ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2271.2001.1
sp. zn. 28 Cdo 2271/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobce RNDr. V. M., zast. advokátkou, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. 15 Co 457/2000 (v právní věci žalobce RNDr. V. M., zast. advokátkou, proti žalované Městské části P., o určení práva nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 19 C 376/99) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2000 pod č.j. 15 Co 457/2000-44 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. února 2000 pod č.j. 19 C 376/99-22, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou mělo být určeno, že žalobce je nájemcem bytu specifikovaného v enunciátu tohoto rozhodnutí. Městský soud zároveň nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků a nevyhověl žalobcově návrhu na připuštění dovolání.
Odvolací soud takto rozhodl o nároku žalobce, který tvrdil, že v předmětném bytě žil od února 1998 ve společné domácnosti s jeho matkou V. M., která zemřela 5.4. 1999. Žalobce sice podle soudů obou instancí splnil první z podmínek daných ustanovením §706 občanského zákoníku pro přechod nájmu bytu, tedy podmínku soužití ve společné domácnosti v den smrti, nesplnil však podmínku druhou, tj. neexistenci vlastního bytu. Žalobce totiž v den smrti své matky byl – spolu se svou manželkou - společným nájemcem družstevního bytu. Na věci přitom nemůže nic měnit fakt, že v uvedeném družstevním bytě od února 1998 nežil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v předepsané lhůtě dovolání, které později – k výzvě soudu – doplnil odůvodněním. Podle dovolatele má napadené rozhodnutí zásadní právní význam spočívající v otázce jeho faktického opuštění družstevního bytu a vedení společné domácnosti v nájemním bytě jeho matky, čímž byly splněny podmínky přechodu nájmu sporného bytu. Žalobce družstevní byt v P. opustil, neměl v něm nadále žádné ani osobní věci a neměl tedy podle svého přesvědčení žádný vlastní byt. Nájemcem družstevního bytu totiž zůstává pouze ten z nájemců, který byt neopustil.
Vyjádření k tomuto dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolání bylo podáno včas. Dovolací soud se však především musel zabývat otázkou, zda v daném případě - kdy byl ve věci samé odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - je dovolání přípustné, přičemž dovolatelem podaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V souladu s ustanovením §239 odst. 2 o.s.ř. tedy bylo nutno posoudit, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má nebo nemá po právní stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí “po právní stránce zásadního významu“ je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení právního řádu.
Dotčeným ustanovením právního řádu je především §706 odst. 1 věta první, podle kterého platí, že pokud nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci jeho děti, vnuci…., kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Slovy „mít vlastní byt“ přitom zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (domu), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému uspokojování bytové potřeby jeho nositele (viz. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 2377/99). Odvolací (i nalézací soud) proto nijak nepochybil, když citované ustanovení na žalobce neaplikoval. Žalobce byl až do listopadu 1999, kdy převedl svoje členská práva a povinnosti na manželku, společným nájemcem družstevního bytu, a nemohl tak ke dni smrti své matky (5.4. 1999) splnit zákonné předpoklady přechodu nájmu.
Důvodnost nebyla správně přiznána ani obraně žalobce spočívající ve skutečnosti, že dovolatel svůj užívací titul k družstevnímu bytu nijak nevyužíval. Jak již bylo judikováno (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2746/2000), při úvaze o splnění podmínek daných ustanovením §706 odst. 1 občanského zákoníku je rozhodující, zda uvedený právní titul je objektivně způsobilý založit trvalé bydlení; okolnost, že osoba, na níž má právo nájmu bytu přejít, ze subjektivních důvodů takovýto právní titul nerealizuje, není z tohoto hlediska významná.
Žalobce formuloval na půdě odvolacího soudu otázku tvrzeného zásadního právního významu takto:“Zda trvalé opuštění společné domácnosti jedním ze společných nájemců družstevního bytu při společném členství v družstvu vede k tomu, že nájemcem družstevního bytu zůstává jen ten z nájemců, který družstevní byt neopustil.“ Odpověď na tuto otázku je – ve shodě s rozhodnutím odvolacího soudu – negativní. Jak totiž bylo vysloveno již v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tento závěr zůstal další judikaturou nezměněn, “trvalé opuštění společné domácnosti jedním z manželů - společných uživatelů družstevního bytu nemá následky jako smrt v případech, kdy trvale opustí byt ten z manželů, jemuž svědčí buď společné nebo individuální členství ve stavebním bytovém družstvu. Opustí - li však trvale společnou domácnost manžel, kterému svědčí jen právo společného užívání družstevního bytu, ale nikoliv také společné členství v družstvu, zanikne v důsledku analogického použití ustanovení §180 odst. 1 a §181 (nyní §707 odst. 2 a §708) obč. zák. společné užívání bytu a jediným uživatelem se stane druhý z manželů - člen družstva.“ Jak z výše uvedeného vyplývá, právní následky předvídané ustanovením §708 občanského zákoníku by žalobcovo opuštění společné domácnosti provázely pouze v tom případě, pokud by tento nebyl členem předmětného bytového družstva. Žalobce však byl členem družstva od roku 1985 až do listopadu 1999, tedy i v okamžiku smrti své matky, která nastala dne 5.4. 1999. Odvolací soud se tedy svým rozhodnutím, kterým potvrdil zamítnutí žalobcova nároku, nijak neodchýlil od ustálené judikatury a jeho rozhodnutí nelze pokládat ani za novou interpretaci dotčených ustanovení právního řádu.
Nejvyšší soud tedy vzhledem k výše uvedenému dospěl k názoru, že v daném případě nejde o otázku, jejímž řešením by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo po právní stránce zásadního významu.
Nezbylo proto, než dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout, když nebyl shledán žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn ( §241 odst. 3 písm. a/, §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. v souvislosti s ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř. ).
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu