ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.822.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 822/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Městské části P., zast. advokátem, podanému proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2002, sp. zn. 25 Co 96/2002 (v právní věci žalobců A) M. M., zast. advokátem, a B) R. W. S., zast. advokátem, proti žalovaným 1) Bytovému podniku P. v likvidaci, zast. advokátem, a 2) Městské části P., zast. advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 241/95) takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 svým – ve věci třetím - rozsudkem ze dne 14.9. 2001, č.j. 5 C 241/95-92 ve znění opravného usnesení ze dne 7.1. 2002, č.j. 5 C 241/95-99 uznal druhého žalovaného povinným vydat žalobcům každému jednu ideální polovinu nemovitostí specifikovaných v enunciátu tohoto rozhodnutí. Žaloba proti prvému žalovanému byla zamítnuta. Druhý žalovaný byl zároveň zavázán k úhradě nákladů řízení žalobcům a soudního poplatku státu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 20.6. 2002 pod č.j. 25 Co 96/2002-111 ve vyhovujícím výroku potvrdil. Ve výroku o náhradě nákladů řízení bylo změněno tak, že žalobcům nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku o soudním poplatku bylo rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno. Právo náhrady nákladů odvolacího řízení žalobcům nebylo přiznáno.
Žalobci se domáhali vydání předmětných nemovitostí s tím, že jsou oprávněnými osobami dle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích v platném znění. Během řízení bylo prokázáno a mezi účastníky je nesporným, že ke dni přechodu vlastnictví nemovitostí na stát byly původními spoluvlastnicemi M. Š. starší v rozsahu jedné ideální poloviny, a její dcery M. Š. mladší (později M.) a D. Š. každá v rozsahu jedné ideální čtvrtiny. M. Š. starší zemřela bez zanechání závěti v roce 1970 a jejími zákonnými dědičkami byly její dcery. Ty se tak – poté co byly původní vlastnice rehabilitovány dle zákona č. 119/1990 Sb. -, ke dni účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. staly oprávněnými osobami k vydání sporných nemovitostí dle ustanovení §19 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., a to každá k jedné ideální polovině.
Žalovaná strana se vydání předmětných nemovitostí bránila s tím, že výzvy k vydání trpí formálními nedostatky, které je činí neplatnými, a že žaloba byla uplatněna až po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
Ohledně sporných nemovitostí byly podány dvě výzvy. První učinila dne 10.2. 1995 sama M. M. a adresovala ji Obecnímu úřadu P. – V. V této výzvě uvedla, že žádá vydání domu v P., K. 36 jako celku. Již v této výzvě uvedla, že její sestra D. Š. zemřela v zahraničí. Odvolací soud připustil, že tato výzva byla adresována neexistujícímu subjektu, ale s odkazem na judikaturu Ústavního soudu ČR z toho odmítl vyvodit závěr o neplatnosti takové výzvy. Vzhledem k tomu, že výzva směřovala k vydání celé nemovitosti, byla lhůta zachována i pro závětního dědice po zemřelé D. Š., tedy druhého žalobce. Odvolací soud přisvědčil i závěru nalézacího soudu o platnosti druhé výzvy, učiněné dne 26.4. 1995 JUDr. Dvornou v zastoupení prvé žalobkyně a již zemřelé D. Š. Obvodní soud tento právní úkon právní zástupkyně posoudil jako úkon, který nesnesl odkladu, neboť lhůty k podání byly lhůtami propadnými a v době, kdy je bylo třeba činit, nemohl být znám závětní ani zákonný dědic.
Soudy nepřisvědčily ani námitce žalované strany spočívající v tvrzeném neprokázání včasnosti podání žaloby v jednoroční propadné lhůtě dle ust. §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. Tehdejší právní zástupkyně žalobců podala dne 31.10. 1995, tedy poslední den zákonem stanovené lhůty, žalobu telegraficky. V písemné formě pak byla žaloba soudu doručena dne 6.11. 1995. Vzhledem k tomu, že soud neměl k dispozici obálku od této zásilky, byl ohledně dodržení lhůty stanovené pro doplnění telegrafického podání proveden podpůrný důkaz knihou pošty JUDr. D. Touto knihou pošty bylo zcela nepochybně dokázáno, že telegrafické podání bylo doplněno ve stanovené třídenní lhůtě. Žaloba proto byla podána včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání. Dovolatel je toho názoru, že soud I. stupně po právní stránce nesprávně hodnotil provedené důkazy, a to zejména uplatněné výzvy. První výzva ze dne 10.4. 1995 byla určena neexistujícímu subjektu – Obecnímu úřadu, P. - V., Česká republika - nikoliv tedy druhému žalovanému. Tato výzva byla uplatněna pouze 1. žalobkyní, aniž by tato zastupovala jinou oprávněnou osobu. Navíc žádala pouze o vydání neurčitě specifikovaného domu, o vydání pozemků ne. Druhá výzva ze dne 26.4. 1995 uplatněná JUDr. D. byla podána jménem nežijící osoby D. Š., která zemřela dne 23.2. 1995. Tento úkon učiněný více než dva měsíce po smrti zmocnitele nelze považovat za úkon neodkladný ve smyslu §33b odst. 6 občanského zákoníku, protože advokátka D. Š. se měla seznámit s okruhem případných oprávněných osob nastupujících po smrti její mandantky. Právní nástupci zemřelé měli v souladu s ust. §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnit restituční nárok samostatně svým jménem. Důkaz knihou pošty JUDr. D. ohledně včasnosti podání žaloby je subjektivní povahy a zcela neprůkazný. Žalobci podle dovolatele v tomto směru neunesli důkazní břemeno. Dovolatel proto z z uvedených důvodů navrhuje zrušení rozsudku obvodního i městského soudu a vrácení věci nalézacímu soudu.
Vyjádření k tomuto dovolání nebylo podáno.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolání bylo podáno osobou oprávněnou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené v §240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (§241a odst. 2 písm. b/, §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. protože napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém obvodní soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (ve věci prvním) rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí (usnesením ze dne 16.2.1999, č.j. 25 Co 636/98-50) zrušil. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení §229 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Dovolatel ve svém uplatněném mimořádném opravném prostředku napadá především formální nedostatky výzev, které oprávněné osoby vůči druhému žalobci učinily v souladu s ustanovením §5 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích.
Ohledně posuzování příslušnou legislativou vyžadovaných náležitostí podání směřujících k naplnění účelu restitucí existuje rozsáhlá judikatura vyšších soudů.
Jak uvedl např. Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 13.1. 1999, sp. zn. II. ÚS 105/97: „Ústavní soud v restitučních řízeních, při jejich specifických podmínkách a při zachování rovnosti účastníků, trvá vždy na tom, aby soudy věnovaly zvýšenou pozornost plnění poučovací povinnosti podle §5 a §43 odst. 1 o. s. ř. Znamená to, že úkolem soudu není poskytnout účastníkovi návod, jak dosáhnout zamýšleného cíle, ale učinit vhodná opatření, směřující k odstranění nedostatků návrhu.“ V dalším rozhodnutí ze dne 26.6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95 Ústavní soud dovodil: „Neznalosti či pochybení navrhovatelů by nemělo být využíváno proti cílům restitucí. Snaha státu o alespoň částečnou kompenzaci křivd by se proto měla odrazit i v přístupu soudů k chybám v označení účastníků řízení. Z těchto hledisek proto nepovažuje Ústavní soud označení povinné osoby \"městský úřad\" namísto \"město\" za nedostatek neodstranitelný.“ V těchto souvislostech je proto nutno považovat za odůvodněný názor odvolacího soudu, který připomněl judikaturou dovozené pravidlo, že nelze k tíži oprávněné osoby, která dlouhodobě žila v zahraničí a neměla žádný kontakt se zdejším právním prostředím, klást to, že ve výzvě nesprávně označila subjekt, jemuž je adresována. S ohledem na výše uvedené a dále na poslední větu ustanovení §5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. („Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle odstavce 2 jen některé z nich, vydá se jim věc celá“), je zřejmé, že odvolací soud nijak nepochybil, když první výzvu ze dne 10.4. 1995 učiněnou první žalobkyní uznal jako platnou výzvu k vydání celé nemovitosti.
Druhá výzva k vydání sporných nemovitostí ze dne 26.4. 1995 uplatněná tehdejší právní zástupkyní jménem nežijící osoby D. Š. (byla však podána i jménem její sestry), je dovolatelem napadána jako úkon neplatný, protože nesubsumovatelný pod ustanovení §33b odst. 6 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že „zemře-li zmocnitel nebo vypoví-li zmocněnec plnou moc, je zmocněnec povinen učinit ještě vše, co nesnese odkladu, aby zmocnitel nebo jeho právní nástupce neutrpěl újmu na svých právech. Úkony takto učiněné mají stejné právní účinky, jako kdyby zastoupení ještě trvalo, pokud neodporují tomu, co zařídil zmocnitel nebo jeho právní nástupci.“ Citované ustanovení neobsahuje žádné časové omezení, které by limitovalo možnost zmocněnce učinit platný (neodkladný) právní úkon za zemřelého zmocnitele. D. Š. navíc zemřela dne 23.2. 1995, tedy v době, kdy se již významně krátila prekluzivní šestiměsíční lhůta k uplatnění výzvy k vydání věci, jejíž běh započal v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/94 dne 1.11. 1994. Za těchto okolností bylo naprosto přiměřené, když odvolací soud posoudil podání druhé výzvy k vydání ze dne 26.4. 1995 jménem zemřelé D. Š. prostřednictvím její advokátky jako právní úkon platný ve smyslu §33b odst. 6 občanského zákoníku.
Pokud pak dovolatel napadá hodnocení důkazu včasnosti uplatnění projednávané žaloby provedeného poštovní knihou advokátky žalující strany, poznamenává k tomu dovolací soud, že v řízení o dovolání nelze podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. s úspěchem napadat samotné hodnocení důkazů. Na nesprávné hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V daném případě však odvolacímu soudu nelze vytknout, že by v jeho postupu byl z hlediska závažnosti nebo věrohodnosti logický rozpor. Protože městský soud v tomto směru nezatížil řízení žádným pochybením, není možné ani polemizovat se skutkovým závěrem, který z hodnocení uvedeného důkazu vyvodil.
Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání druhého žalovaného proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §142 odst. 1, §151, §224 odst. 1 a §243 b odst. 5 o.s.ř., neboť druhý žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobcům v jeho souvislosti žádné zjistitelné náklady nevyvstaly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. října 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu