ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2224.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2224/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Výrobního družstva V. ř., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 6. 2002, sp. zn. 23 Co 217/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 3/2000 (žalobců 1. F. J., a 2. M. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému Výrobnímu družstvu V. ř., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 18. 10. 1991, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem z 2. 3. 1994, č. j. 14 C 255/91-56, tak, že uložil žalovanému družstvu uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu na pozemku parc. č. 968 (o výměře 1382 m2), dále pozemků parc. č. 1509 (o výměře 46 m2) a parc. č. 1510 (o výměře 1704 m2) v D. Ch., každému ze žalobců jednou ideální polovinou. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného výrobního družstva Městský soud v Praze usnesením ze 14. 11. 1994, sp. zn. 20 Co 324/94, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu jednání a k novému rozhodnutí. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval vyjasněním skutečností, zda v daném případě nejde, vzhledem ke zjištěným přečíslováním pozemků, svou rozlohou a hranicemi o překročení výměry původních pozemků, odňatých podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. původním vlastníkům F. a M. J., rodičům žalobců, na kterých byly po jejich odnětí vybudovány nové stavby, které by bránily vydání pozemků ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Odvolací soud dále vytýkal soudu prvního stupně, že se nevypořádal s tvrzením žalobců o tom, že rozhodnutí z 25. 10. 1960 o odnětí pozemku parc. č. 344/4 v D. Ch. podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. bylo vydáno vůči F. a M. J., zatím co F. J. zemřel 15. 6. 1960 a dědictví po něm (polovinou pozemku parc.č . 344/4 přešlo na žalobce F. J. a M. J., kterým však rozhodnutí o odnětí nemovitosti nebylo doručeno. Na výsledcích těchto zjištění bude záležet to, co podle kterého právního předpisu je třeba posoudit nárok žalobců na vydání jednotlivých pozemků či jejich částí.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudek z 10. 10. 1996, č. j. 14 C 255/91-128, jímž uložil žalovanému družstvu povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí – a to domu, postaveného na pozemku dříve označeném parc. č. 417/40 s manipulačním dvorem, jakož i pozemků označených nyní parcelními čísly 968/1, 968/2, 1509/1, 1509/2, 1510/1, 1510/2, 1510/3, 1510/4, 1510/5, 1510/7, 1510/9, a 1510/10, zapsaných na listu vlastnictví č. 637 v katastrálním území D. Ch. u Katastrálního úřadu P., každému ze žalobců jednou ideální polovinou. Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na úhradu zaplaceného znalečného 8.800,- Kč.
O odvolání žalovaného družstva proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 10. 10. 1996 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 27. 6. 1997, sp. zn. 35 Co 43/97. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba žalobců, jíž se domáhali uložení povinnosti žalovanému družstvu uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků parc. č. 968/1 (s ostatními objekty na tomto pozemku) parc. č. 982/2 (s ostatními objekty), parc.č. 1509/1, parc. č. 1509/2, parc. č. 1510/1, parc. č. 1510/2 (s dílnou), parc. č. 1510/4, parc. č. 1510/5 (s dílnou), parc. č. 1510/7 (s jímkou), parc. č. 1510/8, parc. č. 1510/9 (se skladem), parc. č. 1510/1 a parc. č. 1510/10 (se skladem), zapsaných na listu vlastnictví č. 637 pro katastrální území D. Ch. u Katastrálního úřadu P. Bylo také rozhodnuto že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud rozhodl takto zejména, proto, že měl za to, že vydání pozemků žalobcům brání ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož pozemek, na kterém byla umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává; oprávněné osobě tu přísluší peněžní náhrada (§14 téhož zákona). V tomto smyslu měl odvolací soud za prokázáno, že na pozemku parc. č. 417/40 byl v rámci truhlářské provozovny postaven dřevný sklad řeziva na betonových základech a po převzetí pozemku státem byla na těchto základech postavena dvoupatrová výrobní hala, která ovšem z části stojí i na pozemku původního parc. č. 344/40; postaveny jsou tu i další stavby – skladové prostory, které jsou spojeny se zemí pevných základem. Jsou tu tedy stavby, zřízené až po převzetí pozemků státem. Z tohoto důvodu měl odvolací soud za to, že nemohlo být žalobě žalobců vyhověno. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
O dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze z 27. 6. 1997, sp. zn. 35 Co 43/1997 (ve znění opravného usnesení ze 7. 8. 1998, sp. zn. 35 Co 43/97) rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze 14. 6: 1999, 23 Cdo 1784/98. Dovolací soud zamítl dovolání žalobců proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 10. 10. 1996, č. j. 14 C 255/91-128, tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobci domáhali proti žalovanému družstvu uzavření dohody o vydání pozemků parc. č. 1510/2 (s dílnou), parc. č. 1510/3 (s dílnou), zapsaných na listu vlastnictví č. 637 pro katastrální území D. Ch. u Katastrálního úřadu P. Dalším výrokem rozsudku dovolacího soudu byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 27. 6. 1997, sp. zn. 35 Co 43/97 (ve znění opravného usnesení ze 7. 8. 1998, sp. zn. 35 Co 43/97) v části, kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 10. 10. 1996, č. j. 14 C 255/91-128, tak, že byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali po žalovaném uzavření dohody o vydání nemovitosti parc. č. 968/1 (s ostatními objekty), parc. č. 1509/1, 1509/2, 1510/1, 1510/4, 1510/5 (s dílnou), 1510/8, 1510/9 (se skladem) a parc. č. 1510/10 (se skladem), zapsaných na listu vlastnictví 637 pro katastrální území D. Ch. u Katastrálního úřadu P., jakož i v zamítaných výrocích o nákladech řízení, v tomto rozsahu byla věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že byly shledány správné právní závěry odvolacího soudu, že nárok žalobců na vydání zděné dvojpodlahové výrobní haly, protože takové rozhodnutí nelze opřít o žádné ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a že stavba zděné dvoupodlažní haly brání ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. vydání pozemků parc. č. 1010/2 parc. č. 1510/2 a parc.č . 1510/3. Dovolací soud však naproti tomu dospěl k závěru, že ve vztahu k ostatním pozemkům a stavbám na nich umístěných je třeba vytknout odvolacímu soudu, že vycházel z neúplného a tedy nesprávného názoru, když dovodil, že stavby spojené se zemí pevným základech (tedy nemovitosti ve smyslu ustanovení §119 občanského zákoníku) vždy bez dalšího vylučují vydání pozemků, a nezkoumal dále, zda v tomto případě nejde výjimečně o stavby, které lze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení přemístit z pozemku, na nich stojí, na jiné místo, což neodpovídá plně ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že v tomto případě zahrnul přístavbu ruční dílny a sklady dýh a barev a laků mezi „stavby další“, které byly zřízeny až po převzetí pozemků státem, aniž by přezkoumal právní závěr soudu prvního stupně o charakteru těchto objektů ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 občanského zákoníku. V této souvislosti je třeba připomenout (dodával dovolací soud), že pokud při stavebních úpravách původní věc (stavba) nezanikla, potom vše, co k ní v důsledku stavebních úprav přiroste (přístavby, nástavba, vestavba), se stává součástí původní věci a sdílí její právní osud. Podle názoru dovolacího soudu bude pro vyřešení zmíněných problémů rozhodujícím podkladem zjištění znalce z příslušného oboru, jakým způsobem jsou uvedené stavby konstrukčně provedeny a zda, popřípadě jak stavebně technicky souvisejí s původní dílnou, která byla právní předchůdkyni žalobců odňata, nebo s výrobní halou, která byla zřízena až po převzetí nemovitostí státem. Proto dovolací soud ohledně pozemků parc. č. 968/1, 968/2, 1510/1, 1504/2, 1510/5, 1510/7, 1510/8, 1510/9 a 1510/10 v katastrálním území D. Ch. a staveb na nich umístěných zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením z 13. 1. 2000, sp. zn. 16 Co 456/99, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 10. 10. 1996, č. j. 14 C 255/91-128, v té části výroku ve věci samé, jíž bylo žalovanému družstvu uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí č. 968/1 (s ostatními objekty), 1509/1, 1509/2, 1510/1, 1510/4, 1510/5 (s dílnou), 1510/7 (s jímkou), 1510/8 a 1509/9 (se skladem), zapsaných na listu vlastnictví č. 637 pro katastrální území D. Ch. u Katastrálního úřadu P. a ve výrocích o nákladech řízení účastníků řízení i státu; v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve svém zrušovacím usnesení poukazoval odvolací soud na závěry dovolacího soudu, z nichž také ve svém rozhodnutí vycházel.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudek ze 7. 1. 2002, č. j. 7 C 3/2000-306, jímž bylo uloženo žalovanému družstvu vydat žalobcům jednu ideální polovinu pozemků parc. č. 968/1 a parc. č. 968/2, oddělených geometrickým plánem Ing. J. Č. z 24. 4. 1995, potvrzeným Katastrálním úřadem P. dne 27. 4. 1995 (pod zn. 1418/95), z původního pozemku parc. č. 968, dále pozemky parc. č. 1509/1 a 1509/2, oddělené stejným geometrickým plánem z původního pozemku parc. č. 1509, dále také pozemky parc. č. 1510/1, 1510/4, 1510/5, 1510/6, 1510/7, 1510/8, 1510/9 a 1510/10, oddělených stejným geometrickým plánem z původního pozemku parc. č. 1510, jakož i stavby, a to dílem na pozemku parc. č. 968/1, 968/2, 1509/1 a 1510/10, sklad na pozemku parc. č. 968/1, a to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému družstvu bylo uloženo nahradit náklady státu částkou 20.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Obvodního soudu pro Prahu 8. Žalovanému družstvu bylo také uloženo zaplatit soudní poplatek 1.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 8. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění uvedeného rozsudku soudu prvního stupně ze 7. 1. 2002 bylo uvedeno, že soud prvního stupně vzal za prokázané, že všechny stavby situované na nárokovaných pozemcích vznikly buď převzetím pozemků státem nebo jako přístavby původních objektů anebo jde o stavby snadno demontovatelné a přemístitelné. Proto neshledal soud prvního stupně důvod k použití ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Tento soud také uváděl, že „nemohl akceptovat právní názor žalovaného, že žalobci jsou povinni žalovanému jako povinné osobě nahradit zhodnocení vydaných nemovitostí“; takový požadavek neodpovídá ustanovením zákona č. 403/1990 Sb., zejména jeho ustanovení §11; na daný případ se nevztahuje ani ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., které podle názoru soudu prvního stupně lze použít pouze v případě, že došlo k uzavření dohody o vydání věci. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu; o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
O dovolání žalovaného družstva rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 19. 6. 2002 sp. zn. 23 Co 217/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, jak bylo rovněž rozhodnuto odvolacím soudem.
V odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že dovolání žalovaného družstva nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud konstatoval, že žalobci jsou oprávněnými osobami a že věc přešla na stát za podmínek stanovených v zákoně č. 403/1990 Sb. Podle názoru odvolacího soudu vyřešil soud prvního stupně správně otázku, že vydání pozemku uváděného žalobci brání stavby zřízené na pozemcích poté, co věc přešla na stát; k vyřešení této otázky si soud opatřil náležitá skutková zjištění, zejména ze znaleckého posudku, z něhož byl doložen charakter staveb, stojících na tomto pozemku. Odvolací soud zdůrazňoval, že soud prvního stupně postupoval v intencích zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu i zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu, doplnil dokazování ve smyslu těchto rozhodnutí a vyvodil z provedených důkazů správné právní závěry, s nimiž odvolací soud souhlsí. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který zastupoval žalované výrobní družstvo, dne 14. 8. 2002 a dovolání ze strany tohoto družstva bylo podáno na poště dne 14. 10. 2002 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 8.
Ve svém dovolání dovolávající se družstvo navrhovalo, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovolatel dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, protože měl za to, že v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního významu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že nepřezkoumal charakter staveb, které byly zřízeny až po převzetí sporných pozemků do vlastnictví právního předchůdce žalovaného družstva a samotným žalovaným družstvem. Dovolatel v této souvislosti vyslovoval názor, že soudem ustanovený znalec nesplnil úkol, který mu byl soudem prvního stupně uložen v jeho usnesení z 20. 4. 2000. Ve svém posudku se znalec nezabýval zejména tím, jak stavby na sporných pozemcích stavebně technicky souvisejí s původní dílnou, která byla právní předchůdkyni žalobců odňata, nebo s výrobní halou, která byla zřízena po převzetí nemovitosti do vlastnictví právního předchůdce žalovaného a pak do vlastnictví žalovaného družstva. Výrobní hala byla žalovaným družstvem vybudována na pozemku parc. č. 1510 v D. Ch. jako nová dvouposchoďová budova s číslem popisným 533, tvořícím dominantu, hlavní stavbu celého závodu; nešlo a nejde tu o žádnou přístavbu, nástavbu nebo vestavbu k původní stavbě, vzniklé před datem 28. 6. 1961, ani o žádnou vedlejší stavbu, ani o příslušenství nějaké jiné původní stavby vzniklé před datem 28. 6. 1961. Současně při stavbě této dvoupodlažní budovy výrobní haly byla jako její příslušenství zřízena celoplechová kolna, sloužící k sušení dřeva, přičemž šlo o samostatný stavební objekt. Na základě stavebního povolení byly také jako vedlejší stavby k výrobní hale zřízeny skladové přístřešky. Dále byly zřízeny vedlejší stavby trvalého charakteru příslušející k výrobní hale (zastřešení strojní pily, kostra celoplechové konstrukce – sklad materiálu, sklad celoplechové konstrukce pro skladování hotových výrobků, přestřešení z vlnitého plechu mezi objekty č. 9 a č, 11 a násypka pilin ocelové konstrukce na zděné podpěrné konstrukci). Za těchto okolností nelze souhlasit se závěry znaleckého posudku, že všechny ostatní objekty vedle hlavní stavby areálu truhlářského závodu nejsou trvalými stavbami.
Dovolatel vytýkal dále, že soudy obou stupňů se nezabývaly tím, zda tu ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. jde o stavby relativně trvalého charakteru, které nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení a též v znemožnění podnikatelské činnosti přemístit z pozemku na jiné místo.
S poukazem na tyto nedostatky v provádění dokazování u soudů obou stupňů dovolatel požadoval, aby dovolací soud připustil a provedl důkaz dalším znaleckým posudkem, popřípadě kontrolním znaleckým posudkem, jako důkaz k prokazování důvodů dovolání.
Dovolatel připomínal, že provozovna, šatna a sklad na pozemku parc. č. 417/40 v D. Ch. s přilehlým manipulačním dvorem a pozemek parc. č. 344/4 už na základě rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru P. z let 1960 a 1961 přešly do vlastnictví lidového družstva D., které se pak ke dni 1. 10. 1961 sloučilo s lidovým družstvem Výtvarná řemesla. Tyto pozemky a stavby patří žalovanému družstvu a podle názoru žalovaného družstva nemohou být vydány žalobcům. Také pozemky parc. č. 968/1, parc. č. 1509/1, parc. č. 1509/2, parc. č. 1510/1 a parc. č. 1510/4 v D. Ch. mají zpevněný povrch železobetonovými panely, asfaltovou živící či jiný zpevňovacími prostředky stavebního charakteru, takže i tyto pozemky mají charakter stavby, a jde o pozemky zastavěné, které nelze vydat. Žalobci objednaný a pak provedený oddělovací plánek, pokud by se stal podkladem pro vydání pozemku žalobcům, by znamenal, že by žalované družstvo nemělo přístup ke svým stavbám, označeným na geometrickém plánku jako pozemky parc. č. 1510/2 a parc. č. 1510/3.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jím byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Dovolání dovolávajícího se družstva směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení (odvolacím soudem) rozsudku soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by rozsudek soudu prvního stupně zrušil, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání dovolatele tu proto bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího sodu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 7 C 3/2000) Obvodního soudu pro Prahu 8, ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
V odvolacím řízení bylo ještě třeba posoudit, zda byla v rozhodnutí odvolacího soudu řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Při tomto posuzování bylo třeba brát v úvahu vedle znění právních ustanovení, která odvolací soud aplikoval v daném případě (zejména ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.), dále právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a posléze i to, že dovolací soud rozhodoval o dovolání podaném v této právní věci, již svým zrušovacím rozsudkem z 14. 6. 1999, 23 Cdo 1784/98.
Podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. se nevydává pozemek, na němž je postavena stavby, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem; oprávněné osobě přísluší poměrná náhrada (§14 zákona č. 403/1990 Sb.).
Jde-li o jediný pozemek (s jedním parcelním číslem) je nutno jej považovat ze zastavěný s účinky podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/190 Sb. (ve znění zákona č. 137/1991 Sb.) i tehdy, je-li stavby umístěna jen na jeho (neoddělené) části (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Stavbu, kterou má na zřeteli ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru. Okolnost, že stavebník nezřídil stavbu v souladu s právními předpisy, ani ji takto neužíval, není pro aplikaci ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. relevantní (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Povinnost vydat věc stíhá i družstevní organizaci, která věc, jež přešla ze státu (§1 zákona č. 403/1990 Sb.), získala od státu (srov. č. 34/1963, str. 109/243/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z těchto právních závěrů vycházel i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Ve svém rozhodování nedospěl tedy odvolací soud k odlišnému právnímu závěru, než je obsažen v těchto uveřejněných rozhodnutích a stanoviskách, takže nelze mít za to, že by v daném případě řešil odvolací soud právní otázku v rozporu s hmotným právem (tedy s ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb.). Z obsahu rozhodnutí obou soudů v daném případě nevyplývalo také, že by odvolací soud řešil ve svém rozhodnutí právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí v souladu s obsahem spisu uváděl, že bylo třeba se v tomto řízení vypořádat s jedinou spornou otázkou mezi žalobci a žalovaným družstvem, zda totiž vydání pozemků, uváděných žalobci, brání stavby zřízené na pozemcích poté, co věc přešla na stát. Podle názoru odvolacího soudu „s touto problematikou se zřetelem k předchozím rozhodnutím soudů se soud prvního stupně zabýval a všechny otázky v tomto směru vyřešil správně. K jejich vyřešení si soud prvního stupně opatřil náležitá skutková zjištění, spočívající v závěrech podaného znaleckého posudku znalce z obru stavebnictví JUDr. Ing. arch. L. S., tedy způsobem nevzbuzujícím pochybnost postavil najisto charakter staveb, stojících na pozemcích, jejich vydání se žalobci domáhali“. Podle názoru odvolacího soudu se znalec ve svém posudku vypořádal s charakterem staveb a okolnostmi, za nich byly umístěny na pozemcích. Odvolací soud nebyl již za této situace toho názoru, že by bylo nutno doplňovat dokazování o další znalecký posudek. Odvolací soud zdůrazňoval, že soud prvního stupně postupoval v řízení v intencích zrušovacího rozhodnutí dovolacího i odvolacího soudu, z provedeného dokazování vyvodil správné právní závěry, s nimiž odvolací soud souhlasí, a neshledal pochybení na straně soudu prvního stupně, ať již jde o vadu postupu v řízení, jakož i při rozhodování o věci.
Dovolatel neuvedl a neobjasnil ve svém dovolání žádné okolnosti, dokládající přípustnost jeho dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a v podstatě vytýkal neúplnost skutkových zjištění a tvrzené nesprávné hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů; tyto uváděné okolnosti nejsou ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu okolnostmi zakládajícími zákonné předpoklady přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a nejsou ostatně ani dovolacími důvody podle ustanovení §241a občanského soudního řádu.
Za těchto uvedených okolností neshledal dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a pokud jde o náklady řízení vynaložené žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní vyjádření žalobců, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu