ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.286.2003.1
sp. zn. 29 Odo 286/2003-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. Z. J., proti žalovanému A. Ch., o určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností k družstvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 294/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2002, č.j. 16 Co 287/2002 – 128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. května 2000, č. j. 24 C 294/98-68 (nyní č. l. 71) ve znění opravného usnesení ze dne 23. srpna 2000, č. j. 24 C 294/98-78 (nyní č. l. 82) zamítl žalobu o určení, že ve výroku označená dohoda o převodu členských práv a povinností (dále též jen „dohoda“) je neplatná (bod I. výroku), zastavil řízení ohledně veškerých dalších nároků žalobce obsažených v podání ze dne 21. září 1999 a vrátil žalobci 500,- Kč jako polovinu v kolcích zaplaceného soudního poplatku (bod II. výroku), dále zastavil řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření a vrátil žalobci 250,- Kč jako polovinu v kolcích zaplaceného soudního poplatku (bod III. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 4.300,- Kč (bod IV. výroku). Zamítavý výrok rozsudku odůvodnil soud prvního stupně nedostatkem naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalobce, směřujícímu jen proti bodům I. a IV. výroku rozsudku, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2002, č.j. 16 Co 287/2002 – 128, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených částech potvrdil. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody, neboť takové určení mu nezajistí obnovení práv k bytu, jehož se převod členských práv a povinností týká.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce včas dovolání, uváděje, že má po právní stránce zásadní význam. V dovolání pak snáší argumenty na podporu závěru, že úsudek odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení správný není, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku) ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., rovněž projednal a rozhodl o něm podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání v této věci není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne 18. května 2000 je prvním rozsudkem obvodního soudu ve věci). Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a dovolatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením napadeného rozsudku nevznesl (odstavec 2).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Žádnou z vad v tomto ustanovení vypočtených však dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu se taková vada nepodává.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalovaného však žádné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Tomu ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty prvé (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. odpovídá výrok o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. září 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu