ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.384.2002.1
sp. zn. 29 Odo 384/2002-138
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobce S. b. d. S., družstva, zastoupeného JUDr. R. V., advokátem, proti žalované T. u. v L., zastoupené JUDr. A. Š., advokátem, o 945.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 402/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 13. listopadu 2001, č.j. 17 Co 191/2001 – 113, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. listopadu 2001, č. j. 17 Co 191/2001 – 113, se ve výroku o zaplacení částky 361.452,50 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 2. června 1999, č.j. 13 C 402/97-39, Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil usnesením ze dne 12. prosince 2000) rozsudkem ze dne 11. dubna 2001, č.j. 13 C 402/97 – 101, uložil žalované zaplatit žalobci 476.950,- Kč s 12,75 % úrokem z prodlení od 16. června 1994 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku), ve zbývající části (tj. ohledně částky 468.050,-Kč s příslušenstvím a ohledně dalších úroků z prodlení z částky, kterou žalobci přiznal) žalobu zamítl (bod II. výroku) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce předal dílo žalované dne 15. dubna 1994. V průběhu řízení bylo přitom zjištěno, že žalovaná zaplatila žalobci za provedené dílo celkem 19,523.050,- Kč z ceny díla dohodnuté ve výši 20,000.000,- Kč takto zbývá zaplatit žalobci již jen částku 476.950,- Kč, jako doplatek ceny díla. Částka byla splatná 15. června 1994, takže od následujícího dne je žalovaná v prodlení s její úhradou, přičemž výše úroků z prodlení určená dle §369 a §502 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák.) činí 12,75%.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. listopadu 2001, č.j. 17 Co 191/2001 – 113, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 361.452,50 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení od 16. června 1994 do zaplacení; ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 249.736,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (druhý výrok). Odvolací soud přiznal žalobci oproti rozhodnutí soudu prvního stupně i právo na zaplacení částky 361.452,50 Kč s příslušenstvím, s tím, že dodatkem č. 3 ke smlouvě o dílo, vzniklo žalobci právo na zaplacení 5 % daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) z částek vyfakturovaných žalované v průběhu roku 1993 V průběhu řízení bylo zjištěno, že žalobce v roce 1993 vyfakturoval celkem částku 7,729.050,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o zaplacení částky 361.452,50 Kč s příslušenstvím napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání odůvodnila tím, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Po obsahové stránce bylo dovolání podáno rovněž z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka svou argumentací uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka namítá, že odvolací soud přiznal žalobci právo na zaplacení částky 361.452,50 Kč s příslušenstvím přesto, že o této částce nebylo řádně zahájeno řízení ve smyslu ustanovení §42 o. s. ř. Rozhodnutím odvolacího soudu tak byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud při rozhodování zcela přehlédl skutečnost, že dovolatelka s výjimkou nedoplatku jedné konkrétní faktury uhradila veškeré fakturované částky, a to včetně DPH za plnění provedená v roce 1993. Na fakturách vystavených žalobcem v roce 1993 byla daň z přidané hodnoty započtena do výsledné ceny a až na fakturu č. 110125 byly fakturované částky (včetně DPH) dovolatelkou zaplaceny. Dovolatelka zaplatila žalobci za dílčí plnění díla v roce 1993 cenu včetně DPH ve výši 7,729.050,- Kč (bez DPH cena činila 7,361.000,- Kč). Požadavek žalobce na opakované zaplacení daně z přidané hodnoty je proto neoprávněný. Dovolatelka dále zdůrazňuje, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, když uvedl, že částka musí být vždy vyšší o daň z přidané hodnoty, ačkoliv předmětné ustanovení hovoří o tom, že cena zdanitelného plnění se o daň zvýší nebo sníží. S ohledem na uvedené dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
V rámci předcházejících řízení bylo zjištěno, že žalobce, jako zhotovitel, uzavřel s dovolatelkou, jako objednatelkou, dne 3. srpna 1992 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavebních prací pro dovolatelku. Předmětná smlouva o dílo byla změněna třemi dodatky, přičemž na jejich základě bylo dojednáno, že konečná cena díla je 23,402.000,- Kč a daň z přidané hodnoty z objemu fakturace roku 1993. V případě, že by dílo nebylo předáno do 15. srpna 1993, se měla cena snížit o 3,402.000,- Kč, tedy na 20,000.000,- Kč a daň z přidané hodnoty z objemu fakturace za rok 1993. Mezi stranami pak nebylo sporu o tom, že dílo nebylo předáno do 15. srpna 1993, ale až 15. dubna 1994, pročež žalobci nevznikl nárok na zaplacení 23,402.000,- Kč a daně z přidané hodnoty z objemu fakturace roku 1993, avšak pouze 20,000.000,- Kč a daně z přidané hodnoty z objemu fakturace roku 1993, a dále že dovolatelka uhradila žalobci cenu díla toliko ve výši 19.523.050,- Kč (srov. č.l. 12).
Dovolání bylo mimo jiné podáno proto, že řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Existenci jiné vady řízení spojuje dovolatelka s tím, že žalobce ohledně nároku na zaplacení 5 % DPH z objemu fakturace za rok 1993 nepodal žalobu a nemohlo tedy být o tomto nároku zahájeno řízení.
Z obsahu spisu je zřejmé, že předmětem řízení byl doplatek sjednané ceny díla ve výši 945.000,- Kč s příslušenstvím; doplatek žalobce vyčíslil ze sjednané ceny díla ve výši 20,000.000,- Kč a daně z přidané hodnoty z objemu fakturace roku 1993.
Dovolatelka se proto mýlí, má-li za to, že řízení před odvolacím soudem trpí jinou vadou řízení, neboť z obsahu spisu vyplývá, že součástí uplatňovaného nároku žalobcem bylo zaplacení nedoplatku ceny díla včetně daně z přidané hodnoty z fakturovaných částek v průběhu roku 1993. Daný dovolací důvod tedy nebyl uplatněn právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí však přesto správné není, neboť vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že dovolatelka zaplatila žalobci za provedení díla částku 19,523.000,- Kč. Odvolací soud uvedl, že žalobci provedením díla vzniklo právo na zaplacení 20,000.000,- Kč a daně z přidané hodnoty z objemu fakturace za rok 1993.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Tak je tomu tehdy, týká-li se skutkové zjištění skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Skutkové zjištění pak v provedeném dokazování nemá oporu také tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem ustanovení §132 o. s. ř., protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.
V daném případě odvolací soud v mezích zjištění, jež činil z předložených faktur, zcela pominul skutečnost, že příslušné částky byly fakturovány včetně daně z přidané hodnoty. Tak žalobce vyfakturoval dovolatelce fakturou č. 130570 částku 1,365.000,- Kč a DPH ve výši 68.250,- Kč, tedy celkem 1,433.250,- Kč, fakturou č. 130337 částku 1,000.000,- Kč a DPH ve výši 50.000,- Kč, tedy celkem 1,050.000,- Kč, fakturou č. 130288 částku 1,500.000,- Kč a DPH ve výši 75.000,- Kč, tedy 1,575.000,- Kč, fakturou č. 130270 částku 1,000.000,- Kč a DPH ve výši 50.000,- Kč, tedy celkem 1,050.000,- Kč a fakturou č. 13011 částku 2,496.000,- Kč a DPH ve výši 124.800,- Kč, tedy celkem 2,620.800,- Kč. Objem fakturace tak v roce 1993 činil částku 7,361.000,- Kč a DPH ve výši 368.050,- Kč, celkem 7,729.050,- Kč.
Lze tedy uzavřít, že odvolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn právem, neboť rozhodnutí odvolacího soud skutečně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud totiž své úvahy vybudoval právě na skutkovém závěru, podle kterého výše uvedené částky daň z přidané hodnoty neobsahovaly (a proto výši částky, kterou měla dovolatelka žalobci dále uhradit, určil tím, že ze souhrnu fakturovaných částek vypočítal daň z přidané hodnoty ve výši 5%). Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.). Za dané situace již Nejvyšší soud pokládal za nadbytečné zkoumat, zda rozhodnutí odvolacího soudu obstojí v rovině právní.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. září 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu