ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.353.2003.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně S. C., v likvidaci, zastoupené , advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení 710.302,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 22 C 35/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. září 2002, č.j. 22 Co 1834/2002-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 7.575,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.4.2002, č.j. 22 C 35/2000-146, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 710.302,- Kč s příslušenstvím.
Svůj rozsudek odůvodnil odvolací soud tím, že smlouva o dílo č. 1696 (dále jen „smlouva“) uzavřená písemně mezi účastníky dne 31.10.1996 je absolutně neplatná podle ustanovení §38 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), protože ji podepsal jako objednatel někdo, kdo nemá způsobilost k právním úkonům, totiž „Policie České republiky, Správa J. Kraje Č.“. Odvolací soud uzavřel, že Policie České republiky není právnickou osobou a ani zákon jí nepřiznává způsobilost mít práva a povinnosti ani způsobilost být účastníkem řízení.
Ve věcech týkajících se Policie České republiky má tuto způsobilost Česká republika a jejím jménem činí právní úkony Ministerstvo vnitra. Protože smlouvu podepsal někdo, kdo neměl způsobilost k právním úkonům, je absolutně neplatná, když během řízení nebylo zjištěno, že by Policie České republiky, Správa J. Kraje Č. byla zmocněna smlouvu v zastoupení České republiky - Ministerstva vnitra, uzavřít. Takové zmocnění nevyplývá podle odvolacího soudu ani z nařízení Ministerstva vnitra č. 88 ze dne 20.12.1994, ani z dopisu Týlové sekce tohoto ministerstva ze dne 8.6.1995 - označeného jako rozhodnutí o svěření majetku. Z těchto dokumentů vyplývá pouze to, že byl Policii České republiky, Správě J. Kraje Č. svěřen do užívání určitý nemovitý majetek a že má právo opatřovat podklady nezbytné k uzavření smluv při posuzování majetkoprávních otázek ve vztahu ke svěřenému nemovitému majetku, či zpracovávat návrhy smluv ve vztahu k nim. Nikde v těchto písemnostech se však neuvádí, že by Policie České republiky, Správa J. Kraje Č. měla právo uzavírat jménem České republiky smlouvy.
Odvolací soud dále dovodil, že za situace, kdy si účastníci plnili na základě neplatného právního úkonu, vznikl jim majetkový prospěch, který je bezdůvodným obohacením a podle §451 odst. 1 obč. zák. musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí obohacení vydat. Podle ustanovení §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Není-li vydání dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada, a to v projednávané věci ve výši, která odpovídá hodnotě provedených prací. Tato hodnota činí podle znaleckého posudku 5,160.667,- Kč, žalovaná dosud zaplatila 4,290.471,- Kč. Proto soud prvního stupně správně přiznal žalobkyni požadovanou částku.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Za nesprávné právní posouzení věci označila závěr odvolacího soudu, že smlouvu nepodepsala osoba oprávněná takovou smlouvu podepsat jménem státu - Ministerstva vnitra. Za zásadní právní otázku považuje otázku, kdo je oprávněn činit právní úkony „jménem“ České republiky - Ministerstva vnitra. Tvrdí, že takové oprávnění má podle nařízení Ministerstva vnitra č. 88/1994 i disponent III. stupně - ředitel příslušné správy Policie České republiky. Ten je podle uvedené směrnice nadán určitými dispozičními oprávněními, v nichž je mimo jiné obsaženo i právo disponovat s investičními prostředky a v rámci tohoto oprávnění činit právní úkony související s tímto oprávněním.
Dovolatelka namítá též, že vada v označení osoby, která uzavřela smlouvu, nevede podle stanoviska Nejvyššího soudu publikovaného v časopisu Soudní judikatura pod č. 6/1998 k neplatnosti smlouvy, pokud lze z jejího obsahu jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že nepovažuje dovolání za přípustné, neboť se ve věci nejedná o otázku zásadního právního významu. Jádrem sporu není nesprávné označení smluvní strany, ale nezpůsobilost Policie České republiky mít práva a povinnosti, kterýžto nedostatek nelze zhojit žádným právním výkladem. Soudy obou stupňů tedy neporušily zákon nesprávným právním posouzením.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu - srv. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář 6. vydání, II. díl. s. 1047). V projednávané věci dovolací soud takovou právní otázku neshledal. Závěr, zda byla osoba, která podepsala smlouvu o dílo, oprávněna ji podepsat jménem žalované, a zda ji jménem žalované (a nikoli jménem svým) i podepsala, je věcí konkrétního posouzení příslušných vnitřních předpisů a zodpovězení takové otázky již postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu). Odtud se uzavírá, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3 , §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a paušální náhradu nákladů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinná nesplní dobrovolně co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 11. listopadu 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu