ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2201.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2201/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně S. CZ, spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované B. Č., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 12 C 180/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.7.2001, č.j. 26 Co 88/2001-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 1.9.1999 u Okresního soudu Praha - východ domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizený odevzdat dům blíže popsaný v petitu žaloby, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že je vlastnicí předmětné nemovitosti, přičemž se nejedná o objekt bydlení, čemuž odpovídá i rozhodnutí Okresního národního výboru P. ze dne 25.6.1954. Podle žalobkyně žalovaná bydlela v předmětném objektu spolu se svým otcem, kterému byl následně přidělen byt, do něhož se žalovaná s ním však neodstěhovala a zůstala bydlet v předmětné nemovitosti. Dále tvrdila, že rozhodnutím Městského úřadu v K. ze dne 4.8.1999 bylo nařízeno odstranění stavby, a to do 31.12.1999. Žalovaná odmítla předmětný objekt vyklidit s tím, že požaduje náhradní ubytování pro sebe a svoji rodinu. V předmětném domě tedy bydlí bez právního důvodu.
Okresní soud Praha - východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13.6.2000, č.j. 12 C 180/99-40, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí předmětné nemovitosti. Dále vzal za prokázáno, že předmětný objekt byl k bytovým účelům nepřetržitě užíván nejméně od roku 1947, kdy byl přidělen jako byt služební otci žalované J. A. Stejně tak vzal za prokázáno, a to na základě mzdového listu J. A., že tento nastoupil dne 1.9.1945 do P. c., pracovní poměr skončil ke dni 10.12.1979 a v roce 1988 se z předmětného bytu odstěhoval. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že na základě rozhodnutí MěÚ K. ze dne 4.8.1999, č.j. 570/RO/St/99, bylo nařízeno odstranění stavby ostatního stavebního objektu s tím, že stavba bude odstraněna nejpozději do 31.12.1999 a rozhodnutím MěÚ K. ze dne 23.2.2000, č.j. 183/RO/St/2000 lhůta k odstranění stavby byla prodloužena do 31.12.2000. Věc posoudil podle §706, §709, §710 o.z. a §711 odst. 1 písm. b) o.z. Dospěl k závěru, že doposud nezanikl nájemní poměr otce žalované J. A., neboť i když se jedná o byt služební je třeba, aby nájem zanikl výpovědí pronajímatele s přivolením soudu ve smyslu §711 odst. 1 písm. b) o.z. Uzavřel, že nájem otce žalované J. A. nezanikl žádným ze způsobů uvedených v občanském zákoníku. Dále vyslovil závěr, že žalovaná proto není povinna se z předmětného bytu vystěhovat, i když není nájemkyní předmětného bytu a nájem na ní podle §708 o.z. v souvislosti s §709 o.z. nepřešel.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.7.2001, č.j. 26 Co 88/2001-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zejména z pracovního průkazu J. A., z něhož vyplynulo, že byl zaměstnán od 11.8.1945 v národním podniku C. a r. c. v Č. a nejméně od 22.12.1947 (kdy byl tento pracovní průkaz vydán) bylo jeho trvalé bydliště na adrese K. 164, kde bydlel s rodinou včetně tří nezletilých dětí. Podle odvolacího soudu přestože nebylo dohledáno kolaudační rozhodnutí týkající se prováděné přestavby předmětného objektu, je třeba při stanovení účelu k němuž stavby slouží vycházet z ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu. Vyslovil závěr, že místnosti, které žalovaná užívá jsou bytem a nikoli nebytovým prostorem. Konstatoval, že i když v řízení nebyla předložena písemná nájemní smlouva, jde o platný nájemní vztah, neboť podle tehdy platných právních předpisů (§4 a 17 služebního zákona č. 154/1934 Sb., o soukromých zaměstnancích, §1090 a další obecného zákoníka občanského) se k platnosti nájemní smlouvy ani smlouvy o práci nevyžadovala písemná forma. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že odstěhováním otce žalované z předmětného bytu nedošlo k zániku nájemního vztahu a pokud jej nadále žalovaná užívá, nejde o užívání bytu bez právního důvodu, i když na ni užívací právo nepřešlo (§709 o.z.). Vzhledem k demolici předmětné nemovitosti uvedl, že se jedná o dům se služebním bytem a je povinností žalobkyně, aby ve vztahu k nájemci služebního bytu a ve vztahu k rodinným příslušníkům, kteří zde žijí, postupovala ve smyslu §710 – 713 o.z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b), c), d) o.s.ř. Podle dovolatelky soudy obou stupňů neprovedly řádně dokazování, z provedených důkazů nevyvodily správná skutková zjištění, aplikovaly ve věci nesprávný právní předpis a nesprávné ustanovení občanského zákoníku a ve svém důsledku rozhodly o jiném předmětu řízení. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. spatřovala v postupu soudu, který byl v rozporu s ustanovením §120 os.ř., neboť soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem, navržené ohledání na místě samém a neposkytly možnost vyjádřit se k jednotlivým důkazům ve smyslu §123 a 129 o.s.ř. Dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. spatřoval v postupu odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by si obstaral důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud jde o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. dovozovala jej z nesprávné aplikace zákona č. 154/1934 Sb., o soukromých zaměstnancích a ustanovení §1090 obecného zákoníku občanského a z aplikace všech ustanovení občanského zákoníku v platném znění týkajících se práva nájmu bytu a přechodu tohoto práva. Namítala, že rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé vychází z hypotéz, tedy nesprávně zjištěného skutkového stavu, což je v rozporu s občanským soudním řádem a v rámci těchto hypotéz používají právní předpisy, jako je zákon č. 154/1934 Sb. o soukromých zaměstnancích a ustanovení §1090 obecného zákoníku občanského, který nelze na daný případ aplikovat. Podle dovolatelky předmětem žaloby bylo vyklizení nemovitosti a nikoli bytu, což vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že nelze posuzovat jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, jestliže v katastru nemovitostí byla provedena oprava zápisu z objektu bydlení na ostatní stavební objekt. Poukazovala též na skutečnost, že soudy obou stupňů postupovaly protiprávně a porušily Listinu základních práv a svobod a Ústavu ČR o ochraně vlastnického práva.. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání souhlasila s právními závěry soudů obou stupňů.
Vzhledem k datu zahájení řízení v prvním stupni a datu vydání prvostupňového rozhodnutí odvolací soud správně v souladu s přechodnými ustanoveními k zákonu č. 30/2000 Sb., části dvanácté, hlavy I, bodu 15., podle něhož odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Stejně dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (bod 17. těchže přechodných ustanovení). Proto v tomto rozhodnutí jsou nadále uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Dospěl přitom k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
Z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu (č.l. 64 spisu) vyplývá, že v rámci závěrečného návrhu žalobkyně pro případ potvrzení napadeného rozsudku žádala, aby proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání.
Učinil-li účastník řízení návrh na připuštění dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., nebylo jeho povinností vymezit přesně právní otázku zásadního významu, pro kterou mělo být dovolání připuštěno. Po účastníku řízení nelze spravedlivě žádat, aby předvídal, na základě kterých právních závěrů odvolací soud vydá případně potvrzující rozsudek ve věci samé. Procesní situace v této věci shora vylíčená tak odůvodňuje závěr, že podání dovolání účastníkem, který zmíněný návrh na připuštění dovolání učinil ve lhůtě stanovené v §239 odst. 2, má ten důsledek, že je dovolacímu přezkumu otevřen celý řetěz úvah, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, pokud ovšem byly v podaném dovolání tyto konkrétní důvody uplatněny.
Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu, zda odstěhováním otce žalované z předmětného bytu došlo k zániku nájemního vztahu a pokud jej žalovaná užívá nadále, zda nejde o užívání bytu bez právního důvodu.
V řízení o vyklizení je povinností žalobce tvrdit a ovšemže prokázat, že mu svědčí k předmětu vyklizení vlastnické právo, resp. věc užívat, jakož i okolnost, že žalovaná strana předmět vyklizení užívá bez právního důvodu. Obrana žalovaného může spočívat v tvrzení (a prokázání), že mu k předmětu vyklizení přísluší právo, ať už ze smlouvy či ze zákona nebo z jiné právní skutečnosti.
Okruh zjištění potřebných skutečností a z toho plynoucí závěry soudu tak musejí prvořadě zahrnovat, zda otci žalované přísluší právo nájmu bytu, z něhož lze odvodit právo žalované. Jak bylo shora uvedeno, správnost skutkových zjištění ke splnění těchto předpokladů však představují otázky skutkové povahy, jejichž správnost a úplnost s přihlédnutím k důsledkům plynoucím z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. dovolací soud přezkoumávat nemůže.
Podle §706 o.z. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Nájemci (společnými nájemci) se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt.
Podle §709 o.z. ustanovení §703 až 708 neplatí pro byty služební, pro byty zvláštního určení a pro byty v domech zvláštního určení.
Podle §710 nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí.
Podle §711 odst. 1 písm. b) o.z. pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu jestliže nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele a pronajímatel potřebuje služební byt pro jiného nájemce, který pro něho bude pracovat.
Podle §4 odst. 1 služebního zákona č. 154/1934 Sb. o soukromých zaměstnancích druh, způsob a rozsah prací a plat za ně jakož i podrobné pracovní podmínky mohou býti ujednány smlouvou ať písemnou, ať ústní.
Podle §17 odst. 1 téhož zákona vládním nařízením může býti po slyšení příslušných zájmových organisací zaměstnavatelů a zaměstnanců zapověděno pro podniky určitého druhu nebo pro určitá místa nebo pro určité obvody, aby byly zaměstnancům poskytovány na srážku platu obytné místnosti, strava nebo prostředky spotřeby.
Podle ustanovení §104 odst. 1 věty první zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu nejsou-li zachovány doklady (především ověřená dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena.
Aplikace shora uvedených zákonných ustanovení se v této věci nabízela za situace, kdy odvolací soud vzal za prokázané výše rekapitulovaný skutkový stav. Podle něj při absenci dochované stavební dokumentace považoval předmětné místnosti za prostory určené k bydlení, právní vztah otce žalované a právního předchůdce žalobkyně považoval za vztah nájemní k služebnímu bytu a stejně tak vzal za prokázané, že otec žalované se z bytu odstěhoval a žije s družkou, že však současně nedošlo k žádnému způsobu zániku jeho nájemního práva k předmětnému bytu.
Za uvedené situace, když dovolacímu přezkumu se vymyká možnost přezkumu takto uvedených skutkových zjištění odvolacím soudem, zbývá posoudit, zda otázky právní povahy, které odvolací soud řešil, představují posouzení otázky zásadního právního významu.
O takový případ zde nejde.
Pokud odvolací soud (prakticky shodně se soudem prvního stupně) založil své rozhodnutí na nedostatku pasivní legitimace na straně žalované proto, že šlo o příslušnici domácnosti jejího otce, jemuž dosud svědčí nájemní vztah k předmětnému bytu, je třeba jeho závěry považovat za správné. Opuštění bytu nájemce, byť trvalé, neznamená zánik jeho nájemního právního vztahu, protože u služebních bytů k přechodu nájmu nedochází (§709 o.z.). Do doby, než toto právo nájemce zanikne buď dohodou, nebo výpovědí, nelze osoby, které v bytě zůstaly, žalovat na vyklizení. Jde o závěry dnes již konstantní judikatury, od nichž ani dovolací soud nemá důvodů se odchýlit.
Shodný závěr platí o posouzení povahy místností užívaných žalovanou, při nedoloženosti stavební dokumentace osvědčující povahu těchto místností. I v tomto směru lze přisvědčit správnosti závěrů odvolacího soudu, podle nichž v takovém případě vycházet z ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu s tím, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena, případně k účelu, ke kterému se užívá bez závad.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřešilo žádnou otázku, kterou by bylo možno podřadit pod pojem otázky zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. Schází tak základní podmínka přípustnosti dovolání žalobkyně v této věci vůbec.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přistoupit k řešení dalších, v dovolání uplatněných, námitek žalobkyně.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně v dovolacím řízení neměla úspěch, žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly, když její vyjádření k podanému dovolání nelze považovat za úkon právní služby ve smyslu ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu