ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.381.2003.1
sp. zn. 29 Odo 381/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně JUDr. E. Š., jako správkyně konkursní podstaty I., a.s., proti žalovanému Ing. J. F., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 18,300.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 130/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2002, č.j. 7 Cmo 665/2000-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24.5.2000, 15 Cm 130/97-193, kterým tento soud zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 29.8.1996, č. j. 1 Sm 338/96-37, tak, že jej ponechal v platnosti.
Proti rozsudku odvolacího podal žalovaný dovolání, které bylo (jak vyplývá z razítka pošty na obálce – ve spisu na čl. 245) předáno poště k doručení dne 13.3.2003. V jeho odůvodnění dovozuje, že pro posouzení včasnosti dovolání je třeba aplikovat čtyřměsíční lhůtu, a to ze jména proto, že přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava první, bod 17.) jsou v rozporu s čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech, jakož i čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 a 96 Ústavy České republiky.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). O takový případ se jedná i v projednávané věci, když soud prvního stupně věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném ve znění účinném do 31.12.2000.
Podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (coby součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v usneseních ze dne 2. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 660/01, ze dne 24.1.2002, sp. zn. IV. ÚS 560/01, ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. I.ÚS 274/02 a v nálezu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01). Z označené judikatury Ústavního soudu se současně podává, že Ústavní soud bod 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. za rozporný s Ústavním pořádkem České republiky neměl (a Nejvyšší soud tento jeho závěr sdílí). Dovolání tedy v dané věci bylo možné podat je ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Rozsudek odvolacího soudu byl, jak vyplývá z dodejky založené ve spisu, žalovanému (jeho zástupkyni) doručen dne 15.11.2002. Téhož dne byl rozsudek doručen i žalobkyni, a nabyl tak právní moci.
Vzhledem k nedostatku poučení o přípustnosti dovolání je třeba připustit, že se dovolateli (v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 16.6.2003, sp. zn. IV. ÚS 92/03) prodloužila lhůta pro podání dovolání, toto prodloužení lhůty však nemůže být časově neomezené, neboť tím by došlo k omezení práv druhého účastníka. Vzhledem k tomu, že nejdelší lhůta stanovená občanským soudním řádem, ve znění účinném před 1. 1. 2001, pro podání opravného prostředku (v případě, že rozhodnutí neobsahovalo poučení o opravném prostředku) činila tři měsíce (srov. §204 odst. 2 o. s. ř.), nelze prodloužení lhůty k podání dovolání v důsledku nedostatku poučení žalovaného uznat za delší než činí tato lhůta. V důsledku toho je nutno posoudit dovolání žalovaného jako opožděné, jelikož posledním dnem takto určené lhůty byl 17. 2. 2003 (pondělí).
Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Problematikou aplikace přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. ve vztahu k délce lhůty pro podání dovolání se Nejvyšší soud zabýval již několikrát a dospěl k závěrům formulovaným například v rozhodnutí ze dne 19.4.2001 ve věci sp. zn. 29 Odo 196/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2001, od kterých se neměl důvod odchýlit ani v této věci.
Shodné stanovisko zaujal i Ústavní soud například v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 22/2002, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, strana 367.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobkyně však soud žádné náklady dovolacího řízení nezjistil. Tomu ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. odpovídá výrok o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. listopadu 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu