ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.639.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 639/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení 296.286,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 81/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2002, č. j. 11 Co 371/2002-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2002, č. j. 11 Co 371/2002-146, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 6. 2002, ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 296.286,40 Kč s 10% úrokem z prodlení od 13. 3. 2000 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Soudy obou stupňů přiznaly žalobci vůči žalovanému náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodl ve věci znovu shodně poté, co odvolací soud jeho rozsudek zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s instrukcí poučit žalovaného o potřebě doplnit tvrzení i důkazní návrhy.
Ve věci nevznikly pochybnosti o důvodu a výši žalobního nároku, uplatňovaného z titulu dluhu žalovaného na nájemném z nebytových prostor za rok 1999 vůči žalobci (podílovému spoluvlastníku pronajímané nemovitosti, jemuž mělo být plněno polovičním dílem na základě dohody o platbách). Žalovaný však namítal započtení svých pohledávek z důvodů slevy z nájemného a investic do nemovitosti s tím, že žalobce nemá proti němu po účincích započtení žádný nárok; k projevům žalovaného směřujícím k započtení došlo dopisy zástupce žalovaného žalobci ze dnů 15. 11. 1999, 1. 12. 1999 a 20. 3. 2000, spolu s fakturací jednotlivých částek.Soudy obou stupňů došly ovšem k závěru, že žalovaný neprokázal existenci započtených pohledávek ani co do důvodu, ani pokud jde o jejich výši. Soud prvního stupně navíc konstatoval, že nárok žalovaného na úhradu investic do nemovitosti nemohl vzniknout vzhledem k nedostatku souhlasu pronajímatele s nimi. Nárok na případnou slevu z nájemného se pak jeví jako prekludovaný, neboť nebylo prokázáno jeho včasné uplatnění u pronajímatelů v zákonné lhůtě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho námitky vycházely z jeho tvrzení ve věci samé. Soudy obou stupňů šly podle dovolatele nad rámec žaloby tím, že zkoumaly řádnost vyúčtování pohledávky žalovaného (již ze dne 15. 11. 1999) jako podkladu pro započtení. Došlo-li k projevu směřujícímu k započtení, pak tímto započtením zanikly vzájemně se kryjící pohledávky stran. Žalobce fakturu nevrátil, nerozporoval, ani nenapadl započtení u soudu. Obdobné účinky pak měly další projevy žalovaného o započtení, jímž odpovídala kompenzační námitka uplatněná žalovaným u soudu. Dovolatel žádal, aby dovolací soud připustil dovolání pro zásadní právní význam jím nastolené otázky účinků započtení a aby vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci zrušil rozsudky soudů obou instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl ve svém vyjádření odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas osoba oprávněná, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Po vyloučení předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. však dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ani ve smyslu písm. c/ téhož ustanovení zásadní význam po právní stránce a dovolání tedy není přípustné. Dovolatelem označená právní otázka totiž nebyla řešena v rozporu s hmotným právem a její právní posouzení plně odpovídá konstantní judikatuře (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel se mýlí, spojuje-li se svými projevy směřujícími k započtení (§580 občanského zákoníku) účinky zbavující jej povinnosti prokázat důvod a výši započítávaných pohledávek. Takové účinky by mohly nastat, nebyla-li by zpochybněna žádná z pohledávek smluvních partnerů k započtení způsobilých, které se setkaly. V soudním řízení však uplatnil nejprve žalobce nárok z titulu své pohledávky za žalovaným, vzniklé z dluhu na nájemném. Měl tedy povinnost vylíčit rozhodné skutečnosti a označit k nim důkazy (§79 odst. 1, §101 odst. 1 o. s. ř.) tak, aby existence jím uplatněného nároku mohla být prokázána. Také žalovaný uplatnil své pohledávky k započtení (§98 o. s. ř.); učinil vzájemný návrh s procesními důsledky adekvátními žalobě a také jeho stíhala povinnost tvrzení i povinnost důkazní ve vztahu ke skutečnostem, jež měly vést k účinnému započtení pohledávek. Nedostál-li ani jedné z těchto povinností a neunesl-li tedy – na rozdíl od žalobce – svou procesní odpovědnost, pak to muselo mít za následek neuznání jím k započtení namítaných pohledávek za oprávněné a tedy i neúspěch ve sporu.
Dovolání žalovaného proto dovolací soud za použití ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Při odmítnutí dovolání přicházelo v úvahu uložit žalovanému nahradit žalobci náklady dovolacího řízení (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.). Vyjádření žalobce k dovolání však obsahovalo jen procesní stanovisko k dovolání bez věcné argumentace. Dovolací soud toto podání nepovažoval za takové, které by vyvolalo náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.), a náhradu nákladů řízení za ně žalobci nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. května 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu