ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2234.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2234/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A/ T. B., a 2/ G. B., jako právních nástupců F. B., proti žalované M. Š., o vydání poloviny nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 11 C 1244/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.5.2000, č. j. 30 Co 182/2000-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení 1.950,- Kč k rukám jejich právního zástupce, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozhodl na návrh původního žalobce F. B. rozsudkem ze dne 6.9.1996, č. j. 11 C 1244/1995-66, ve znění doplňujícího rozsudku z 25.3.1997, o povinnosti žalované vydat žalobci ideální polovinu blíže specifikovaných zemědělských nemovitostí v Č., podle §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"). Rozsudek Krajského soudu v Praze z 24.6.1998, kterym byl v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn tak, že ohledně některých pozemků byla žaloba zamítnuta, byl zrušen v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16.2.2000, č. j. 24 Cdo 2474/98-141. Dovolací soud v něm vyslovil závazný právní názor, že k vydání nemovitostí (části nemovitostí) oprávněné osobě podle §13 odst. 2 zákona o půdě je pasivně legitimován z důvodu universální sukcese též právní nástupce původní oprávněně osoby, jíž byly vydány podle §9 zákona a půdě.
Krajský soud v Praze pak nově rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně za změněné procesní situace, kdy na místo dosavadního žalobce nastoupili jeho dědici; změnil proto výrok soudu prvního stupně o vydání ideální poloviny nemovitostí původnímu žalobci na vydání jejich ideální čtvrtiny každému z nynějších žalobců. Ve skutečnosti tím o původním nároku rozhodl stejně, tj. vyhověním žalobě, a to v souladu s právním názorem dovolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci 28.6.2000, podala žalovaná nejprve ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10.1.2001, sp. zn. II.ÚS 457/2000 odmítnuta proto, že žalobkyně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k dispozici, tj. dovolání. Nato žalobkyně podala dne 16.3.2001 návrh na vydání opravného usnesení s odůvodněním, že v záhlaví rozsudku je nesprávně citováno datum vydáni doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně jako 5.9.1997, zatímco správně má být uvedeno 25.3.1997. Po vydání opravného usnesení podala dne 18.5.2001 proti rozsudku z 28.6.2000, dovolání, jehož včasnost dovozovala z doručení opravného usnesení dne 19.4.2001. Uvádí, že odvolací soud rozhodl tímto rozsudkem shodně jako soud prvního stupně, tj. o povinnosti žalované vydat polovinu nemovitostí, byť jednou čtvrtinou každému z žalobců jako dědiců. Vytýká odvolacímu soudu, že povinnost oprávněné osoby stanovenou v §13 odst. 2 zákona o půdě extensivně vykládá tak, že se vztahuje i na její dědice, čímž oproti znění zákona rozšiřuje okruh povinných osob. Dle jejího názoru lze extenzivní výklad zákona použít jen v případě, kdy doslovný výklad není jasný, tedy nikoli v tomto případě, kdy zákon ukládá povinnost jen oprávněné osobě, jíž byly nemovitosti vydány.Povinnost dědičky pak nevyplývá ani z předpisů občanského zákoníku. Protože v době smrti otce žalované, který byl touto povinnou osobou, závazek vydat část nemovitostí původnímu žalobci neexistoval, nemohl přejít ani na žalovanou jako jeho dědičku. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci podali k dovolání vyjádření, v němž uplatňují, že dovolání není přípustné, protože odvolací soud posoudil významné okolnosti, promítající se do stanovení práv a povinností účastníků obsahově zcela stejně jako soud prvního stupně, a že je podáno opožděně - opravné usnesení odvolacího soudu totiž nemění nic na právní moci samotného rozsudku.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen „o. s. ř\").
Dovolání má náležitosti stanovené v §241 o. s. ř., dovolací soud se jím však po věcné stránce nezabýval. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, byl doručen právní zástupkyni žalované dne 28.6.2000 a téhož dne nabyl právní moci. Okolnost, že na návrh žalobkyně došlo k opravě zjevné nesprávnosti v datu vydání doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně, jak bylo uvedeno v záhlaví napadeného rozsudku, nemá dle názoru dovolacího soudu vliv na právní moc tohoto rozsudku. Jde o opravu formální, protože uvedená nesprávnost žalobkyni zřejmě nebránila v její ústavní stížnosti podané u Ústavního soudu. Pokud by pak bylo vůbec možno dovozovat vztah mezi opravou data tohoto doplňujícího rozsudku a výrokem rozsudku odvolacího soudu, mohlo by se to týkat nanejvýš vydání pozemku č. 1250 v Č., jehož se doplňující rozsudek týkal.
Dovolací soud v zájmu maximální ochrany procesních práv žalované přesto posoudil dovolání i z hlediska jeho přípustnosti ve smyslu §236 a násl. o. s. ř. Shodně s účastníky dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl z hlediska přiznaných práv a povinností účastníků ve skutečnosti potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. nebyly namítány, ani dovolacim soudem zjištěny. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poprvé, a odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku. Přípustnost dovolání by tak mohla být dána pouze podle §239 odst. 2 o. s. ř., protože žalovaná navrhla v průběhu odvolacího řízení dne 24.6.1998, aby dovolání bylo připuštěno. Dovolací soud by proto mohl dojít k závěru o přípustnosti dovolání v případě, že by shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadně významné. Takový závěr však dovolací soud nemohl učinit, protože právní problematika, kterou žalovaná uvádí v dovolání, byla již vyčerpávajícím způsobem řešena v předchozím rozsudku dovolacího soudu, vydaným v této věci.
Dovolací soud proto dovolání odmítl pro nepřípustnost podle §243b odst. 4, a §218 odst. 1 písm.c/ o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že nárok na jejich náhradu mají žalobci (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 o. s. ř.). Náklady byly vynaloženy na odměnu advokátovi za právní zastoupení v dovolacím řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastupování účastníka advokátem (advokátní tarif).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu