ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.240.2003.1
sp. zn. 29 Odo 240/2003-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců a) J. K., a b) A. K., proti žalovanému Ing. K. K., o zaplacení 71.536,50 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 11 C 238/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2002, č.j. 12 Co 98/2001-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26.9.2000, č.j. 11 C 238/98-68, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 71.536,- Kč s příslušenstvím, z titulu vadného plnění ze smlouvy o dílo.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci, a proto z takto skutkového stavu vycházel, když jej pouze doplnil o důkaz dohodou žalobců o vypořádání společného jmění manželů. Dalším důkazním návrhům žalobců odvolací soud nevyhověl, neboť jejich provedení, vzhledem ke skutkovým a právním závěrům v projednávané věci, nepovažoval za nezbytné. Pro posouzení žalobního návrhu je podle odvolacího soudu nejvýznamnější správný skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci neuplatnili jiný nárok z odpovědnosti za vady díla, než nárok na bezplatné odstranění vytčených vad, „jakkoli by snad vada týkající se zatékání střechy byla vytčena ne zcela přiléhavým způsobem.“ Soud prvního stupně řádně provedl a vyhodnotil všechny účastníky nabídnuté důkazy a správně uzavřel, že ačkoli žalobci zastávají opačné stanovisko, nelze mít na základě provedeného dokazování za prokázáno, že by u žalovaného uplatnili nárok na slevu z ceny díla.
Z dopisů ze dne 23.1.1995, 23.5.1995 a 5.3.1995, které zaslali žalobci žalovanému, vyplývá, že žalobci jednotlivé vady díla žalovanému vytkli, přičemž pouze ve druhém ze specifikovaných přípisů je vyjádřen požadavek žalobců na „finanční vyrovnání, aby mohli závady nechat odstranit“, tento požadavek je však v kontextu s ostatními dopisy žalobců nutno považovat za zcela nekonkrétní, když poslední z uvedených dopisů opětovně vyjadřuje pouze požadavek na opravu závad a nedodělků i ve vztahu k závadě na střeše „nedodání bednění na střeše“.
Odvolací soud se zcela ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Soud prvního stupně rozhodoval jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo podle obchodního zákoníku. Proto se i odpovědnost za vady řídí obchodním zákoníkem. Jestliže objednatelé, bez dohody se zhotovitelem, odstranili vadu díla, aniž dříve řádně uplatnili právo na přiměřenou slevu nebo aniž řádně odstoupili od smlouvy, znemožnili sami zhotoviteli odstranění vad díla, což mělo za následek ztrátu jejich práv z odpovědnosti za vady díla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. d), b) a c) o. s. ř.
Nedostatek právního posouzení spatřují dovolatelé v tom, že smlouva o dílo mezi účastníky uzavřená dne 18.1.1994 (dále jen „smlouva“) má pouze v záhlaví uvedeno, že je uzavřena ve smyslu §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Svým skutečným obsahem je však tato smlouva pojata zcela jako vztah občanskoprávní, což vyplývá především z toho, že jako smluvní strana jsou uvedeni manželé K. s jejich tehdejší adresou trvalého bydliště, bez uvedení identifikačního a daňového čísla, bankovního spojení a dalších náležitostí které by nepochybně byly uváděny, pokud by se jednalo o jejich podnikatelský vztah, tak jak je to ostatně uváděno u zhotovitele. Předmětem plnění je rodinný dům. Nikde v textu smlouvy kromě zmíněného nadpisu není žádná zmínka o tom, podle jakého ustanovení se smlouva bude řídit, proč by měla být podřazena režimu obchodnímu zákoníku a zda takový právní režim je skutečně projevem vůle účastníků. Smlouva je na straně objednatelů podepsána prostými podpisy fyzických osob, zatímco na straně zhotovitele je připojeno razítko s „firmou“ zhotovitele. Předmětná smlouva tedy neobsahuje výslovný projev vůle o volbě práva ve smyslu ustanovení §262 obch. zák. přičemž „z obsahu smlouvy je rovněž zřejmé, že není podřazena obchodním závazkovým vztahům.“ Z pouhého nadpisu této smlouvy nelze dovodit, že strany měly vůli řídit se obchodním zákoníkem, jak uzavřel Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29.6.2000, sp. zn. 33 Cdo 1962/98. Přitom z korespondence účastníků a uplatňování reklamace vyplývá, že žalobci nikdy neargumentovali obchodním zákoníkem.
Z dopisu ze dne 23.5.1995 dovozují dovolatelé i dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Soudy obou stupňů konstatovaly že reklamace obsažená v tomto dopisu byla nekonkrétní. Dovolatelé souhlasí pouze se závěrem, že uplatněná sleva nemusela odpovídat skutečným nákladům na odstranění vad, což v té době žalobci nemohli přesně vyčíslit a tak tuto částku jen odhadovali podle přiloženého rozpočtu. Skutečné náklady na odstranění vady vyčíslili žalobci na základě skutečných nákladů vynaložených na odstranění této vady a tuto částku uplatnili v žalobě. Skutkové zjištění soudů tedy neodpovídá provedeným listinným důkazům a výpovědi druhé žalobkyně u jednání dne 4.5.2000.
Za vadu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. pak dovolatelé považují to, že odvolací soud uznal pouze telefonickou omluvu manželky žalovaného na jednání z důvodu jeho pracovního vytížení za dostatečný důvod pro nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. Přitom tuto omluvu žalovaný písemně nedoplnil. Omluva tedy nebyla včasná, byla nedostatečná a neměla požadovanou formu.
Závěrem dovolatelé uvádějí, že ze statického posudku Ing. I. S., který předložili odvolacímu soudu k důkazu vyplývá, že dílo nebylo dosud dokončeno. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudky obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). O takový případ se jedná i v projednávané věci, když soud prvního stupně věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném ve znění účinném do 31.12.2000.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání (a zároveň nedostatek právního posouzení věci odvolacím soudem) v tom, že smlouvu o dílo uzavřenou mezi účastníky, posoudil odvolací soud jako smlouvu podle obchodního zákoníku, ačkoli šlo o smlouvu podle zákoníku občanského a tímto právním názorem ve svém zrušujícím usnesení zavázal soud prvního stupně.
Toto právní posouzení by však bylo pro projednávanou věc významné pouze tehdy, pokud by přímým důsledkem tohoto závěru odvolacího soudu mohlo být jiné právní posouzení, než ke kterému odvolací soud dospěl v projednávané věci. Tak tomu ale není.
Odvolací soud sice vycházel z toho, že smlouva mezi účastníky byla uzavřena podle obchodního zákoníku, svůj závěr o nedůvodnosti žaloby však založil na právním závěru, že jestliže objednatelé, bez dohody se zhotovitelem, odstranili vadu díla, aniž dříve řádně uplatnili právo na přiměřenou slevu nebo aniž řádně odstoupili od smlouvy, znemožnili sami zhotoviteli odstranění vad díla, což mělo za následek ztrátu jejich práv z odpovědnosti za vady díla.
Tento právní závěr se uplatní jak v režimu obchodního zákoníku tak v režimu zákoníku občanského.
V ustanovení §648 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) se určuje, že jde-li o vadu, kterou lze odstranit, je objednatel oprávněn požadovat bezplatné odstranění vady. Zhotovitel je povinen odstranit vadu bez zbytečného odkladu. Jestliže pro opětovné vyskytnutí vady po opravě nebo větší počet vad nemůže objednatel věc řádně užívat, má právo na zrušení smlouvy. Z těchto ustanovení vyplývá, že kdyby byla smlouva uzavřena podle občanského zákoníku, nemohl by objednatel (za právního stavu platného v době uplatnění práv z odpovědnosti za vady) požadovat slevu z ceny vůbec (ledaže by se na takovém postupu dohodl se zhotovitelem). Právní posouzení režimu smlouvy o dílo proto nemohlo mít vliv na právní posouzení nároků dovolatelů, a proto i když jím dovolací soud zavázal ve svém zrušujícím ustanovení soud prvního stupně nezaložil tím přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Protože Nejvyšší soud neshledal tvrzený důvod přípustnosti dovolání a z dokladů založených ve spisu nevyplývá ani jiný důvod jeho přípustnosti (a dovolatelé jej ostatně ani netvrdili), není dovolání přípustné a dovolacímu soudu nezbylo než je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Protože dovolání není přípustné, nemohl se dovolací soud zabývat tvrzenou vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., za kterou dovolatelé považují to, že odvolací soud uznal pouze telefonickou omluvu manželky žalovaného na jednání z důvodu jeho pracovního vytížení za dostatečný důvod pro nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. Přitom tuto omluvu žalovaný písemně nedoplnil. Pro úplnost však je třeba dodat, že, jak již Nejvyšší soud dovodil v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1998, je rozhodnutí, jímž na základě závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodnutím obsahově měnícím, a dovolání je proti němu přípustné. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelé měli napadnout dovoláním rozhodnutí, jímž odvolací soud zrušil rozsudek pro zmeškání; jestliže tak neučinili, nelze z tohoto důvodu již postup odvolacího soudu napadat.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (analogicky), neboť dovolatelé procesně zavinili, že soud dovolání odmítl a ze spisu se nepodává, že by žalovanému, vznikly náklady dovolacího řízení, o jejichž náhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. října 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu