ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2430.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2430/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. A. P. a 2. J. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 23.1.2002, sp. zn. 29 Co 237/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 348/97 (žalobců A. P. a J. B., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, 128 10 Praha 2, Vyšehradská 16, o 240.000 Kč), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 23.1.2002, sp. zn. 29 Co 237/2001, i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze 4.5.2001, čj. 21 C 348/97-32.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou u soudu 21.1.1997, aby žalovanému státu – Ministerstvu spravedlnosti ČR bylo uloženo zaplatit jim 240.000 Kč jako odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jež náležejí žalobkyním jako dcerám V. K., který byl odsouzen rozsudkem bývalého Okresního soudu v Železném Brodě z 8.6.1950 k trestu odnětí svobody na 4 roky a k peněžitému trestu 100.000 Kč a byla mu zabavena mechanická tkalcovna s veškerým strojním zařízením. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 29.9.1994, sp. zn. 4 Tz 49/94, bylo však vysloveno porušení zákona rozhodnutím v uvedené trestní věci v neprospěch odsouzeného V. K. Ten zemřel 28.11.1960, stejně jako jeho manželka A. K. (dne 29.10.1970), a na žalobkyně přešlo právo na odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., a to z důvodu náhrady za ztrátu výdělku V. K. za 10 měsíců výkonu vazby a za 53 měsíce výkonu trestu odnětí svobody, dále z důvodu náhrady za jím zaplacený peněžitý trest 100.000 Kč a z důvodu náhrady za zaplacené náklady soudního řízení.
Ze strany žalovaného státu bylo navrženo zamítnutí žaloby s tím, že nárok žalobkyň na odškodnění je v daném případě omezen jen na ušlé výživné, pokud takový nárok bude prokázán.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyně jako účastnice řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze 4.5.2001, čj. 21 C 348/97-34, byla žaloba žalobkyň zamítnuta; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně neprokázaly zrušení odsuzujícího trestního soudního rozhodnutí jejich otce podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. Proto nárok na odškodnění v daném případě nevznikl a stejně tu není dán nárok žalobkyň ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Soud prvního stupně ještě dodával, že „žalobkyně se mohou domáhat náhrady škody, pokud splní zákonné předpoklady podle trestního řádu“.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem z 23.1.2002, sp. zn. 29 Co 237/2001. Tímto rozsudkem Odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně „v části zamítající a v části ohledně nákladů řízení“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně uplatnily svůj nárok na náhradu podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb.; odvolací soud však zdůrazňoval, že podle ustanovení §23 odst. 3 téhož zákona lze odškodnění poskytnout jen tehdy, bylo-li odsuzující rozhodnutí zcela zrušeno podle ustanovení oddílu druhého nebo pátého anebo byl poškozený zproštěn obžaloby, případně (pro účely částečného odškodnění) došlo ke snížení trestu. Pouze zrušení odsuzujícího rozhodnutí v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. naplňuje hmotně právní podmínku pro poskytnutí náhrad podle ustanovení §23 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb.; nepostačuje tu vydání zrušujícího rozhodnutí vrchního soudu, případně Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona, pokud nešlo o rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, podané podle ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. V daném případě však ze znění rozsudku Vrchního soudu v Praze z 29.9.1994, sp. zn. 4 Tz 49/92, nevyplývalo, že by stížnost pro porušení zákona byla podána podle tohoto ustanovení anebo že by soud ve svém rozhodnutí takové důvody konstatoval. Protože pak zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jako podmínku přiznání náhrady stanoví zrušení odsuzujícího trestního rozhodnutí ve zvláštním řízení, nelze nesplnění této podmínky nahradit jinak; zákon č. 87/1991 Sb. žádné použití analogie neupravuje. Žalobkyně v tomto řízení nesplnily uvedenou základní podmínku nároku podle ustanovení §23 zákona č. 119/1990 Sb., a proto nebylo možné jim náhradu podle tohoto ustanovení přiznat.
Odvolací soud ještě dodával, že v daném případě neshledal nárok žalobkyň opodstatněným ani podle zákona č. 82/1968 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stejně odvolací soud nepokládal nárok žalobkyň opodstatněným podle ustanovení §371 - §373 zákona č. 141/1961 Sb. (trestního řádu) ve znění ke dni skončení platnosti tohoto ustanovení dnem 30.6.1969; v tomto smyslu poukazoval odvolací soud na §374 uvedeného zákona (a jím stanovenou roční lhůtu od právní moci rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebo o zproštění obžaloby, a to k uplatnění nároku na náhradu vůči ministerstvu spravedlnosti), jakož i na ustanovení §373 uvedeného zákona, podle něhož právo na odškodnění přechází na dědice oprávněného, jen pokud byl vazbou nebo trestem tento dědic zkrácen na své výživě.
Ve svém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud poukázal na to, že žalovaný stát – Ministerstvo financí ČR žádosti žalobkyň o náhradu nevyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 6.3.2002 a dovolání ze strany žalobkyň bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Liberci dne 6.5.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání navrhovaly dovolatelky, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovaly dovolatelky na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu s tím, že v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena zásadní otázka po právní stránce. Jako dovolací důvod bylo dovolatelkami uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění svého dovolání dovolatelky uváděly, že v daném případě je zásadní otázkou pro posouzení důvodnosti jejich nároku otázka možného použití analogie zákona č. 119/1990 Sb. na tento případ, když šlo o uplatnění nároku po osobě (otci žalobkyň), která byla dříve uznána vinnou a byla odsouzena v rozporu s tehdy platným trestním zákonem. Otec žalobkyň byl totiž uznán v původním trestním řízení v roce 1950 uznán vinným podle dříve platného zákona č. 15/1947 Sb. (zrušeného už zákonem č. 86/1950 Sb. – trestním zákonem). Pokud by pak byl otec žalobkyň odsouzen podle §134 odst. 1 trestního zákona z roku 1950, jak to mělo být, byly by obě žalobkyně osobami, na něž přešlo podle ustanovení §26 zákona č. 119/1990 Sb. právo na odškodnění podle ustanovení §23 téhož zákona. Posouzení nároku žalobkyň analogicky podle zákona č. 119/1990 Sb. v daném případě by plně odpovídalo smyslu a účelu tohoto zákona, když tu šlo o protiprávní odsouzení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí tento zákon, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., pokud v tomto zákoně není stanoveno jinak (jako je tomu v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení tohoto zákona).
Přípustnost dovolání dovolatelek proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, jak na to poukazovaly i dovolatelky.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěje-li dovolací soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li odvolací soud právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 21 C 349/97, ani z obsahu dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by tu otázka řešená odvolacím soudem byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Nejde rovněž o výkladovou otázku, kterou by se dovolací soud průběžně zabýval (např. při přípravě nějakého stanoviska k výkladu ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci), takže by šlo o otázku dovolacím soude „dosud nevyřešenou“, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Zbývalo tedy dovolacímu soudu posoudit, zda otázka výkladu ustanovení §23 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. byla odvolacím soudem řešena v souladu či v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská politická práva a svobody, zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a v mezinárodních právních normách, byly označovány za trestné, a umožnit rychlé přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvození důsledků.
Pro odškodňování osob odsouzených rozsudky zrušenými z důvodů uvedených v §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, na základě stížnosti pro porušení zákona, se použijí stejné zásady jako pro odškodnění osob, které byly odsouzeny rozhodnutími zrušenými ze zákona (ex lege) ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 119/1990 Sb. Neaplikují se tu ustanovení právního předpisu o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (k tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud již ve svém nepublikovaném rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 326/96, zaznamenaném v evidenci judikatury Nejvyššího soudu).
„Pokud řešení konkrétní procesní otázky neupravuje přímo zákon č. 119/1990 Sb., ani trestní řád, postupuje se podle analogie legis nebo analogie iuris. Analogie legis (zákona) se použije jako formy aplikace zákona, je-li třeba řešit otázku, jejíž řešení není sice v zákoně upraveno, ale stejný zákon upravuje řešení případu obdobního. Vychází se přitom z předpokladu, že zákonodárce by byl upravil podle stejných zásad i daný případ. Analogie iuris (práva) přichází v úvahu v případech, kdy nelze najít smyslu zákona odpovídající řešení ani analogickým užitím obdobního ustanovení téhož zákona a je proto nutno hledat obdobné ustanovení v ostatních zákonech právního řádu“ (citovaná argumentace byla vyjádřena např. již v komentáři k zákonu č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, na str. 6, vydaném z podnětu Ministerstva spravedlnosti ČR s určením „pro soudce, prokurátory, advokáty i zájemce z řad veřejnosti“ k uvedení zákona č. 119/1990 Sb. do praxe, v říjnu 1990 v nakladatelství AKA Praha).
Podle ustanovení §26 zákona č. 119/1990 Sb. přechází právo žádat odškodnění na dědice poškozeného, pokud jsou jimi děti, manžel a rodiče s výjimkou nároků, které podle občanského zákoníku zanikají smrtí poškozeného.
Podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. nárok na odškodnění zahrnuje kromě jiného hlavně náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody, náhradu zaplacených nákladů trestního řízení a nákladů vazby a výkonu trestu a náhradu zaplaceného peněžitého trestu.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, konstatoval (shodně se soudem prvního stupně), že v daném případě bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 29.9.1994, sp. zn. 4 Tz 49/92, rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona, podané generálním prokurátorem ČR ve prospěch odsouzeného V. K. (otce žalobkyň, zemřelého 28.11.1960). V. K. byl totiž rozsudkem bývalého Okresního soudu v Železném Brodě z 8.6.1950, sp. zn. T 84/50 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Liberci z 12.11.1950, sp. zn. To III 216/50) uznán vinným zločinem podle §4 odst. 2 zákona č. 15/1947 Sb. (o stíhání černého obchodu a podobných pletich) a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 4 roky a k peněžitému trestu 100.000 Kč, když jeho trestné jednání mělo spočívat v tom, že v době od 24.2.1947 do 21.3.1950 ukrýval větší množství textilií. Odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek podané, v této právní věci (sp. zn. 21 C 348/97 Okresního soudu v Liberci) výslovně uváděl: „Krajský soud v Liberci rozhodoval o odvolání proti uvedenému rozsudku bývalého Okresního soudu v Železném Brodě již v době, kdy platil od 1.8.1950 zákon č. 86/1950 Sb. (trestní zákon), a odvolací soud se proto podle §12 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 měl zabývat tím, že jednáním obviněného mohlo být podřazeno pod pro něho příznivější ustanovení §134 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 jako trestný čin ohrožování zásobování. Toto porušení zákona bylo vysloveno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29.9.1994 a byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Liberci a v odsuzující části i rozsudek Okresního soudu v Železném Brodě“.
Za těchto uvedených okolností, které ani v dovolacím řízení nebyly zpochybněny, dovolací soud pokládal v tomto mezním případě za použitelné posouzení pravomocného odsuzujícího rozsudku uvedeného V. K. z 13.11.1950 analogicky (podle shora uvedeného výkladu analogie zákona) podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 119/1990 Sb., když tu měla být (podle závěrů později vydaného rozsudku o vyhovění stížnosti pro porušení zákona) posouzena trestní věc podle ustanovení §134 trestního zákona (zákona č. 86/1950 Sb.) a toto ustanovení je výslovně uvedeno v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 119/1990 Sb. Proto dovolací soud dospěl k právnímu závěru, že žalobkyním svědčí nárok podle ustanovení §23 odst. 1 a §26 zákona č. 119/1990 Sb.
Protože dovolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru než odvolací soud, který dovolací soud pokládá za řešení právní otázky, jež je v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu), posoudil proto dovolání dovolatelek jako přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a §237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Pro uvedený odlišný názor dovolacího soudu ve srovnání s právním názorem odvolacího soudu dospěl dovolací soud také k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Protože platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu podle ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu; v tomto dalším řízení se soud prvního stupně zaměří na objasnění a doložení výše nároku žalobkyň.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1 občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu