ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2250.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2250/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů 1. J. M., a 2. V. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 6. 2002, sp. zn. 12 Co 492/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 311/97 (žalobců J. M. a V. M., zastoupených advokátem, proti žalované Městské části P., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou původní žalobkyní A. M. u soudu 28. 11. 1997 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobkyně domáhala, aby rozhodnutím soudu bylo určeno, že vlastníci pozemku parc. č. 200/5 v katastrálním území S. (Městská část P., o výměře 599m2 /popřípadě 608m2/) je žalobkyně. V žalobě bylo uvedeno, že podle smlouvy z 12. 7. 1939 (uzavřené mezi J. a A. V. a A. M.) byla A. M. nucena postoupit Obecnímu úřadu ve S. díl pozemku č. kat 200/1, označený písmenem D (č. kat. 200/5), a to na uliční plochu. V dalším období však nebyla provedena přeměna pozemku č. kat. 200/4 na stavební parcela a ulice nebyla na pozemku parc. č. 200/5 zbudována; v letech 1982 – 1987 došlo k výstavbě silnice na pozemku parc. č. 200/4. Vzhledem k uvedeným okolnostem, jakož i vzhledem k tomu, že obecní úřad tehdy neměl potřebnou právní subjektivitu pro účely nabývání majetku a smlouva z roku 1939 nebyla vložena do pozemkových knih, žalobkyně byla toho názoru, že pozemek č. 200/5 ve S. nepřešel platně na obec S.
Žalovaná městská část navrhla zamítnutí žaloby s tím, že smlouvu z 12. 7. 1939 považuje za platnou (s poukazem na ustanovení §914 obecného zákoníku občanského z roku 1811); obec S. byla při uzavírání smlouvy tehdy veřejnoprávní korporací. Pokud nemohlo pro nezapsání smlouvy do pozemkové knihy přejít uvedenou smlouvou vlastnictví pozemku na Obec S., pak tato obec nabyla pozemek vydržením po uplynutí 30 let vydržecí lhůty.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 20. 4. 2001, č. j. 9 C 311/97-127, byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení jejího vlastnictví k pozemku parc. č. 1459/1 (o výměře 341m2) v katastrálním území S. Žalované městské části nebyla přiznána náhrada nákladů řízení; bylo také rozhodnuto, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobkyně nebyla hledána důvodnou. Soud poukazoval na to, že původní žalobkyně A. M. uzavřela s manžely V. trhovou smlouvu podle ustanovení §1053 obecného zákoníku občanského z roku 1811 a současně postoupila Obci S. pozemek č. kat. 200/5 na zřízení uliční plochy a tato obec pozemek přijala. Žalobkyně, jejíž vlastnictví k pozemku č. kat. 200/5 nebyla knihováno podle ustanovení §431 a §444, věta druhá, obecného zákoníku občanského z roku 1811, nesměla s pozemkem nakládat a postupovat jej měli manželé V. Obec S., která pozemek převzala, s ním mohla nakládat dále. Došlo tu k vydržení pozemku, a to po uplynutí vydržecí doby 30 roků (§1468, věta druhá, obecného zákoníku občanského z toku 1811, §562 a §556 odst. 3 zákona č. 141/1950 Sb.). V daném případě došlo k vydržení pozemku dnem 1. 1. 1961, když uvedená obec držela pozemek v dobré víře, že je vlastníkem pozemku, který od A. M. převzala.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně A. M. dne 18. 9. 2001 odvolání.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl usnesením z 30. 4. 2002, sp. zn. 12 Co 492/2001, že namísto žalobkyně A. M., zemřelé dne 31. 12. 2001, bude v řízení pokračováno s jejími dědici J. M. a V. M.
Po doplnění odvolání žalobci J. M. a V. M. vynesl Městský soud v Praze rozsudek z 12. 6. 2002, sp. zn. 12 Co 492/2001, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku rozsudku o věci samé. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované městské části nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. Bylo také rozhodnuto, že se žalované městské části nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně měl za to, že na straně žalobců je dán naléhavý první zájem podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, když ohledně pozemku, na nějž si žalobci činí nárok, je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník „čs. stát - MNV S.“.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že ze smlouvy z 12. 7. 1939, uváděné žalobci, je zřejmé, že touto smlouvou její účastníci sledovali kromě převodu vlastnictví pozemku č. kat. 200/1 ve S. (s výjimkou dílce D) z manželů V. na A. M. touto trhovou smlouvou také i darování tohoto dílce D uvedeného pozemku vůči obci S., a to do tzv. veřejného statku. Ovšem v této smlouvě byla chybně označena A. M. jako převodkyně a nikoli manželé V., kteří při uzavírání smlouvy byli ještě vlastníky ve smlouvě uvedených nemovitostí (přičemž k uzavření smlouvy došlo bez následného vkladu do pozemkových knih), takže A. M. uzavřenou smlouvou vlastnictví pozemku nenabyla. Odvolací soud byl i toho názoru, že sama smlouva z 12. 7. 1939 měla jinak všechny zákonné náležitosti a byla tak i právním důvodem, který postačoval k převzetí vlastnictví; dílec pozemku označený „D“ byl v pozemkové knize odepsán. Odvolací soud proto uváděl, že „za této situace byla obec S. řádný držitelem nabytého pozemku s rovněž držitelem poctivým, když se její držba zakládala na darování učiněném ve smlouvě z 12. 7. 1939 a s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti se obec mohla považovat za vlastníka pozemku (§316 a §326 obecného zákoníku občanského z roku 1811)“. Odvolací soud byl také toho názoru, že „zřízení uliční plochy na dílci D pozemku parc. č. 200/1 v katastrálním území S. nebylo podmínkou platnosti jeho převodu“.
Odvolací soud měl dále za to, že na základě smlouvy z 12. 7. 1939 začala pro obec S. vydržecí lhůta v trvání 30 roků (§468, věta druhá, obecného zákoníku občanského z roku 1811). Pro zrušení tohoto právního předpisu zákonem č. 141/1950 Sb. začala běžet ve smyslu ustanovení §566 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. desetiletá vydržecí lhůta, která uběhla 1. 1. 1961. K tomuto dni vydržel vlastnické právo k uváděnému pozemku stát, a to i bez zápisu do pozemkových knih. Zákonem č. 172/1991 Sb. byl pak historický majetek obcím vrácen.
Odvolací soud potvrdil proto rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §220 odst. 1, §142 i §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 19. 7. 2002 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno na poště 12. 9. 2002 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a by věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že jejich dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena otázka po právní stránce zásadního významu. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé vyjadřovali svůj názor, že tu v žádném případě nedošlo k darování pozemku parc. č. 200/1 ve S., případně jeho dílce „D“, vůči obci S. A. M. ve smlouvě z 12. 7. 1939 vycházela při podpisu této smlouvy z toho, že sporný pozemek bude skutečně použit a využit jako veřejný statek pro vybudování uliční plochy a pouze pro toto své přesvědčení připojila na trhovou smlouvu svůj podpis; rozhodně se A. M. necítila být dárkyní tohoto dílce pozemku vůči obci S. Podmínka uvedená v článku VI. trhové smlouvy z 12. 7. 1939 se ukázala jako bezpředmětná, když původní plány obce využít odstoupený dílec pozemku byly následně změněny.
Dovolatelé poukazovali na to, že žalovaná obec se k předmětnému pozemku nechovala jako k vlastnímu, fakticky jej nedržela; tím, že nerealizovala na tomto pozemku svůj původní záměr vybudovat na něm uliční plochu, ztratila k němu jakýkoli faktický i právní vztah a v důsledku toho nemohla být v dobré víře, že jí pozemek náleží. Naopak žalobci tvrdili a tvrdí, že to byli oni, kdo s pozemkem po celou dobu, zejména od roku 1985, nakládali jako s vlastním a byli v dobré víře, že ji tento pozemek patří. Opačné tvrzení žalované obce považují za tvrzení vykonstruované a účelové, směřující k získání vlastnického práva k pozemku, který ani její právní předchůdce nikdy nepoužíval a ani neměl v úmyslu jej používat.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvacáté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinností zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Dovolání dovolatelů směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení rozsudku (odvolacím soudem), jímž by tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu možné posoudit pouze podle §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolací soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu soudního spisu v daném případě (sp. zn. 9 C 311/97 Obvodního soudu pro Prahu 5), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu tu nevyplývalo, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, byla řešena otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
V řízení o dovolání bylo třeba posoudit ještě, zda v daném případě v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem anebo právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Při této úvaze bylo třeba mít na zřeteli i souvisící právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 4. 1992 (před nabytím účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský zákoník – zákon č. 40/1964 Sb.), a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §566 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. platilo o vydržecí době to, co bylo stanoveno v §566 odst. 1 téhož zákona, že totiž lhůta, která začala běžet před 1. 1. 1951 se skončí, jestliže zákon č. 141/1950 Sb. určil kratší lhůtu, nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané od 1. 1. 1951. To se týkalo i lhůt, jež byly stanoveny před 1. 1. 1951 v ustanovení §468, věta druhá, obecného zákoníku občanského z roku 1811, a po 1. 1. 1951 v ustanovení §116 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/1950 Sbírky rozhodnutí čs. soudů (vydávané dříve Nejvyšším soudem) bylo vysvětlováno, jaký význam měla již tehdy žaloba pro rušenou držbu, směřující k ochraně oprávněné držby, přičemž pro uplatnění této žaloby byl aplikován právní závěr, že „nezáleží na tom, či na ni má žalobce právo“.
V ustanoveních §150 a §152 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. byla pak i po 1. 1. 1951 upravena ochrana držby přiměřenou svépomocí, žádostí na příslušný místní správní orgán a žalobou proti tomu, kdo věc neprávem zadržuje.
V ustanovení §132a občanského zákoníku (ve znění zákona č. 131/1982 Sb.) bylo pak rovněž zakotveno, že ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má obdobnou právní ochranu, jakou má vlastník věci.
Jestliže tedy v daném případě posoudil odvolací soud kladně námitku vydržení ze strany žalované obce, jehož počátek se odvíjel od smlouvy z 12. 7. 1939, a nebyl ze strany žalobců, ani jejich právní předchůdkyně uplatněn úkon směřující k ochraně tvrzeného vlastnického práva k pozemku parc. č. 200/1 ve S. (případně k dílu tohoto pozemku) či k ochraně držby tohoto pozemku vůči žalované obci, a to ani v době (žalobci uváděné v jejich žalobě jako období 1982 – 1987), kdy již silnice byla zbudována na jiném místě a kdy podle názoru žalobců již nebyl důvod k držbě sporného pozemku (dílce pozemku) na straně žalované obce, pak stěží lze přesvědčivě dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, spočívá na nesprávném právním posouzení otázky držby a vydržení, o nějž odvolací soud především opřel své rozhodnutí o zamítnutí žaloby žalobců.
Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že je dovolání dovolatelů přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, tedy že by směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu řešícímu právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo otázku, jež by bylo možné označit za otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované obci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. října 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu