ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.179.2003.1
sp. zn. 29 Odo 179/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. M., proti žalovaným: 1/ Dr. S. C., 2/ P. B., o ochranu proti jednání nekalé soutěže a zásahu do práv k ochranné známce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 10/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2002 č.j. 3 Cmo 539/2000-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2000, č.j. 2 Cm 10/98-119, uložil žalovaným, aby se při činnosti spojené s pořádáním koncertů zdrželi užívání označení „P. M. O.“ nebo jiného označení zaměnitelného s ochrannou známkou žalobkyně „M. O. P.“ č. 199946 (bod I. výroku). Zároveň uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 100.000,- Kč a na nákladech řízení 24.550,- Kč (bod II. výroku). Vyhovující výrok o věci samé odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalovaní porušili právo žalobkyně k její zapsané ochranné známce a zároveň se dopustili nekalosoutěžního jednání podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), když od roku 1997 pořádali koncerty pod zaměnitelným označením „P. M. O.“, ač právo přednosti k ochranné známce „M. O. P.“ náleží žalobkyni od 18. března 1996.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zdržet se užívání jiného označení zaměnitelného s ochrannou známkou žalobkyně „M. O. P.“ č. 199946, jinak jej potvrdil. Zároveň uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení 825,- Kč, s argumentací, že neshledal podmínky dle §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), zamítl návrh žalovaných na připuštění dovolání k vyřešení otázek, zda je činnost výkonných umělců podle §36 a násl. autorského zákona podnikáním ve smyslu obchodního zákoníku a zda jsou umělecké výkony ve smyslu autorského zákona výrobky či službami ve smyslu zákona č. 137/1995 Sb. Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaní k organizaci a pořádání koncertní činnosti svého hudebního tělesa užívali označení „P. M. O.“, tedy v rámci služeb, pro něž je známka zapsána, a ve spojení s nimi, použili označení, jež je zaměnitelné s ochrannou známkou žalobkyně. Právo z ochranné známky je přitom povahy absolutní a umožňuje postihnout v případě zásahu rušitele bez toho, že by šlo o podnikatele. Činnost žalovaných je přitom třeba pokládat za podnikání ve smyslu §2 odst. 1 obchodního zákoníku v té části, kdy organizují vystoupení tělesa, přičemž není rozdílu mezi činností žalobkyně (která činnost vykonává pro třetí osoby) a žalovanými, kteří toto činí pravidelně a soustavně ve prospěch vlastního uměleckého souboru. Je proto též nerozhodné, čím se žalovaní dále zabývají, zda jsou například zároveň výkonnými umělci. Odvolací soud přisvědčil též závěru, že žalovaní užitím označení zaměnitelného s označením po právu užívaným žalobkyní jednali nekalosoutěžně, když poukázal na to, že mezi účastníky je dán vztah hospodářské soutěže, jehož účastníka nelze ztotožňovat s vymezením podnikatele. V daném případě jde o vztah přímé konkurence, kdy účastníci své nabídky hudebních produkcí adresují na stejném segmentu trhu. Měnící výrok odůvodnil odvolací soud tím, že nebylo prokázáno užívání jiného označení, jež by bylo shodné či zaměnitelné s ochrannou známkou žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou zamítavé části výroku) napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. uvádějíce, že má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí ve věci samé podle jejich názoru závisí na vyřešení otázek, jež formulovali ve svém návrhu na připuštění dovolání, tedy zda je činnost výkonných umělců, jimiž žalovaní jsou, podle §36 autorského zákona podnikáním ve smyslu obchodního zákoníku a zda jsou umělecké výkony ve smyslu autorského zákona výrobky či službami ve smyslu zákona č. 137/1995 Sb. Namítali zejména, že v případě žalobkyně slouží ochranná známka k rozlišení obdobné činnosti provozované k zajišťování koncertní činnosti a nahrávání hudebních děl podnikateli nikoliv však výkonnými umělci, jejichž činnost podléhá režimu autorského zákona. I pokud by bylo lze se domáhat práva z ochranné známky vůči nepodnikateli, bylo by nutné zabývat se právě otázkou, zda lze umělecké výkony považovat za výrobky či služby, resp. zda lze ve vztahu k těmto uměleckým výkonům uplatňovat ochranu práv k ochranné známce. Soudy obou stupňů však v tomto směru žádné závěry neučinily. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud – ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), ovšem nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je dále přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §238 a §239 o. s. ř. V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím), ani ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek ze dne 12. dubna 2000 je prvním rozsudkem městského soudu ve věci). Podle §239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné též, neboť odvolací soud přípustnost výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil.
Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., kterého se zjevně dovolávají žalovaní. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové”) řešení této právní otázky.
Dovolatelé přisuzují rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam co do zhodnocení, zda je činnost výkonných umělců podle §36 autorského zákona podnikáním ve smyslu obchodního zákoníku a zda jsou umělecké výkony ve smyslu autorského zákona výrobky či službami ve smyslu zákona č. 137/1995 Sb.
Odvolací soud dovodil, že právo z ochranné známky umožňuje postihnout v případě zásahu rušitele bez toho, že by se jednalo o podnikatele či nikoliv. Činnost žalovaných pokládal za podnikání ve smyslu §2 odst. 1 obch. zák. v té části, kdy organizovali vystoupení tělesa, přičemž neshledal rozdíl mezi činností žalobkyně (která činnost vykonává pro třetí osoby) a žalovanými, kteří toto činí pravidelně a soustavně ve prospěch vlastního uměleckého souboru, a proto neměl za rozhodné, zda žalovaní jsou zároveň výkonnými umělci. Přisvědčil též závěru, že žalovaní užitím označení zaměnitelného s označením po právu užívaným žalobkyní jednali nekalosoutěžně, když poukázal na to, že mezi účastníky je dán vztah hospodářské soutěže, jejíhož účastníka nelze ztotožňovat s vymezením podnikatele. Právní posouzení jednání žalovaných spočívající v organizování koncertní činnosti vlastního tělesa jako podnikání je za této situace posouzením standardním, které žádné nové - z hlediska rozhodovací činnosti soudů co do obecného dopadu na případy obdobné povahy významné - otázky neřeší. Ve vztahu k tomuto závěru proto Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal.
Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje i situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001, pod číslem 27). Tak je tomu i v posuzované věci.
Obstojí-li jako standardní úsudek, podle nějž žalovaní organizováním koncertní činnosti užitím označení zaměnitelného s označením po právu užívaným žalobkyní porušili právo z ochranné známky a dopustili se nekalosoutěžního jednání, pak se argumentace, k níž dovolatelé připínají hledisko zásadní významnosti, nemůže při posuzování důvodnosti žaloby projevit. Vyřešení otázky, zda činnost výkonných umělců je podle §36 autorského zákona podnikáním ve smyslu obchodního zákoníku a zda jsou umělecké výkony ve smyslu autorského zákona výrobky či službami ve smyslu zákona č. 137/1995 Sb. je objektivně bez vlivu na výsledek řízení za situace, kdy porušení práva z ochranné známky a nekalosoutěžní jednání žalovaných není spatřováno v jejich koncertní činnosti, ale v tom, že tuto činnost výše popsaným způsobem organizovali. Z tohoto důvodu nelze tuto otázku míti za zásadně významnou podle §239 odst. 2 o. s. ř.; dovolání proto přípustné není. Nadto Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23.10.2003, sp. zn. 29 Odo 106/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 203, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pro úvahu, zda jednání konkrétního subjektu je ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák. – jednáním v hospodářské soutěži, není rozhodné, zda jde o podnikatele, nýbrž to, zda šlo o jednání soutěžitele, tedy zda bylo motivováno soutěžním záměrem a nikoli záměrem jiným.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobkyně však žádné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Tomu ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty prvé (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. odpovídá výrok o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. prosince 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu