ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.858.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 858/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce Města T., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. M., zastoupenému advokátkou, v dovolacím řízení zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 142.488,50 Kč s příslušenstvím a o vrácení částky 25.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 79/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. 8. 2002, č. j. 15 Co 289/2002-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře vyhověl rozsudkem ze dne 22. 2. 2002, č. j. 5 C 79/98-144, žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 142.488,50 Kč s 19% úrokem z prodlení od 16. 4. 1995 do zaplacení, jako dluhu z nájemného a služeb za pronajaté nebytové prostory. Učinil tak poté, co odvolací soud jeho předchozí rozsudek o zamítnutí žaloby zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Soud prvního stupně dále opakovaně zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby byla žalobci uložena povinnost vrátit částku 25.000,-Kč, zaplacenou žalovaným jako splátku dluhu z nájemného a souvisejících úhrad za užívání výše zmíněných nebytových prostor. Žalovaný byl současně zavázán nahradit náklady řízení žalobce i státu.
K odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 28. 8. 2002, č. j. 15 Co 289/2002-171, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v obou meritorních výrocích o peněžních částkách i ve výroku o nákladech řízení přiznaných státu potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o výši nákladů řízení, přiznané žalobci před soudem prvního stupně. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž žádal zrušit napadený rozsudek a vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl ve svém vyjádření odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.
Dovolání žalovaného bylo podáno včas a prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“), a bylo též potenciálně přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Jeho věcné přezkoumání však vázlo na kvalitativní stránce dovolání, tj. na řádném uvedení a vylíčení dovolacích důvodů.
Z textu dovolání lze vyčíst dva dovolací důvody, a to „nesprávné právní posouzení věci“ a „nesprávné hodnocení provedených důkazů“.
K dovolacímu důvodu, který má spočívat v nesprávném právním posouzení věci, se dovolatel vyjadřuje až v závěru dovolání, kde říká, že „soud I. stupně i odvolací soud nehodnotily provedené důkazy správně a dospěly na základě takto nesprávného hodnocení k nesprávným právním závěrům“.
Uplatnění naznačeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1, odst. 2 písm. b/ o. s. ř. však předpokládá, že dovolatel uvede právní argumenty popř. konkretizuje související okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán. Pouhá neúplná citace zákonného znění dovolacího důvodu nestačí. Bez tvrzení, v čem spatřuje dovolatel nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, není – vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem – vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí není možné z hlediska tohoto dovolacího důvodu věcně přezkoumat (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.; srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002).
Z takto zjištěné vady uplatnění dovolacího důvodu vyplývá oprávnění dovolacího soudu dovolání ve vztahu k tomuto důvodu odmítnout.
Z téhož procesního aspektu však neobstojí ani další označený dovolací důvod, formulovaný jako nesprávné hodnocení provedených důkazů.
Takový dovolací důvod ovšem zákon (§241a odst. 2, 3 o. s. ř.) nezná; nelze tu dovodit ani obsahovou blízkost s některým dovolacím důvodem v zákoně uvedeným. Již rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.8/1994 (rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92) ukázalo, že vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) nemohou být samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Podobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1802/99 dospívá k závěru, že okolnost, že žalovaný hodnotí důkazy odlišně, nezakládá bez dalšího existenci dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud ve výše citovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo 1730/2002 uzavřel, že marným uplynutím prekluzívní lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. se stávají tam uvedené a původně odstranitelné vady dovolání neodstranitelnými. Případná výzva soudu, aby dovolání, které neobsahuje potřebné údaje o rozsahu napadení rozhodnutí odvolacího soudu či dovolacích důvodech, bylo opraveno nebo doplněno, je po uplynutí této lhůty bezpředmětná. Dovolací soud by ani nebyl oprávněn přihlédnout k eventuální opožděné opravě (doplnění) takového dovolání. Pro nedostatek náležitostí dovolání tu nelze v řízení pokračovat a dovolání je třeba podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítnout.
Tyto závěry se v plné míře vztahují na nyní posuzované dovolání. Dovolatel řádně neuplatnil dovolací důvody a dovolací soud proto jeho dovolání odmítl.
Nejvyšší soud se přidržel výkladu, podle něhož musí být dovolací důvod uplatněn v dovolací resp. zákonem modifikované (§241b odst. 3 věta druhá) lhůtě, a to výslovně ve znění vycházejícím zákona a se současnou konkretizací, aby tak byl vymezen závazný rámec dovolacího přezkumu napadeného rozsudku. Na okraj odůvodnění tohoto usnesení lze však konstatovat, že text dovolání by nevyhověl zákonu ani v případě, že by obsah námitek dovolatele byl posuzován bez zřetele na chybějící řádné uplatnění dovolacích důvodů; tyto námitky totiž nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Dovolací námitky žalovaného zahrnují tři druhy argumentů. První z nich poukazuje, zjevně v souvislosti se zjištěným skutkovým stavem, na údajné opomenutí řady odvolacích námitek žalovaného odvolacím soudem. Takto by však mohl být naplněn jen dovolací důvod spočívající ve vadě řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci, a to tehdy, pokud by dovolání vytýkalo odvolacímu soudu též neprovedení souběžně v odvolání nabízených důkazů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, publikovaný v Soudní judikatuře č. 4/2003 na str. 252 a násl.). Požadovaný obsah však námitky dovolatele postrádají. Další (druhý) druh argumentů dovolatele je uvozen slovy „žalobce nedoložil“ či „tvrzení žalobce jsou rozporná“. Pro dovolací přezkum ovšem není rozhodné, co tvrdil žalobce, ale jak se s obsahem veškerých tvrzení a návazných důkazů vypořádal odvolací soud; ani zde tedy nevyplývá z obsahu dovolání jakýkoli zákonný dovolací důvod. Konečně třetí a nejčastěji použitý druh argumentů uvádí, co z jednotlivých důkazů mělo vyplynout resp. co bylo či nebylo prokázáno - vždy v protikladu s hodnocením důkazů odvolacím soudem. To je odlišné hodnocení důkazů procesní stranou, pro něž platí shora vyložené judikatorní závěry, že nemůže samo o sobě založit žádný z dovolacích důvodů. Dovolatel nezvážil, že napadnutelný je nikoli vlastní obsah hodnocení důkazů odvolacím soudem, ale procesní postup soudu provázející takové hodnocení (viz citovaný R 8/94, event. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 22/1998 na str. 510 a násl.). To by ovšem musely dovolací námitky řádně, v rovině obecné i konkrétní, vytknout postupu odvolacího soudu některou z typových vad, jak byly judikaturou zobecněny (soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly apod.).
Odmítnutí dovolání umožňuje přiznat náklady dovolacího řízení protistraně (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud však náklady za vyjádření zástupkyně k dovolání žalobci nepřiznal. Nepovažoval tyto náklady za účelně vynaložené ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., neboť vyjádření se omezilo na stručné přitakání předchozím soudním závěrům, bez bližší pozornosti věnované obsahu podaného dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. června 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu