ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.36.2001.1
sp. zn. 29 Odo 36/2001-118
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce D. B., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátkou, proti žalovaným 1) JUDr. Z. Š., a 2) Ing. arch. M. S., zastoupenému JUDr. M. B., advokátem, o zaplacení částky 217.811,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 219/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2000, č. j. 20 Co 350/99 - 105, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. října 1998, č. j. 23 C 219/96 - 53, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci částku 217.811,90 Kč s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 14. dubna 1993 do zaplacení (bod I. výroku) a zamítl žalobu o solidární úhradu téže částky proti druhému žalovanému (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní uzavřeli (v roce 1992) smlouvu o dílo a smlouvu o zprostředkování. Na základě smlouvy o zprostředkování ve smyslu §642 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) druhý žalovaný zprostředkoval pro prvního žalovaného uzavření kupní smlouvy, jejíž návrh druhý žalovaný předal žalobci, který jej akceptoval. Tím došlo k uzavření kupní smlouvy ve smyslu ustanovení §409 a násl. obch. zák., podle které žalobce, byť opožděně, plnil (dodal určené zboží) ve prospěch prvního žalovaného, jenž od smlouvy neodstoupil ani (v souladu s ustanovením §447 obch. zák.) nedoplatil kupní cenu ve výši 202.730,- Kč (zaplatil pouze část kupní ceny - 300.000,- Kč) a nezaplatil cenu montáže nábytku (15.081,90 Kč). Zamítnutí žaloby vůči druhému žalovanému odůvodnil soud tím, že ten jednal se žalobcem na základě mezi nimi uzavřené zprostředkovatelské smlouvy podle §642 obch. zák. a na základě takové smlouvy nebyl povinen plnit ze smlouvy, jejíž uzavření zprostředkoval.
K odvolání prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2000, č. j. 20 Co 350/99 - 105, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu i vůči prvnímu žalovanému. Odvolací soud se po doplnění dokazování neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaní spolu uzavřeli smlouvu o zprostředkování, v jejímž rámci druhý žalovaný zprostředkoval pro prvního žalovaného uzavření kupní smlouvy se žalobcem, týkající se nábytku, za nějž žalobce požaduje úhradu. Takovou právní kvalifikaci vztahů mezi účastníky nelze podle odvolacího soudu ze skutkových zjištění učiněných v této věci dovodit. Zejména z výpovědí žalovaných (druhý žalovaný byl v odvolacím řízení slyšen již jen jako svědek) vyplývá, že druhý žalovaný měl pro prvního žalovaného a další advokáty a notáře zajistit provedení komplexní rekonstrukce a vybavení nábytkem určených nebytových prostor. Obsahu tohoto ujednání odpovídá komisionářská smlouva dle §577 a násl. obch. zák., neboť druhý žalovaný v rámci své podnikatelské činnosti zajišťoval vybavení kanceláří pro podnikatelskou činnost prvního žalovaného ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák. V průběhu řízení pak nebylo prokázáno, že by došlo k uzavření kupní smlouvy mezi prvním žalovaným a žalobcem, naopak bylo zjištěno, že kupní smlouva byla uzavřena mezi druhým žalovaným a žalobcem, a to na základě návrhu druhého žalovaného přijatého konkludentním jednáním žalobce. Z takto uzavřené kupní smlouvy byl oprávněn a zavázán ve smyslu §581 obch. zák. druhý žalovaný jako komisionář, a to bez ohledu na to, že jednal ve prospěch komitenta. Komisionářská smlouva váže toliko své účastníky, kteří se po jejím skončení musí navzájem vypořádat a z úkonu komisionáře nevznikají komitentovi přímé závazky vůči třetím osobám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle §241 odst. písm. c/ a d/ o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Konkrétně dovolatel uvádí, že z výslechu účastníků, svědků i předložených důkazů je nesporné, že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena mezi žalobcem a druhým žalovaným, nikoliv mezi žalovanými navzájem. Dovolatel se neztotožňuje ani s názorem odvolacího soudu na kupní smlouvu, poukazuje na to, že kupní smlouva byla uzavřena konkludentně, a to na základě objednávky předané druhým žalovaným (zprostředkovatelem) žalobci a faktickým dodáním zboží. Zboží dodané žalobcem první žalovaný převzal, neodmítl je a nikdy od smlouvy neodstoupil, naopak převážnou část faktury za dodané zboží dne 13. dubna 1993 ze svého účtu uhradil. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšími řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
Dovolání je ve smyslu §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Jelikož vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, je Nejvyšší soud - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud podrobil dovolacímu přezkumu v první řadě ty argumenty, jimiž dovolatel - prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. - zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné ty námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezpochybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srovnej např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Dovolatel namítal, že z výslechu účastníků, svědků i předložených důkazů je nesporné, že zprostředkovatelská smlouva byla uzavřena mezi žalobcem a druhým žalovaným, nikoliv mezi žalovanými navzájem. Potud je ovšem jeho dovolací argumentace zcela nepřípadná, jelikož odvolací soud tento skutkový a právní závěr soudu prvního stupně nikterak nezpochybnil. Naopak, dovolatel přehlédl, že soud prvního stupně vybudoval své úvahy na závěru, že byly uzavřeny dvě zprostředkovatelské smlouvy; první uzavřel žalobce s druhým žalovaným, druhou pak první žalovaný s druhým žalovaným. Odvolací soud se od těchto závěrů odchýlil toliko v úvaze postihující úsudek o zprostředkovatelské smlouvě, již první žalovaný uzavřel se druhým žalovaným. V tomto směru tedy dovolatel brojí proti skutkovému závěru, který odvolací soud vůbec neučinil, a to argumentem o existenci zprostředkovatelské smlouvy, z níž i rozhodnutí odvolacího soudu vychází; dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. proto zjevně dán není.
Zbývá vypořádat se – v mezích dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a v hranicích právních otázek formulovaných v dovolání – se správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §577 obch. zák. v rozhodném znění smlouvou komisionářskou se zavazuje komisionář, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu.
Z ustanovení §581 obch. zák. v rozhodném znění se pak podává, že z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti. Komitent však může přímo na třetí osobě požadovat vydáni věci nebo splnění závazku, které pro něho opatřil komisionář, jestliže tak nemůže učinit komisionář pro okolnosti, které se týkají jeho osoby.
Dovolatel se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu na kupní smlouvu, s tím, že byla uzavřena konkludentně, a to na základě objednávky předané druhým žalovaným (zprostředkovatelem) žalobci a faktickým dodáním zboží. Tato argumentace nicméně není způsobilá sama o sobě zvrátit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, jestliže – jak plyne z dovolání – není napadán právní závěr odvolacího soudu o tom, že obsah ujednání prvního žalovaného s druhým žalovaným odpovídá komisionářské smlouvě. Právní úkony, které druhý žalovaný v posuzované věci činil vůči dovolateli (především objednávka z 26. listopadu 1992 /oferta/, již dovolatel akceptoval), jsou tudíž jednáními komisionáře, tedy osoby jednající vlastním jménem na účet komitenta (srov. výše cit. §577 obch. zák.), nadto jednáními, z nichž – v souladu s §581 obch. zák. - nevznikají komitentu ve vztahu ke třetím osobám ani práva ani povinnosti. Nelze-li zvrátit správnost úsudku odvolacího soudu ohledně komisionářské smlouvy (a to především proto, že dovolatel tyto závěry odvolacího soudu v právní rovině nenapadá), pak je ovšem nasnadě i závěr, že z právního úkonu (kupní smlouvy) založeného objednávkou druhého žalovaného nemohl být zavázán nikdo jiný než sám druhý žalovaný. Dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. proto též dán není.
Dovolateli se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (§241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.) správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), dovolání rozsudkem podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 o. s. ř. zamítl.
Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, prvnímu žalovanému (který jediný již byl na straně žalované účastníkem odvolacího a tedy i dovolacího řízení) však ke dni rozhodnutí žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. května 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu