na shora uvedený předmět řízení, neskýtají podklad pro rozhodnutí o změněném návrhu podle ustanovení §95 odst. 2 a §211 občanského soudního řádu“. Odvolací soud proto nadále rozhodoval o původním žalobním návrhu žalobců. Pokud ovšem žalobci vzali zpět žalobu o určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 1475/84 v katastrálním území K., zrušil odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v této části a v tomto rozsahu řízení zastavil podle ustanovení §222a odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) měl za to, že tu na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť tu nejde o to, že by bez požadovaného určení bylo buď ohroženo právo žalobců, nebo by se jejich postavení stalo nejistým, což znamená, že buď musí jít u žalobců o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí), nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohli být vystaveni konkrétní újmě. Nedostatek naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení je důvodem k zamítnutí žaloby soudem a je vyloučeno, dovozoval odvolací soud, aby se v takovém případě soud současně zabýval také věci samou. „V důsledku tohoto závěru se již odvolací soud nemohl zabývat věcí samou; proto nebylo zapotřebí posuzovat důvodnost dalších odvolacích námitek žalobců či tvrzení uplatněných žalobci v odvolacím řízení. Z těchto důvodů odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé (s výjimkou určení, že vlastníkem pozemku parc. č. 1475/84, o výměře 576 m2, v katastrálním území K. je žalující obec) a v akcesorickém výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům, kteří žalobce v řízení zastupovali, dne 14.5. a 23.5.2002 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno 12.7.2002 u Obvodního soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání navrhovali dovolatelé, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání dovolatelé poukazovali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a byli také toho názoru, že odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil právní otázku, která má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uplatňovali dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pochybení v rozhodnutí odvolacího soudu spatřovali dovolatelé v tom, jakým způsobem posoudil naléhavý právní zájem na straně žalujícího H m. P. na určení jeho vlastnického práva k nemovitostem, které jsou předmětem řešení v této právní věci. Dovolatelé nepokládají za správný právní závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo doloženo, že by neurčením existence právního nebylo tu ohroženo právo žalobců anebo že by se nezhoršilo jeho právní postavení, případně se stalo nejistým, zvláště když odvolací soud v důsledku tohoto svého názoru se již dále nezabýval obsahem soudního sporu ve věci samé. Žalobci opírají svůj právní zájem o ustanovení §3 zákona č. 172/1991 Sb., neboť tu jde v daném případě o pozemky a stavby tvořící jeden funkční celek, které přešly ze zákona dnem 24.5.1991 do vlastnictví obce. Ustanovení §4 zákona č. 172/1991 Sb. tu na projednávaný případ nedopadá, když šlo o pozemky, které byly vyvlastněny podle zákona č. 280/1949 Sb. a vyvlastňovací řízení probíhalo podle vládního nařízení č. 93/1950 Sb. Za těchto okolností se tedy Obec H. m. P. považuje za vlastníka nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení. Rozsudek soudu určující vlastnictví H. m. P. by byl podkladem pro zápis vlastnického práva této obce v katastru nemovitostí.
Dovolatelé dále uváděli, že i Městská část P. naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem sporným v tomto řízení, což dovozuje z ustanovení §17 a §19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., podle něhož městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem práva a povinnosti s tím, že se městským částem svěřují věci z majetku obce, a to zejména podle ustanovení vyhlášky č. 76/1996 Sb. Žalující Městská část P. má tedy rovněž naléhavý právní zájem na určení vlastnictví požadovaném určovacími žalobami H. m. P. i Městské části P.
Pochybení odvolacího soudu v posouzení naléhavého právního zájmu mělo pak ten důsledek, že se odvolací soud už vůbec nezabýval posouzením zásadní otázky tohoto sporu, tj. neplatností dohody o vydání věcí, uzavřené dne 10.1.1994 mezi Bytovým podnikem v P., s.p., a uvedenými nabyvateli, a to v rozporu s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., takže tu jde o právní úkon neplatný ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb. (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.), podle nichž ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001).
Protože tu šlo o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nešlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jímž by bylo rozhodnuto soudem prvního stupně jinak než dřívějším rozsudkem (§237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu), bylo nutno posoudit přípustnost dovolání dovolatelů podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, na které poukazovali i oba dovolatelé ve svém dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu v této právní věci (sp.zn. 17 C 249/97 Obvodního soudu pro Prahu 5), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu (otázka aplikace a výkladu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, jmenovitě otázky naléhavého právního zájmu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není) byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně.
Úvaha o tom, zda tu šlo o otázku, která by byla řešena odvolacím soudem v případném rozporu s hmotným právem tu nebyla na místě, protože tu odvolací soud rozhodoval na základě aplikace a výkladu ustanovení občanského soudního řádu, tedy ustanovení procesních.
Zbývalo tedy dovolacímu soudu posoudit, zejména s poukazem na právní závěry z rozhodnutí uveřejněných především ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, zda v daném případě jde o otázku, která by nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena a v souvislosti s tím posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §80 občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce anebo by bez tohoto určení jeho právní postavení se stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o vzájemné vrácení plnění (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stejně tak viz i právní závěr uveřejněný pod č. 53/1973, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 148) prakticky nepřichází v úvahu výlučná určovací žaloba jednoho z účastníku řízení na neplatnost smlouvy v případech, kde již došlo k vzájemnému plnění a kde lze tedy žalovat o vzájemné vrácení plnění.
V řízení o splnění povinnosti (např. v řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti) může soud předběžně posoudit otázku platnosti smlouvy, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z těchto právních závěrů z uveřejněných rozhodnutí a stanovisek, které dovolací soud pokládá za použitelné i v daném případě, vycházel v postatě i odvolací soud v rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Odvolací soud měl na zřeteli, že o určovací žalobu, odpovídající ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, jde tam, kde má soud deklarovat existenci (neexistenci) práva či právního vztahu. Aby takto mohl soud deklarovat existenci žalobce tvrzeného jejich vlastnického práva, musel by jako předběžnou otázku platnosti učiněného právního úkonu, jehož platnost je žalobcem (žalobci) popírána, tedy v daném případě platnost dohody uzavřené dne 10.1.1994 mezi Bytovým podnikem v P. a žalovanými, a to v tomto občanském soudním řízení, v němž nebyli účastníky řízení všichni účastníci uzavřené dohody o vydání věcí s poukazem na ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Nešlo tu o žalobu domáhající se splnění povinností, vyplývajících ze zákona, z právního vztahu nebo z posouzení práva, u něho (např. pokud jde o žalobu, jíž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti) již i citované právní závěry z uveřejněné judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) připouštěly možnost posouzení platnost smlouvy jako otázku předmětnou na rozdíl od řízení o určovací žalobě.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelů ani v tom, že tu rozhodnutím odvolacího soudu při aplikaci a výkladu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu byla řešena právní otázka, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Dospěl proto dovolací soud k závěru, že v tomto případě nejsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání žalobců, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, obsahujícímu vyjádření procesního stanoviska žalovaných učiněné již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu