ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.257.2003.1
sp. zn. 29 Odo 257/2003-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobkyně Č. o. b., a.s., proti žalovaným 1. J. Z., a 2. D. Z., oběma zastoupenými Mgr. D. B., advokátem, o zaplacení 1,500.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 379/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2002, č. j. 5 Cmo 274/2002-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II.. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.3.2002, č.j. 50 Cm 379/2000-80 (poté, co jeho předchozí rozsudek zrušil), kterým tento soud ponechal v platnosti svůj směnečný platební rozkaz ze dne 10.10.2000, sp. zn. Sm 698/2000-14.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že vyšel ze zjištění, která na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně, jenž vyhověl všem důkazním návrhům účastníků a respektoval v tomto směru i pokyny odvolacího soudu.
Soud prvního stupně vyšel ze stanoviska, které odvolací soud zaujal k výkladu smlouvy o úvěru uzavřené mezi I. a P. b. a.s. a dlužníkem (společností R. s.r.o. - dále jen „společnost“) pokud se týkají funkce a obměny sporné směnky, ve svém zrušujícím usnesení. K tomu odvolací soud dodal, že obdobná dohoda o záměnách zajišťovacích směnek, jaká byla uzavřena v projednávané věci, není příliš častá, věřitelé se obvykle dohodnou s dlužníky na směnce nebo směnkách, které jistí pohledávku od počátku až do konce. Má-li mít dohoda o záměnách jistících směnek smysl, pak jen ten, aby nové směnky odrážely aktuální stav. Protože smlouva rozsah těchto směnek nijak neomezuje, je nutno vyjít z toho, že může jít o změny všeho druhu.
Pokud jde o zúčastněné osoby, může dojít ke změně společníků kterýmkoli ze zákonem připuštěných způsobů. Změny se mohou dotknout rovněž osob směnečných ručitelů, společníci mohou ovdovět, rozvést se, uzavřít nový sňatek, může jít o změny věcné. Zde přicházejí v úvahu nejspíše změny majetkových poměrů společníků k horšímu nebo zvyšování celkové dlužné částky o narůstající neuhrazené příslušenství apod.
Podstatné tedy je, že počet nových směnek, jejich účastníci a konečně i jejich výše nemusí být shodné se směnkami dosavadními, pokud dojde k výše naznačeným změnám, musí však být schopny plnohodnotně nahradit způsobem uvedeným ve smlouvě dosavadní směnky ve funkci zajištění splacení úvěru.
K této otázce je ještě nutno s ohledem na závěry účastníků uvést, uzavřel odvolací soud, že konkrétní forma nahrazení dosavadních směnek novými není upravena a není zde důvodu k žádnému slovíčkaření. Jistě by mohla být záměna provedena tak, aby dlužník ze smlouvy, který má povinnost nahradit starou směnku novou a tu obdržet, přinesl do banky směnku novou. V rámci smlouvy však je možné postupovat i tak, že banka text vyhotoví a dlužník zajistí, že bude opatřen příslušnými podpisy. Odvolací soud není přesvědčen o tom, že by problém mohl spočívat v tom, kdo směnku vypíše, pokud by v tom však byl rozpor, stojí na prvním místě povinnost dlužníka směnku nahradit; musel by ji tedy i připravit. V této souvislosti nelze souhlasit s tím, že směnka mohla být jen na formuláři směnky dodaném bankou. Na rozdíl od šeku není používání směnek vázáno na žádný určitý formulář a nelze z ničeho dovodit, že by snad banky obecně trvaly jen na svých formulářích a jiné směnky odmítaly.
Jedinou spornou otázkou tedy zůstává okolnost, zda V. J., který se stal ve společnosti jediným společníkem, skutečně nabídl právní předchůdkyni žalobkyně náhradní zajišťovací směnku, a pokud ano, zda tato směnka byla způsobilá všechny tři dosavadní směnky nahradit. Nelze zapomenout, že všechny tři směnky tvoří dohromady zajištění jedné pohledávky a měla-li být nadále jen směnka jedna, musela by plnohodnotně nahradit všechny směnky dosavadní. „Je přitom nepochybně samou výpovědí následného jednatele a společníka D. M. prokázáno, že ten již nenabízel ničeho. Jeho poukazem na to, že k tomu nebyl vyzván, jest se zabývat jen konstatováním, že je povinností dlužníka nahradit směnky stávající a nikoli povinností věřitele doprošovat se nové směnky. Banka jistě mohla nové směnky urgovat, nebyla k tomu však povinna. Smlouvu mají znát obě smluvní strany stejně dobře.“
Bezvýznamné jsou také tvrzené nabídky jiného zajištění. Bylo jistě možné se dohodnout, že namísto směnky bude úvěr zajištěn jiným způsobem, věřitel však není povinen takovou dohodu uzavřít.
K otázce průkazu o relevantní nabídce nové směnky končí dokazování opřené o listiny „hodnocením dlužníka z 5.8.1997,“ kde dosavadní společníci odmítají směnky nahradit s poukazem na změny ve společnosti. Odkazuje se zde na další jednání dne 18.8.1997 za účasti V. J. Zda se uskutečnilo a s jakým výsledkem, prokázáno nebylo. Není ovšem důvodu pochybovat o tom, že mezi společností, nyní zřejmě reprezentovanou V. J. a věřitelem k dalším jednáním došlo. Je nepředstavitelné, že by se banka nepokoušela o splacení dluhu, který již k datu výše uvedeného hodnocení vykazoval nedoplatky a i jinak bylo splácení ohroženo. Svědkyně M. K. popřela, že by nabídka nové směnky padla. V. J. jako svědek vypověděl, že nabídku učinil. Neuvedl ovšem nic blíže ani o tom, kdy se tak stalo, téměř nic o povaze směnky a zejména se zcela vágně vyjádřil o jejím krytí. K tomuto dokazování je třeba uvést, že svědkyně K. vypovídala po poučení a nelze tedy její výpověď předem odmítnout jako nevěrohodnou, nesvědčí-li tomu jiné skutečnosti, jen proto, že byla vedoucí pobočky banky v rozhodné době. Výpověď V. J. není podpořena ničím. Odvolací soud je si plně vědom toho, že svědecká výpověď, obecně nahlíženo, je sama důkazem a lze o ni zjištění soudu opřít bez dalšího. Zde však nelze nevzít v úvahu, že žádné jiné důkazy směřující ke stejnému zjištění, to jest, že byla učiněna relevantní nabídka, nabídnuty nebyly a výpověď svědka Janoucha, jak výše uvedeno, je jen povšechná a nekonkrétní. Přitom styk banky s dlužníkem a jeho společníky je až do hodnocení ze dne 15.8.1997 listinně zcela osvědčen, ale pak již žádná další relevantní listina známa není.
Podle odvolacího soudu lze tedy konstatovat, že postup soudu prvního stupně při vyvozování zjištění z dokazování odpovídá spisu a přiznání váhy svědectví M. K. s ním není v rozporu. Dále je nutno uvážit, že okolnost, že společnost i poté, kdy z ní první žalovaný odešel, postupovala podle smlouvy o úvěru, tvrdí právě žalovaní, a je tedy na nich, aby své tvrzení dokázali. A konečně jsou uplatněny zcela nepochybně existující směnečné nároky. Námitka zneužití směnky nemá s platností směnky jako listinného cenného papíru nic společného, jde jen o námitku kauzální, kterou se dlužník brání povinnosti zaplatit směnečný závazek z důvodů, jež mají původ ve vztazích účastníků se směnkou jen souvisejících. Taková námitka je možná a při prokázání její důvodnosti lze o to opřít rozhodnutí, kterým nebude nárokům ze směnky vyhověno. Existující směnečný závazek však musí být takto zpochybněn zcela spolehlivě. Tíže dokazování tedy leží na žalovaných a nelze dospět k závěru, že okolnosti, o které se opírá jejich obrana, byly nepochybně prokázány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazují na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelé především napadají závěr odvolacího soudu, že na potvrzení nebyly předloženy žádné důkazy svědecké výpovědi V. J. o tom, že bance byla nabídnuta jiná relevantní směnka. Takové důkazy podle dovolatelů předloženy byly, neboť jednání se zúčastnili bývalí společníci společnosti, kteří potvrzují výpověď svědka J. Dovolatelé napadají i to, že soud se přiklonil k hodnocení výpovědi M. K. jakožto výpovědi důkazně silnější, poté, co uzavřel, že vypovídala po poučení a že výpověď V. J. je povšechná a vágní.
V této souvislosti považují za otázku zásadního právního významu „zda při hodnocení výpovědi svědka je třeba, aby skutečnosti z nichž soud vyvodil jeho věrohodnost či nevěrohodnost, posuzoval stejně u všech svědků a nikoli jen u některého (např. že vypovídal po poučení). V daném případě tak soud hodnotil výpověď svědkyně K., ale již nikoli výpověď svědka J.“
Dovolatelé rovněž tvrdí, že výpověď V. J. není povšechná a vágní. „Je taková, jakou ji soud prvního stupně provedl.“ Svědkovi byly položeny dotazy, na které zcela konkrétně odpověděl a nemůže jít k tíži žalovaným, že soud, provedl výpověď svědka nedostatečně“. Z toho dle dovolatelů vyplývá druhá otázka zásadního právního významu, „zda předpokladem hodnocení výpovědi svědka jako povšechné a nekonkrétní je, že soud vyčerpal ve smyslu ustanovení §123 odst. 3 o. s. ř. všechny možnosti k odstranění tohoto nedostatku a předmětu výslechu a zda to musí být patrno z obsahu protokolu o jednání (např. že soud formuloval konkrétní důkazy k tomuto směřující a s jakým výsledkem)“.
A konečně dovolatelé napadají závěr odvolacího soudu, že bylo na žalovaných, aby svá tvrzení prokázali. Dovolatelé však již v námitkách tvrdili, že podle údajů žalobkyně mělo k předložení směnky k plnění dojít v neděli, takže žalobkyně uvádí zásadně nepravdivé údaje a to opakovaně. Z toho pak podle dovolatelů vyplývá třetí otázka zásadního právního významu, „zda při hodnocení může soud pominout skutečnost, na níž poukazuje jiný účastník a z níž lze přímo dovozovat nepravdivost údaje.“
Dovolatelé zdůrazňují, že sám odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatuje, že jedinou spornou skutečností je, zda skutečně V. J. nabídl žalobci náhradní zajišťovací směnku. K provedení důkazu o tomto tvrzení vrátil věc soudu prvního stupně a pro případ, že by taková směnka nabídnuta byla, vyslovil závazný právní názor, že skutečně došlo k zadržení směnky žalovaných neprávem, v důsledku čehož by žaloba nebyla po právu.
Závěrem dovolatelé navrhují zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může tedy být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolací soud neshledal.
Jak patrno z odůvodnění dovolání, dovolatelé nenapadají právní závěry odvolacího soudu (s těmi se naopak ohledně zásadní právní otázky shodují), ale napadají hodnocení provedených důkazů. Své námitky sice předestírají tak, že ohledně tohoto hodnocení formulují zdánlivé otázky zásadního právního významu, tyto otázky však jsou formulovány tak, že dovolatelé nejprve učiní závěr o tom, že soud postupoval nesprávně při hodnocení důkazů a z tohoto svého subjektivního hodnocení pak činí závěry, že soud nesprávně posoudil některé procesně právní otázky. Právní závěry, které mu podsouvají dovolatelé, však odvolací soud neučinil. Takovým způsobem tedy otázky zásadního právního významu formulovat nelze.
Protože soud neshledal v projednávané věci otázku zásadního právního významu a ze spisu se nepodává ani jiný důvod přípustnosti dovolání (a dovolatelé jej ani netvrdí), uzavřel, že dovolání není přípustné a dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s ustanovením §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. října 2003
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu