ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.213.2003.1
sp. zn. 29 Odo 213/2003-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu Ing. A. H., zast. Mgr. P. J., advokátem, o neplatnost usnesení valné hromady Č. i. F., a.s. v likvidaci, zast. Mgr. J. H., advokátem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 455/99, o neplatnost usnesení valné hromady, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2002, č.j. 14 Cmo 189/2002-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.5.2002, č.j. 37 Cm 455/99-20, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady Českomoravského investičního fondu, a.s. (dále jen „společnost“) konané dne 10.12.1999.
Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti, kterou navrhovatel na počátku jednání vznesl vůči členovi odvolacího senátu JUDr. T. Uvedl, že pro důvody jeho předchozího rozhodnutí proti tomuto soudci podal trestní oznámení, které bylo řešeno i na Vrchním soudu v Praze a z toho usuzuje, že uvedený soudce může být z toho důvodu podjatý.
Ohledně této námitky odvolací soud dospěl k závěru, že i v řízení zahájeném před 1.1.2001, jak je tomu v projednávané věci, se o návrhu na vyloučení soudce rozhoduje podle občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) ve znění účinném od 1.1.2001. Proto v souladu s ustanovením §15b odst. 2 o.s.ř. nepředložil věc k rozhodnutí o námitce podjatosti nadřízenému soudu, neboť námitka byla uplatněna v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a odvolací soud má za to, že není důvodná. Okolnosti, které spočívají v postupu soudce nebo v rozhodování v jiných věcech, nejsou důvodem k jeho vyloučení (§14 odst. 4 o.s.ř.), a podle odvolacího soudu jím není ani skutečnost, že pro toto rozhodování podal účastník proti soudci podnět k zahájení trestního stíhání.
Dále odvolací soud uzavřel, že postup při svolání napadané valné hromady a rozhodování na ní se posuzuje podle obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) v tehdy platném znění, tj. ve znění před 1.1.2001. V řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady pak odvolací soud podle ustanovení čl. VIII., bodu 17., zákona č. 370/2000 pokračuje podle obchodního zákoníku ve znění účinném od 1.1.2001.
Navrhovatel v odvolání napadal závěry soudu prvního stupně týkající se vhodnosti způsobu uveřejnění oznámení o konání valné hromady v Obchodním věstníku a dále závěry týkající se tvrzeného omezení práva akcionářů spočívající v tom, že jim na valné hromadě nebylo podáno vysvětlení k projednávaným záležitostem.
Podle §184 odst. 4 obch. zák. v tehdy platném znění, bylo představenstvo povinno uveřejnit oznámení o konání valné hromady vhodným způsobem určeným stanovami, jinak nejméně ve dvou celostátně distribuovaných denících. Za vhodný způsob oznámení lze považovat jakýkoli informační zdroj, obecně dostupný pro každého akcionáře. Podle judikatury Nejvyššího soudu uveřejnění oznámení o svolání valné hromady v Obchodním věstníku obecně vhodným způsobem oznámení není. Může jím být pouze za předpokladu, že složení akcionářů konkrétní společnosti je takové, že Obchodní věstník je pro všechny běžně dostupným periodikem (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 88/2001 a sp. zn. 29 Odo 131/2002).
Lze přisvědčit soudu prvního stupně v tom, že z hlediska vynaložených nákladů bylo pro akcionáře výhodnější sledovat Obchodní věstník (o němž věděli, že je podle stanov zvolen k uveřejnění oznámení o konání valné hromady), než všechny periodicky distribuované celostátní tiskoviny. Navíc lze dodat, že k dostupnosti Obchodního věstníku přispívá i to, že jeho dodávání lze objednat na jakoukoli adresu v České republice, kam doručuje pošta, lze je objednat i do ciziny a je přístupný i na internetu, což je pro vyhledávání konkrétních zpráv ještě jednodušší způsob, než jeho čtení. V daném případě, kdy společnost vydala akcie na majitele, lze jen stěží zjišťovat skladbu akcionářů společnosti a posuzovat, zda je Obchodní věstník pro všechny dostupným periodikem.
Dále pak odvolací soud uzavřel, že i pokud by s ohledem na stávající judikaturu Nejvyššího soudu nebylo v projednávané věci uveřejnění oznámení o konání valné hromady v Obchodním věstníku vhodným způsobem uveřejnění ve smyslu ustanovení §184 odst. 4 obch. zák., shledává překážku pro vyslovení neplatnosti usnesení napadané valné hromady podle ustanovení §131 odst. 3 písm. a) obch. zák.
Z prezenční listiny, která tvoří součást zápisu z napadané valné hromady, odvolací soud zjistil, že se jí zúčastnilo 7 akcionářů, (resp. jejich zástupců), držících celkem 119.197 akcií, což představuje 43,64 % z celkového počtu vydaných akcií. Ze skladby přítomných akcionářů je zřejmé, že se zúčastnili jak velcí akcionáři, tak i minoritní akcionáři. Jednací řád byl schválen 100 % hlasů (navrhovatel se dostavil až po jeho schválení), konečná zpráva o likvidaci společnosti spolu s její účetní závěrkou byla schválena 105 725 hlasy a určení způsobu rozdělení likvidačního zůstatku mezi akcionáře bylo schváleno 119.187 hlasy. Valné hromady se zúčastnil i navrhovatel s deseti akciemi a ze spisu nevyplynulo nic, co by mohlo podporovat závěr, že k akcionářům, kteří se valné hromady nezúčastnili, se informace o jejím konání nedostala. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že jsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení §131 odst. 3 písm. a) obch. zák.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal důvod pro vyslovení neplatnosti ani pro tvrzené porušení práva akcionáře podle ustanovení §180 odst. 1 obch. zák. Možnost požadovat na valné hromadě informace je věcně omezena pouze na informace potřebné k posouzení předmětu jednání valné hromady. Akcionář má právo požadovat odpovědi pouze na takové dotazy, které je společnost povinna znát (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 71/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001, pod číslem 138).
V projednávané věci byla na programu valné hromady mimo jiné zpráva likvidátora společnosti o průběhu valné likvidace (bod 4.), projednání zajištění domnělé pohledávky (bod 5.) a předložení konečné zprávy o likvidaci společnosti (bod 6. pořadu jednání).
Odvolací soud zjistil ze zápisu z valné hromady, že akcionář vlastnící 10 akcií, což nemohl být nikdo jiný než navrhovatel, se dostavil po projednání bodu 4. Při projednání bodu 5. podal předseda valné hromady rozbor vzniklé sporné pohledávky navrhovatele. V rámci projednání tohoto bodu programu se navrhovatel dožadoval vysvětlení týkající se sporné částky 300.000,- Kč. Toto vysvětlení mu poskytla přítomná účetní společnosti Ing. D. V rámci projednávání bodu 6. se dožadoval vysvětlení pan B a jednání bylo přerušeno, aby mohl být dotaz zodpovězen, což se následně stalo. Poté požadoval vysvětlení navrhovatel, toho se mu od předsedy valné hromady dostalo s tím, „že další týkající se veřejné soutěže na prodej majetku bude zodpovězeno písemně do 30 dnů“. Rovněž další dotaz pana B. byl zodpovězen.
Ze zápisu z valné hromady je zřejmé, že akcionáři nebyli omezeni ve svém právu dostat na valné hromadě vysvětlení.Toto omezení nelze spatřovat ani v tom, že předseda valné hromady si vyhradil na další dotaz navrhovatele (jenž se týká sporu navrhovatele, který má základ v jeho nesouhlasu s výsledkem veřejné soutěže, v níž nebyla jeho nabídka přijata) písemně odpovědět do 30 dnů.
A konečně odvolací soud uvedl, že na rozdíl od soudu prvního stupně nechápe podmínky ustanovení §131 odst. 3 obch. zák. pro zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady jako nedostatek aktivní legitimace navrhovatele. Aktivní legitimace k podání návrhu je dána, patří-li navrhovatel do okruhu osob vymezených v ustanovení §131 odst. 1 obch. zák., není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, ten vyplývá ze zákona. Jinou otázkou pak je, shledá-li soud jako důvod pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, že byl porušen zákon či stanovy a v kladném případě pak, zda jsou naplněny podmínky §131 odst. 1 obch. zák., pro něž nelze neplatnost vyslovit. Na věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně však tento závěr ničeho nemění.
Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl. První dvě z otázek, ohledně kterých navrhovatel požadoval připuštění dovolání, již jsou v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. V otázce aktivní legitimace akcionáře lze dovolateli přisvědčit, na meritorní výsledek řízení to však nemá vliv.
Z uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení §219 o.s.ř. napadené usnesení potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jako důvodu se dovolává ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. a §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Za otázky zásadního právního významu označil „otázku vhodného způsobu uveřejnění oznámení o konání valné hromady“ a „otázku závažnosti nepodání vysvětlení na valné hromadě“.
K otázce způsobu svolání valné hromady sice odvolací soud připustil, že svolání oznámením v Obchodním věstníku obecně vhodné není a zabýval se konkrétními okolnostmi průběhu valné hromady; na základě svých skutkových zjištění však vyvodil nesprávné právní závěry. V okolnostech konkrétní valné hromady však je skryt klíč k posouzení, zda svolání valné hromady v Obchodním věstníku je pro tu či onu společnost vhodné či nikoli. Dále pak dovolatel rozebírá konkrétní podmínky akcionářské struktury ve společnosti. V tom směru pak odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2001, sp. zn. 29 Odo 88/2001 a dovozuje, že vzhledem ke konkrétním podmínkám společnosti valná hromada řádně svolána nebyla a odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dále dovolatel namítá, že předseda valné hromady v souladu s jednacím řádem neodpověděl na valné hromadě na jeho konkrétní otázku týkající se veřejné soutěže na prodej majetku společnosti, který byl předmětem jednání valné hromady, neboť se projednávala jednak zpráva o likvidaci společnosti, jednak zajištění tehdy sporné pohledávky navrhovatele za společností, která vyplývala právě z této veřejné soutěže. V tom směru pak odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.11.1997, sp. zn. 1 Odon 74/96 a opět dovozuje, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel namítá též nesprávnost postupu odvolacího soudu při řešení otázky podjatosti JUDr. V. T. Podle jeho názoru řeší ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 5. zákona č. 30/2000 Sb. (přechodná ustanovení) pouze případy, kdy byl návrh na vyloučení soudce podán před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. v řízeních, která by se jinak řídila obecným režimem podle bodu 1. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb. Z bodu 15. přechodných ustanovení podle názoru dovolatele vyplývá, že námitku podjatosti měl soud posuzovat podle dosavadních právních předpisů.
Dovolatel požaduje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v této věci, neboť odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm ve shodě s bodem 15. hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, pro řízení ve věcech obchodního rejstříku a pro řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob zahájená na návrh, který byl podán přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy. Tak je tomu i v projednávané věci neboť návrh na zahájení řízení byl podán před 1. 1. 2001.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovolání přípustné není. Otázku bodu 5. přechodných ustanovení zákona č. 370/2000 Sb., stejně jako otázku podjatosti JUDr. V. T. ve vztahu k trestnímu oznámení, které na něj podal navrhovatel, již Nejvyšší soud vyřešil v usnesení ze dne 20.5.2003, sp. zn. 29 Odo 714/2002, které je dovolateli známo, neboť byl účastníkem řízení, a to tak že závěry odvolacího soudu ohledně přechodných ustanovení zákona č. 370/2000 Sb. jsou správné a JUDr. T. nelze považovat za podjatého proto, že proti němu navrhovatel, nespokojený s jeho rozhodováním, podal podnět k zahájení trestního stíhání.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku významnou nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí ( srov. shodně důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
V řešení otázek, ohledně kterých se navrhovatel domáhá vyslovení přípustnosti dovolání, dovolací soud zásadní právní význam neshledal. Jak uvádí odvolací soud i sám navrhovatel, tyto otázky již dovolací soud vyřešil ve svém dřívějším rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 88/2001 a nemá důvodu se od přijatých závěrů odchylovat.
Od těchto závěrů se neodchýlil ani odvolací soud, který z nich vycházel a aplikoval je tak, jak uzavřel dovolací soud ve vpředu citovaném rozhodnutí, na konkrétní podmínky projednávané věci.
Závěr, zda svolání valné hromady oznámením v Obchodním věstníku je, se zřetelem ke skladbě akcionářské struktury společnosti, vhodným způsobem svolání a zda v posuzovaném případě došlo postupem předsedy valné hromady při odpovídání dotazu akcionáře k porušení práv akcionáře, je pak věcí konkrétního posouzení podmínek ve společnosti a zodpovězení takových otázek již postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu). Odtud se uzavírá, že dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O nákladech řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (analogicky), neboť dovolatel procesně zavinil, že dovolací soud musel dovolání odmítnout a společnosti nevznikly náklady řízení, o kterých by musel dovolací soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. srpna 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu