ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.605.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 605/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátkou, proti žalované Městské části P., o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 221/95, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, č. j. 16 Co 255/2002-193, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o dovolání částku Kč 2.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2002, č. j. 16 C 221/95-179, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna žalobkyni vydat spoluvlastnický podíl deseti šestnáctin k domu čp. 356 na pozemku parc. č. 776, pozemek parc. č. 776 – zastavěnou plochu o výměře 271 m2 a pozemek parc. č. 777 – zahradu o výměře 625 m2, vše zapsáno v k. ú. M., obec a okres P., na LV č. 1342 u Katastrálního úřadu P. Účastníkům nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni, jako státní občance ČR, postavení oprávněné osoby podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“) s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu publikovanému pod č. 164/1994 Sb., jakož i podle §3 odst. 4 písm. e/ citovaného zákona. Konstatoval řádné a včasné uplatnění restitučního nároku podle ustanovení §5 zákona o mimosoudních rehabilitacích a nevyloučil ani status povinné osoby na straně žalované (jak patrno ze spisu, městská část nabyla nemovitosti podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí). Vzhledem ke zjištěnému postupu státu při nabytí nemovitostí do státního vlastnictví však dovodil, že žalobkyni nesvědčí žádný z restitučních důvodů podle ustanovení §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, č. j. 16 Co 255/2002-193, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 14.835,- Kč k rukám její právní zástupkyně. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že žalobkyně má restituční důvod podle §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c/ zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pozůstalost (nyní požadované nemovitosti) po sestře, jejíž správu po přijetí dědické přihlášky žalobkyně až do své emigrace vykonávala, byla totiž později exekvována státem v rozporu s občanským soudním řádem. Výkon rozhodnutí se vedl nikoli proti vlastníku nemovitostí, ale proti národní správkyni. Tím byla žalobkyni, jež se nemohla reálně bránit, způsobena majetková křivda podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích i podle evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasila v něm s právním posouzením věci odvolacím soudem. Namítala, že při neřešení otázky další dispozice s tzv. ležící pozůstalostí v případě dědicovy nečinnosti obecným zákoníkem občanským nastoupila úprava občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Podle jejího ustanovení §558 se nárok na vydání dědictví promlčel do tří let od zůstavitelovy smrti (prohlášení za mrtvého) a podle §513 téhož předpisu pak připadlo dědictví jako odúmrť státu. Dovolatelka současně vycházela z předpokladu, že k dědění majetku P. se přihlásil jako dědic O. P., jehož přihláška byla přijata a poté spoluvlastnictví zapsáno do pozemkové knihy. V té době jednaly správní orgány též se žalobkyní, která však, přes doručení návrhu na odkoupení nemovitostí státem diplomatickou cestou, nereagovala. O nemovitosti se zajímala Čsl. státní spořitelna, vymáhající dluh, který na nich vázl; exekuce na nemovitosti byla však vedena až v době, kdy připadly jako odúmrť státu. Dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a žádala, aby s ohledem na uvedené skutečnosti a nesprávné právní posouzení věci zrušil dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání poukázala na skutečnost, že v roce 1948 podala dědickou přihlášku a po jejím přijetí jí byla svěřena správa pozůstalosti. Dědické řízení nepokračovalo v důsledku její emigrace a tak se nestala vlastnicí nemovitostí, které byly ležící pozůstalostí podle §547 obecného zákoníku občanského (dále „o. z. o.“). Aplikace ustanovení občanského zákoníku z roku 1950, jak se jí domáhá dovolatelka, však není na místě. Při dědění je nutno užít práva platného v den smrti zůstavitele (sestra žalobkyně E. P. byla prohlášena za mrtvou ke dni 16. 4. 1945). Žalobkyně přisvědčila právním závěrům odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou a že za dovolatelku jedná osoba s právnickým vzděláním (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V dovolání je z hlediska jeho obsahu označen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání se zčásti poukazuje na údajně nové či nezohledněné skutečnosti; dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vycházelo, nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) však z konkrétních námitek k tomuto tvrzení nevyplývá.
Dovolání není důvodné.
Námitka dovolatelky o nezbytnosti aplikace občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. je zjevně nesprávná. Zůstavitelé JUDr. O. P. a E. P. (jeho manželka) byli prohlášeni za mrtvé s datem úmrtí v roce 1945 a v úvahu přicházející dědici, žalobkyně a R. P., uplatnili nárok na dědictví podáním dědické přihlášky podle §547 o. z. o. (žalobkyně dne 31. 1. 1948). Ustanovení §545 o. z. o. deklaruje známou zásadu, že hmotněprávní poměry při dědění se řídí právem platným v den smrti zůstavitele. Není tedy důvodu, proč by měla být použita ustanovení tzv. středního občanského zákoníku (č. 141/1950 Sb.) a proč by měl být vyvozen závěr o promlčení dědického nároku a odúmrti. Takový právní názor ostatně nezastávaly při svém postupu ve vztahu k předmětným nemovitostem ani správní orgány v době po 25. 2. 1948. Pokud jde o osobu R. P. (nikoli tedy „O. P.“, jak uvedeno v dovolání), pak skutečnosti k němu v dovolání uvedené jsou zřejmé již z obsahu listin čtených k důkazu a nic nemění na právním posouzení věci. Dědická přihláška R. P. skutečně byla projednána a protože jmenovaný zůstal – na rozdíl od žalobkyně – v Československé republice, odevzdal mu Okresní soud ve Zbraslavi dne 18. 3. 1952 jeho dědický podíl; jeho vlastnictví bylo zapsáno do pozemkové knihy a R. P. dne 29. 12. 1957 svůj podíl prodal státu. To vše ovšem jen ve vztahu k podílu ve výši 6/16 spoluvlastnictví k nemovitostem. Ohledně zbývajících 10/16 přetrvával právní režim adekvátní již zmíněné ležící pozůstalosti, když žalobkyně se sice k dědictví přihlásila, ale v důsledku emigrace je nepřevzala. Tento právní stav pak řešily tehdejší státní orgány postupem, jak bude dále připomenuto.
Námitky dovolatelky tedy v žádném bodě neobstojí.
Pro úplnost je třeba shrnout podstatné skutečnosti a významné právní aspekty věci. Nemovitosti v dřívějším spoluvlastnictví manželů JUDr. O. a E. P., pozbyté za německé okupace, se podařilo restituovat podle zákona č. 128/1946 Sb.; proto mohly být projednávány v dědickém řízení. Žalobkyně, jejíž přihlášený podíl na nemovitostech v důsledku jejího odchodu do ciziny nepředán vázl, byla vyzvána na známou adresu v I. k prodeji svého podílu státu. Žalobkyně podle doručenky převzala zásilku 28. 5. 1959, neodpověděla však. Takřka v tutéž dobu bylo na podíl žalobkyně zavedeno vyvlastňovací řízení, to však bylo krátce po zahájení zastaveno. Po delším období právního klidu žaloval stát – ministerstvo financí (zastoupen Správou pro věci majetkové a devizové v Praze) tehdejší národní správkyni podílu žalobkyně o dlužných 44.870,70 Kč s příslušenstvím, představujících nesplacený zůstatek půjčky, kterou si vzali v roce 1939 JUDr. O. a E. P. a kterou převzala jako pohledávku do správy Č. s. s. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 1981, sp. zn. 7 C 255/81, s přísudkem výše uvedené částky proti národní správkyni K. M. pak posloužil k exekučnímu prodeji nemovitostí, jež jmenovaná spravovala (Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. E 2189/84).
Zásadní skutečností v těchto souvislostech zůstává, že žalobkyně nedostala, ač byla v důsledku dědické přihlášky potenciální spoluvlastnicí nemovitostí, jakoukoli možnost se proti posledně popsanému postupu soudů procesně bránit. Ze spisů nevyplývá, že by byla o řízení nalézacím či o výkon rozhodnutí uvědoměna. Přestože její místo pobytu v I. bylo buď státním orgánům známo nebo mohlo být aktuálně zjištěno, nebyl učiněn pokus jí doručit a nebyla ani označena jako účastnice řízení. Jak Nejvyšší soud dovodil v obdobné věci v rozsudku ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 237/96 (odvolacím soudem citovaném), soudní rozhodnutí sice zůstávají závaznými, neznamená to však, že by ve smyslu restitučních zákonů nemohla být kvalifikována jako postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Odvolací soud tu přiléhavě poukazuje na porušení článku I odst. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.); zbývá ještě dodat, že obdobnou ochranu poskytuje právu vlastnit majetek i článek 11 Listiny základních práv a svobod.
Odvolací soud tedy správně uzavřel, že došlo k porušení práv žalobkyně předvídaných ustanovením §2 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z toho vyplývá povinnost žalované vydat nemovitosti, blíže odůvodněná ustanovením §6 odst. 2 téhož zákona, které na citované pasáže §2 zákona o mimosoudních rehabilitacích odkazuje.
Dovolací soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Úspěšné žalobkyni (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.) byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně zástupkyně za jeden úkon právní služby snížené o 50%, tj. v částce 2.250,- Kč plus 75,- Kč paušálu, v součtu 2.325,- Kč (§8 písm. a/, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. června 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu