ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.212.2003.1
sp. zn. 29 Odo 212/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Mgr. Z. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, ze směnky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 1155/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2002, č.j. 5 Cmo 249/2002-162, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2002, č.j. 5 Cmo 249/2002-162 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2002 č.j. 28 Cm 1155/99-109 ve znění opravného usnesení ze dne 6. března 2002, č.j. 28 Cm 1155/99-121 v rozsahu, ve kterém tento soud zrušil směnečné platební rozkazy ze dne 29. července 1999, č.j. Sm 75/99-18 a ze dne 12. října 1999, č.j. Sm 118/99-14 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25.1.2002, č.j. 28 Cm 1155/99-109, ve znění opravného usnesení ze dne 6.3.2002, č.j. 28 Cm 1155/99-121, tak, že ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečné platební rozkazy tohoto soudu ze dne 29.7.1999, č.j. Sm 75/99-18 a ze dne 12.10.1999, č.j. Sm 118/99-14.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně. Uzavřel, že celý spor je koncentrován do otázky, za jakým účelem převzal žalobce od svědkyně A. H. částku 340.000,- Kč, jejíž převzetí ve vztahu ke společnosti, z jejíchž prostředků byla vyplacena, potvrdil žalovaný.
V řízení bylo nepochybně objasněno, že žalobce půjčil žalovanému 400.000,- Kč s tím, že se tím překlene období, než bude vyřízena pro žalovaného půjčka od L. s. s.r.o. (dále jen „společnost“). Z této půjčky měl žalobce uhradit půjčku od žalobce. Společnost žalovanému půjčku poskytla, přičemž je svědecky prokázáno i její postupné splácení. Předání peněz žalobci dne 18.6.1998 tedy mohlo být částečným plněním dluhu žalovaného žalobci.
Přitom společnost měla četné dluhy vůči svědkovi F., které převážně platila bankovním převodem, někdy však žalobce vozil panu F. peníze v hotovosti. K předání peněz žalobci dne 18.6.1998 tedy mohlo dojít i za účelem jejich předání panu F. Tato možnost není o nic méně pravděpodobná.
Oba účastníci se, podle odvolacího soudu, v dané situaci chovali nepochopitelně lehkomyslně, neboť vzhledem k výši částky bylo možno očekávat, že ať již byly peníze předány za jakýmkoli účelem, nechá si druhá strana převzetí potvrdit. Bylo v moci žalovaného takový důkaz, byl-li by, předložit. Co bylo cílem předání peněž dne 18.6.1998 žalovaným žalobci, zůstalo neobjasněno. Na výpověď svědkyně H. se spolehnout nelze, neboť tato svědkyně byla sice při předání peněz přítomna, přímo však neví, co bylo mezi účastníky ujednáno, nic o tom přímo neslyšela ani neviděla.
Svědkyně se k celé věci dostala tak, že byla telefonicky vyzvána, aby výplatu peněz připravila. Tento pokyn ale nemohl žalobce nepochybně dát in eventum, ale v době vydání pokynu mělo mít předání peněz nějaký účel. O tomto účelu se museli účastníci smluvit, tomu však nebyla svědkyně přítomna. Při předání peněz zaznamenala prohlášení, že jsou účastníci vyrovnáni. Čeho se vyrovnání týká však nebylo řečeno a svědkyně se jen domnívá, že se jednalo o vyrovnání ze směnek a půjčky. Nároky žalobce však touto platbou být vyrovnány nemohly, když částka 60.000,- Kč není tak nevýznamný nedoplatek, aby ji mohli účastníci jen tak přejít.
Ostatní svědkyně mají o věci vědomost jen z doslechu.
Na druhé straně nelze považovat ani za prokázané, že peníze byly skutečně určeny pro svědka F. Ten sice potvrdil, že dostával dlužné částky zaplaceny i v hotovosti, zda se to týká i posuzované částky 340.000,- Kč však nedosvědčil. V této souvislosti opět lze očekávat, že platba byla kvitována. To, že žalobce tuto kvitanci nemá, mu nelze přičíst k tíži, protože by šlo o kvitanci pro společnost a žalobce v mezidobí přestal být jejím společníkem a funkcionářem, nemá tedy logicky přístup k účetním dokladům společnosti.
Zůstává tedy rozpor v účastnických výpovědích, spočívající v dohodnutém účelu platby, o kterém vlastně nikdo jiný nic neví.
V projednávané věci jsou vymáhány nároky ze směnek, které jsou řádné, žalobce je předložil a svědčí mu. Prokázal tedy existenci směnečného dluhu. Je proto na žalovaném, aby spolehlivě prokázal, že směnky zaplatil. V neprospěch žalovaného svědčí několik okolností. Především v průběhu řízení měnil svá obranná tvrzení. Původně namítal, že směnky byly zaplaceny zcela, později sám vypověděl, že zaplaceno bylo pouze 340.000,- Kč a zbytek je neuhrazen. Dovolává se toho, že směnky byly zničeny, resp. zdánlivě zničeny, je však nutno souhlasit se žalobcem, že i kdyby bylo dne 18.6.1998 plněno na dluh žalovaného u žalobce, mohla být roztrhána jen jedna z nich. Nelze přece u žádného soudného člověka očekávat takovou pošetilost, aby zničil směnku s významným nedoplatkem. Tuto námitku žalovaného lze chápat pouze jako snahu zastřít problém nedostatku kvitance o jakékoli platbě mezi účastníky či nevyžádání si alespoň té směnky, která měla být zcela uhrazena, proti této úhradě.
Proto nelze dospět k závěru, že žalovaný spolehlivě a jednoznačně prokázal svou obranu, že alespoň z části směnečný dluh uhradil. Rozhodující okolnost zcela objasněna nebyla, což je nutno připsat na jeho vrub a totéž platí o nestandardním jednání účastníků, a to opět zejména žalovaného, v souvislosti s výdejem peněz dne 18.6.1998, jak se alespoň z dokazování jeví.
Do všech výroků rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho důvodů odkázal na ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když namítá že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dále namítá nesprávné právní posouzení, které spatřuje v tom, že soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a postupoval tak v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. (přičemž tuto námitku lze podřadit rovněž pod námitky podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.).
V dovolání rekapituluje vznik směnečného dluhu a tvrdí, že dne 18.6.1998 na tento dluh uhradil 340.000,- Kč z půjčky od společnosti. Tuto částku předala žalobci svědkyně H. za jeho přítomnosti. Zbylých 60.000,- Kč odmítl žalobce později převzít. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že placená částka mohla být úhradou na dluh panu F. za nájemné. Peníze byly předtím vyzvednuty z pokladny společnosti, přičemž pokladní doklad podepsal žalovaný (tedy nikoli žalobce, který byl skutečným příjemcem). „Proč by žalovaný podepisoval výdejový pokladní doklad znějící na něj, ale peníze potom přijal žalobce, když se oba nacházeli na stejném místě a tak mohl výdejový doklad klidně podepsat sám žalobce, jestliže byly peníze určeny na dlužné nájemné? Svědkyně H. přitom výslovně uvedla, že výdejový pokladní doklad byl uveden na žalobce jako na příjemce a bylo na něm uvedeno, že se jedná o půjčku (část půjčky) společnosti žalovanému. Proč by výdejový pokladní doklad měl znít na žalovaného (a nikoli na žalobce, který by tuto částku předal svědkovi F.) a proč by měl znít na půjčku od společnosti pro žalovaného, když dle tvrzení žalobce se jednalo o peníze, které byly určeny na dlužné nájemné svědka F. Proč by účetní, když byly peníze dle tvrzení žalobce údajně určeny na nájemné nebo rekonstrukci pro 3. osobu, kteréžto 3. osobě (svědkovi F. např.) tyto peníze má vyplatit žalobce, vyplatila nejprve žalovanému (a na něj také vystavila daňový doklad) a ten by následně se svědkyní (!) šel za žalovaným a tyto předmětné peníze mu následně předal? Přitom princip placení nájemného dle svědkyně Odehnalové byl ve všech předchozích případech naprosto odlišný (dodejme, že naprosto pochopitelný - viz níže) Maximálně by pokladní doklad mohl znít na žalovaného jakožto příjemce, aby bylo zřejmé, kdo z pokladny společnosti peníze přijal, ale stejně by na něm muselo být uvedeno, že se jedná o peníze určené na platbu dlužného nájemného pro svědka F. Nic takového svědci ani listinné důkazy neprokázali, ba právě naopak, svědkyně Odehnalová na přímý dotaz soudu uvedla, že pokud žalobce odvážel nějaké peníze v hotovosti svědkovi F. (tedy varianta o které žalobce tvrdí, že dne 18.6.1998 šlo), tak vždy výdejový pokladní blok podepisoval žalobce a nikoli žalovaný a na takových dokladech bylo vždy uvedeno, že jde o splátku na nájemné.“
Dále pak dovolatel napadá závěr odvolacího soudu o tom, že se dá předpokládat, že strana, která předává peníze, si nechá potvrdit jejich převzetí, a že žalovaný mohl takový doklad - byl-li - předložit a uzavírá, že podle platného práva je povinností žalobce unést důkazní břemeno a měl tedy předložit doklad o tom, že peníze předal svědkovi F.
Dovolatel dovozuje, že z toho, že pokladní doklad podepsal žalovaný a z výpovědi svědkyně H., která peníze předala žalobci, vyplývá, že peníze byla placeny na směnku a nikoli na dlužné nájemné.
Ke konstatování soudu, že žalovaný měnil výpověď, když původně tvrdil, že byly směnky zcela zaplaceny a posléze, že na ně bylo zaplaceno 340.000,- Kč, dovolatel uvedl, a uvedla to i svědkyně H., že posléze nabízel žalobci, že mu doplatí zbývajících 60.000,- Kč, což žalobce odmítl. Žalovaný tedy mohl důvodně předpokládat, že jeho dluh vůči žalobci byl splněn.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil se závěry odvolacího soudu s tím, že konstrukce uváděné v dovolání, jejichž pravdivost odmítá, nemohou být základem zamítavého rozhodnutí ve směnečné věci.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V projednávané věci rozhodovaly oba soudy podle občanského soudního řádu účinného od 1.1.2001, bylo proto jejich povinností dodržet postupy stanovené občanským soudním řádem v tomto znění.
Ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. určuje, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Jestliže soud poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. nesplní, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Tak se stalo i v projednávané věci.
Obecně platí, že v systému úplné apelace může poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní poskytnout účastníkům odvolací soud. Systém neúplné apelace založený zákonem č. 30/2000 Sb., odvolací soud v možnosti použít ustanovení §118a výrazně omezuje.
V odvolacím řízení se vada řízení spočívající v porušení §118a o. s. ř. může projevit i tak, že účastníci sice splní z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně svoji povinnost tvrzení i důkazní povinnost, odvolací soud však dospěje k jinému právnímu názoru, který vyžaduje - má-li podle něj být věc meritorně rozhodnuta - doplnění tvrzení účastníků o jiné (další) rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, a s tím spojené doplnění dokazování. Právní názor soudu prvního stupně je v tomto případě příčinou toho, že soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Protože tato povinnost je založena na objektivní principu a důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil tedy není významný, došlo v řízení před soudem prvního stupně k porušení poučovací povinnosti, a tato vada - protože ji odvolací soud nemůže, jak shora uvedeno napravit - musí mít zásadně za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Musí-li soud prvního stupně účastníky poučit o povinnosti tvrzení, pak z toho mimo jiné vyplývá, že jim musí poskytnout poučení z pohledu správného právního názoru, podle něhož má být věc rozhodnuta; zaujme-li soud prvního stupně chybný právní názor a projeví-li se to v nesplnění jeho poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř., jde i v tomto případě o porušení §118a o. s. ř. a tedy o vadu řízení, k níž musí odvolací soud uvedeným způsobem přihlédnout a dovodit z ní odpovídající závěry. (Viz též Občanský soudní řád, komentář, C.H.Beck Praha, 6. vydání, s. 964.).
Jestliže tedy odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně úhrady směnečného dluhu, mělo se mu - v intencích ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. (objektivně vzato) - dostat poučení, podle tohoto ustanovení o tom, že důkazy, které dosud k prokázání úhrady dluhu navrhl a jež byly provedeny, splnění dluhu neprokazují a o tom, aby nabídl k tvrzené skutečnosti důkazy další, jinak ponese následky neunesení důkazního břemene. Přitom nestačí se účastníka pouze dotázat, zda má nějaké další důkazní návrhy. (Viz v právní teorii shodně též Občanský soudní řád, komentář, C.H.Beck Praha, 6. vydání, II. díl. s. 433.).
Protože odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Měnící rozhodnutí odvolacího soudu by z pohledu argumentace o neunesení důkazního břemene obstálo, jen kdyby žalovaný přes řádné poučení podle §118a o. s. ř., jehož se mu dostalo alespoň před odvolacím soudem, žádné důkazy k prokázání skutečností, jichž se závěr o neunesení důkazního břemene týká, nenavrhl. Proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13.listopadu 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu