ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.252.2003.1
sp. zn. 29 Odo 252/2003-103
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobce Ing. S. M., zastoupeného JUDr. K. M., advokátem, proti žalované E. P., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. Š., advokátem, o 750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 516/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2002, č.j. 14 Cmo 241/2001-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.12.2001, č.j. 27 Cm 516/98-65 tak, že uložil E. P., spol. s r.o. (dále též jen „společnost“) zaplatit navrhovateli 750.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 16.12.1998 do zaplacení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že uplatněný nárok není nárokem na vypořádací podíl navrhovatele, když ten ukončil svoji účast ve společnosti převedením obchodního podílu na B. F., přičemž bylo na jejich vůli, jakou cenu převáděného podílu dohodnou. Navrhovateli jako převodci obchodního podílu nevzniklo právo na vypořádací podíl ve smyslu §61 odst. 2 a §150 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) v tehdy platném znění.
Je zřejmé, že navrhovatel ani společníci odpůrkyně „neměli jasno o právních postupech“ a nakonec zvolili pro vypořádání činnosti navrhovatele ve společnosti cestu provize za prostředkovatelskou činnost. Pozdější verze společníků o tom, že by se tato provize měla týkat obchodů, ke kterým dojde teprve po odchodu navrhovatele a k nimž nedošlo – a které ani nedokázali jednoznačně určit – se za této situace jeví jako nevěrohodná.
Smlouva o zprostředkování je upravena v §642 a násl. obch. zák. a zákon pro její uzavření nevyžaduje písemnou formu. Soud prvního stupně nevyloučil možnost uzavření zprostředkovatelské smlouvy mezi společností a jejím společníkem, nevzal však existenci takové smlouvy, která by zakládala nárok navrhovatele na odměnu za zprostředkování, za prokázanou.
Odvolací soud považoval za stěžejní důkaz v projednávané věci dohodu ze dne 13.1.1995 (dále jen „dohoda“). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že tato dohoda obsahuje uznání závazku ve smyslu ustanovení §323 obch. zák.
Odvolací soud uzavřel, že podmínkou uznání závazku je, že závazek musí být jednoznačně identifikován. Na rozdíl od úpravy v občanském zákoníku obchodní zákoník ani výslovně nevyžaduje, aby byl závazek určen svým důvodem a výší. Z dohody odvolací soud zjistil, že odkazuje na faktury označené číslem, výší fakturované částky a dnem splatnosti. Pohledávky, které jsou předmětem dohody, jsou tedy dostatečně identifikovatelné. Dohodu podepsali navrhovatel a B. F., Ing. J. V. a Z. Ž. jako jednatelé společnosti. Tito výslovně prohlásili, že uznávají oprávněnost fakturace (jednotlivé faktury jsou uvedeny v záhlaví dohody) co do důvodů a výše a zavázali se faktury zaplatit v plné výši a v termínech na nich uvedených. Faktura č. 2 na částku 750.000,- Kč (jejíhož zaplacení se navrhovatel domáhá) výslovně odkazuje na zprostředkovatelskou smlouvu ze dne 24.10.1993 a jsou na ní připojeny podpisy všech tří jednatelů s tím, že s částkou souhlasí. Ostatně žádný z nich slyšen soudem prvního stupně nijak nezpochybňoval, že jak na faktuře, tak na dohodě, jde o jeho podpis. To, zda jeden z jednatelů podepsal souhlas s fakturovanou částkou až následně, není pro posouzení věci relevantní.
Je-li závazek uznán, platí zákonná domněnka, že trvá v době uznání. Není na věřiteli, aby vznik závazku prokazoval. Důkazní břemeno se přesouvá na dlužníka, tj. v daném případě na společnost. Ve světle shora uvedených listinných důkazů pak výpovědi jednatelů společnosti k vyvrácení zákonné domněnky o trvání závazku nepostačují.
Dále pak odvolací soud uvedl, že obchodní závazky se mají plnit. Společnost svůj závazek vůči navrhovateli uznala a je povinna jej splnit. To, že navrhovatel převedl svůj obchodní podíl za cenu, která neodpovídala hodnotě jeho obchodního podílu, je jiná věc a společnost to nezbavuje její povinnosti. Co do výše úroku odvolací soud uzavřel, že odpovídá ustanovení §369 odst. 1 a §502 obch. zák., v tehdy platném znění.
Společnost podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. , co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 (správně 241 odst. 3) písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
V dovolání uvedla, že „po celou dobu řízení prokazovala a prokázala nejen svědeckými výpověďmi všech čtyř společníků,“ že během účasti navrhovatele ve společnosti nikdy společnost se společníky neuzavírala žádné zprostředkovatelské smlouvy a nikdy nebyla žádnému společníkovi vyplacena odměna nebo provize za jeho činnost ve společnosti vztahující se k uzavření obchodu jeho zásluhou. To vyplývá i z účetnictví společnosti. „To, že je na fakturách uvedeno, že se provize týká zprostředkovatelských smluv za obchody z let 1993 až 1994, nesvědčí o pravdivosti tvrzení, že takové obchody byly uzavírány nebo že se na ně v budoucnu budou odvolávat, aby jim byla vyplacena provize namísto obchodního podílu.“
Poprvé se hovořilo o zprostředkování obchodu a o provizi, když se navrhovatel rozhodl ukončit svoji účast ve společnosti na přelomu roků 1994 a 1995 a když přesvědčil ostatní společníky, že dojednal obchod se zahraničím, ke kterému mělo dojít až po jeho odchodu. Vynucoval si tím odměnu. V době, kdy došlo k uznání závazku, žádný dluh neexistoval, ale byl pouze uznán nárok navrhovatele na vyplacení provize pro případ, že se společnosti podaří získat prospěch ze žalovaným zprostředkovávaného obchodu. Výši provize společnost s navrhovatelem dohodla a tak byla ve faktuře uvedena částka vycházející ze slibovaného objemu zisku. Proto odvolací soud posuzoval dohodu nesprávně, neboť tuto dohodu nelze vykládat ve smyslu ustanovení §323 obch. zák. Dovolatelka tvrdí, že domněnka existence dluhu „byla v řízení vyvrácena protože žádný závazek při podpisu dohody neexistoval. To netvrdil ani sám navrhovatel v průběhu řízení. Během řízení totiž tvrdil, že mu společník, na kterého převedl obchodní podíl, dluží další vyrovnání za jeho činnost a zásluhy ve společnosti“.
Dovolatelka dále namítá, že výkon práva navrhovatele je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. A konečně uvádí, že je nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že není relevantní to, že jeden z jednatelů podepsal fakturu na 750.000,- Kč dodatečně, neboť podle společenské smlouvy odpůrkyně je každá smlouva a faktura, která „nesplňuje potřebný počet podpisů jednatelů nad částku 250.000,- Kč,“ neplatná. To platí i o dohodě.
Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., se pro řízení ve věcech obchodního rejstříku a o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob zahájená na návrh, který byl podán přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy. O takový případ jde i v projednávané věci, neboť řízení bylo zahájeno před 1.1.2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že společnost dohodou uznala závazek zaplatit žalovanou částku jako plnění ze zprostředkovatelské smlouvy a dovolatelce se nepodařilo prokázat, že jí takový závazek nevznikl a nemohla jej tedy ani uznat. Tomuto závěru odvolacího soudu nelze ničeho vytýkat. Dohoda, jak přesvědčivě odůvodnil odvolací soud, obsahuje náležitosti uznání dluhu, a bylo proto na dovolatelce, aby prokázala, že uznávaný dluh nevznikl.
Dovolatelka tvrdí, že s navrhovatelem uzavřela smlouvu o poskytnutí provize za to, že pro ní sjednal obchod, který měl být uskutečněn v budoucnu, a že dohoda se týká závazku z této smlouvy, nikoli závazků ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené v průběhu účasti navrhovatele ve společnosti a jím již splněné, které se dle odvolacího soudu mělo uznání týkat. Dále tvrdí, že vyvratitelná právní domněnka uznání dluhu „byla v průběhu řízení spolehlivě vyvrácena, protože žádný závazek při podpisu dohody neexistoval“ (když k realizaci obchodu, za který měla být provize vyplacena, nedošlo). K vyvrácení právní domněnky, na které založil odvolací soud své rozhodnutí, by však dovolatelka musela prokázat buď to, že s dovolatelem neuzavřela zprostředkovatelskou smlouvu, které se mělo uznání týkat nebo to, že se uznání závazku týkalo jiné smlouvy. To, že závazek, kterého se týkala dohoda, byl závazkem k zaplacení provize za obchod, který nebyl uzavřen, však dovolatelka neprokázala a neprokázala ani to, že s navrhovatelem neuzavřela zprostředkovatelskou smlouvu.
Je pravdou, že důkaz o tom, že nebyla uzavřena smlouva, které se týká uznávaný závazek, je obtížný. Takový důkaz lze provést zejména tím, že bude prokázáno, že smlouva, které se uznání týká, nebyla uzavřena platně (např. že uzavřená smlouva byla neplatná proto, že vůle stran směřovala k vypořádání podílu společníka ve společnosti a nikoli k zaplacení provize za zprostředkování obchodu a šlo tedy o simulovaný právní úkon) nebo tím, že smlouva nebyla uzavřena vůbec (např. že nedošlo k relevantním projevům vůle směřujícím k uzavření smlouvy). Dovolatelka sice v dovolání tvrdí, že po celou dobu řízení prokazovala a prokázala nejen svědeckými výpověďmi všech čtyř společníků, že během účasti navrhovatele ve společnosti nikdy společnost se společníky neuzavírala žádné zprostředkovatelské smlouvy a nikdy nebyla žádnému společníkovi vyplacena odměna nebo provize za jeho činnost ve společnosti vztahující se k uzavření obchodu jeho zásluhou. K výpovědím společníků však odvolací soud uzavřel (a svůj závěr přesvědčivě odůvodnil), že vzhledem k jejich dřívějším prohlášení, že uznávají „oprávněnost fakturace“ žalobce nepostačují k vyvrácení zákonné domněnky o trvání závazku a jakými jinými důkazy kromě výpovědí společníků tuto skutečnost prokázala dovolatelka neuvádí a ani z protokolů o jednání provedení důkazů v tom směru, natož prokázání uvedených skutečností, nevyplývá. Nelze tedy než uzavřít, že dovolatelka důkazní břemeno neunesla.Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, je správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř., zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, když dovolatelka nebyla ve věci úspěšná a navrhovateli, náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Ivana Štenglová , v. r.
předsedkyně senátu