ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.343.2003.1
sp. zn. 29 Odo 343/2003-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce F. P., proti žalovanému D. H., o 99.943,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 2495/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2000, č. j. 3 Cmo 565/99 – 148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. února 1999, č. j. 24 Cm 2495/92-111, zamítl žalobu o zaplacení částky 99.943,- Kč s devatenáctiprocentním úrokem z prodlení od 18. června 1992 do zaplacení (bod I. výroku) a zavázal žalobkyni (obchodní společnost P., spol. s r. o.) nahradit žalovanému náklady řízení částkou 9.200,- Kč (bod II. výroku). Podle soudu žalobkyně nedoložila a neprokázala tvrzení, že se žalovaným uzavřela dne 2. ledna 1992 ústní kupní smlouvu, na jejímž podkladě mu dodala zboží uvedené v inventurních seznamech v prodejně v K. Š., v hodnotě 99.943,- Kč.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. října 2000, č. j. 3 Cmo 565/99 – 148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci (za nějž již pokládal F. P.) zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.975,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud poukázal na to, že F. P. se stal žalobcem namísto původní žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. července 1999 (kdy původní žalobkyně postoupila pohledávku P. P.) a ze dne 18. října 2000 (kdy P. P. postoupil pohledávku F. P.). Odvolací soud (poté, co neshledal důvodnou námitku podjatosti soudkyně soudu prvního stupně) uzavřel, že žalobci se ani v průběhu odvolacího řízení nepodařilo prokázat tvrzený právní titul, tedy to, že dne 2. ledna 1999 došlo k uzavření ústní kupní smlouvy, podle které dodal žalobce (správně původní žalobkyně) žalovanému zboží označené v inventurních seznamech zboží v provozovně v K. Š., jak je uvedeno ve faktuře č. 13/92 ze dne 2. června 1992, v hodnotě 99.943,- Kč. Podle soudu nebylo možné přiznat žalovaný nárok ani z titulu vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobci se nepodařilo prokázat, že by na straně žalovaného k takovému bezdůvodnému obohacení došlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 písm. f/ (správně má jít o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Konkrétně je odvolacímu soudu vytýkáno, že zcela pominul skutečnost, že dovolatel nebyl vůbec předvolán k jednání odvolacího soudu, čímž byl zkrácen na svých procesních právech a odvolací soud mu tak odňal možnost před soudem jednat. Rozhodnutí tedy vychází ze skutkových zjištění, jež dovolatel pro uvedenou vadu nemohl jakkoli doplnit, či se k nim vyjádřit, a proto pak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde - se zřetelem k datu vydání napadeného rozhodnutí - i v této věci.
Dovolání v této věci není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku upravují ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b/ a §239 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání přípustné není, jelikož rozsudku krajského soudu ze dne 23.února 1999 jiný rozsudek soudu prvního stupně nepředcházel. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a dovolatel před vyhlášením napadeného rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nevznesl (odstavec 2).
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost (a současně i důvodnost) dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní vady nejsou dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je řízení postiženo vadou tvrzenou dovolatelem.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmatečností podle označeného ustanovení je přitom řízení postiženo i v případě, že soud projednal věc v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze spisu je patrno, že právní předchůdce žalobce P. P. byl o jednání u odvolacího soudu, konaném dne 23. října 2000, uvědoměn prostřednictvím písemnosti, kterou (jak plyne z doručenky u č. l. 139) převzal osobně již 25. září 2000. Podáním datovaným 18. října 2000, doručeným odvolacímu soudu 19. října 2000 (srov. č. l. 141), pak P. P. a dovolatel soudu sdělili, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. října 2000 postoupil P. P. pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, dovolateli (včetně příslušenství), a poukázali na to, že v části IV. smlouvy postupník souhlasil s tím, aby do tohoto soudního sporu vstoupil postupník na místo postupitele. Proto navrhli („dle §92 odst. 2 o. s. ř.“), aby na místo dosavadního žalobce vstoupil do řízení dovolatel. K podání připojili i smlouvu o postoupení pohledávky, která jimi tvrzené údaje dokládala (srov. č. l. 142 - 143). Odvolací soud poté již dovolatele k označenému jednání neobeslal, přičemž z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 23. října 2000 plyne, že za žalobce již pokládal nepřítomného dovolatele (který svou neúčast u jednání neomluvil a o jeho odročení nežádal).
Podle ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř., jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat.
V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese (srov. výše cit. §107 odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální sukcesi došlo v souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti (např. při vyslovení trestu propadnutí majetku podle §51 a §52 tr. zák.). Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna (tedy i procesní) práva svého právního předchůdce. Sukcesor totiž nabyl práva v tom stavu, v jakém byla, a s vlastnostmi, které měla, v době sukcese; k těmto vlastnostem patří i to, že byla předmětem probíhajícího řízení (předmětem sporu). Universální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví a soud je povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti, aniž byla některým z účastníků uplatněna.
Také v případě, že v průběhu občanského soudního řízení došlo k tzv. singulární sukcesi, přecházela na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut nebyl v občanském soudním řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Šlo o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení docházelo, aniž by o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu bylo, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární sukcese lišila jen tím, že při ní na nabyvatele přecházela jen jednotlivá práva a povinnosti vymezené předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností universální sukcese vyjadřuje (ve srovnání se sukcesí singulární) jen rozsah přechodu, nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise, č. 10, ročník 1997, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 16, části I., pod číslem 171). Institut singulární sukcese přitom nelze směšovat s institutem záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl již v době zahájení řízení (k sukcesi došlo před zahájením řízení), a jehož užití v odvolacím řízení ostatně výslovně zapovídá ustanovení §216 odst. 1 o. s. ř. - shodně srov. opět v předchozí větě cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Pro dovolatele byl (z hlediska procesních práv a povinností, jež na něj přešla postoupením sporné pohledávky) rozhodný stav řízení k 19. říjnu 2000. Jestliže odvolací soud dosavadního žalobce P. P. řádně a s dostatečným časovým předstihem (25. září 2000) uvědomil o termínu konání svého jednání, a stalo-li se tak nejen přede dnem, kdy byla soudu oznámena singulární sukcese (před 19. říjnem 2000), nýbrž i přede dnem, kdy nastala skutečnost, na jejímž základě k této sukcesi došlo (před 18. říjnem 2000, kdy byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky), pak bylo na dovolateli (sukcesorovi), se k jednání dostavit bez dalšího (nového) obeslání. Odvolací soud totiž svou povinnost uvědomit účastníka řízení (žalobce) o termínu konání u něj nařízeného jednání řádně splnil obesláním tehdejšího žalobce P. P. a dovolatel neměl žádného důvodu se domnívat (a takový důvod není ani objektivně dán), že by se uvedené obeslání stalo v důsledku pozdějšího postoupení pohledávky neúčinným a že by na něj (coby procesního nástupce původního žalobce z titulu singulární sukcese) nepřešla povinnost se podle něj řídit.
Jinak řečeno, jestliže se dovolatel nedostavil k jednání u odvolacího soudu, které se konalo 23. října 2000, nestalo se tak v důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu, nýbrž proto, že on sám chybně vyhodnotil rozsah procesních práv a povinností, jež na něj v důsledku řádně a včas ohlášené a doložené singulární sukcese přešla. Řízení tedy netrpí ani zmatečností podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalovaného však žádné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Tomu ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. odpovídá výrok o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. září 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu