ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.385.2002.1
sp. zn. 29 Odo 385/2002-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce F. n. m. Č. r. proti žalované B. s. r. o. o zaplacení částky 3,755.462,- Kč, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 40/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001, č. j. 29 Co 569/2001-62, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 17. července 2000, č. j. 9 C 40/99-43, - odkazuje na ustanovení §111 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - zastavil řízení o zaplacení částky 3,755.462,- Kč, uváděje, že řízení bylo na shodný návrh účastníků přerušeno usnesením (ze dne 28. května 1999, č. j. 9 C 40/99-39), které nabylo právní moci 13. července 1999, a že účastníci ve lhůtě jednoho roku nepodali návrh na pokračování v řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. listopadu 2001, č. j. 29 Co 569/2001-62, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Odvolací soud - cituje ustanovení bodu 2., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a ustanovení §11 odst. 1 a §104a odst. 1 o. s. ř. - při zkoumání námitky nedostatku věcné příslušnosti (vznesené žalobkyní) poukázal na to, že usnesení ze dne 13. července 1998, č. j. 35 Cm 134/98-30, které nabylo právní moci dne 30. září 1998, a jímž Krajský obchodní soud v Praze dříve vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Benešově, je usnesením soudu prvního stupně, nikoli pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu. Na tomto základě pak uzavřel, že domáhá-li se žalobce úhrady částky 3,755.462,- Kč z titulu uzavřené smlouvy o prodeji podniku, jde ve smyslu ustanovení §261 odst. 3 obchodního zákoníku o tzv. absolutní obchod, kde o věci v prvním stupni rozhoduje vždy krajský soud jako soud prvního stupně, jímž je po zrušení Krajského obchodního soudu v Praze Krajský soud v Praze.
Proti usnesení odvolacího soudu, které nabylo právní moci 20. prosince 2001, podala žalovaná (a to osobně dne 4. února 2002) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Pro případ, že by věc měla být posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, dovolatelka odkazuje na ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (co do přípustnosti dovolání) a na ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř. (co do důvodnosti dovolání). V dovolání snáší podrobně argumenty na podporu závěru o existenci uplatněných dovolacích důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání především namítá, že není přípustné, a to ani podle §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s ustanovením bodu 2. a 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozhodnutí) podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Podle dosavadních právních předpisů soud (ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí) zkoumá (coby součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v nálezu ze dne 20. února 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01). Z tohoto pohledu se dovolání žalované podané až po uplynutí jednoměsíční lhůty počítané od právní moci rozhodnutí (srov. §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001), jeví opožděným (posledním dnem této lhůty bylo pondělí 21. ledna 2002). Z napadeného usnesení se nicméně podává, že opožděné podání dovolání mělo svůj původ v nesprávném poučení o lhůtě k jeho podání (ačkoliv odvolací soud věc sám projednal a rozhodl podle dosavadních předpisů, podsouvá účastníkům v poučení o dovolání představu, že „dovolání (…) lze podat za splnění podmínek ustanovení §236 až §241a o. s. ř.“ (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001), a to „do dvou měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí“ (takové poučení odporuje nejen dikci §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001, nýbrž i ve znění účinném po tomto datu).
Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003, pod číslem 7, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého dovolání podané účastníkem po uplynutí lhůty uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud. Nejvyšší soud má proto dovolání v této věci za včasné.
Dovolání však není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je nutno poměřovat ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. nejsou dovoláním namítány a ze spisu se rovněž nepodávají. Podle ustanovení §239 o. s. ř. není dovolání přípustné jednak proto, že napadené rozhodnutí není potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu, jednak proto, že není usnesením ve věci samé.
Ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, jakož i proto, že v části věty za středníkem je vyloučena i přípustnost dovolání proti měnícímu usnesení odvolacího soudu, jde-li o usnesení o příslušnosti (místní, věcné). Z ustanovení §238a odst. 1 písm. b/ a d/ až f/ o. s. ř. přípustnost dovolání též neplyne, jelikož nejde o žádný z případů zde uvedených.
Zbývá vypořádat se s tím, zda dovolání je - jak tvrdí dovolatelka - přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží. Ani toto ustanovení se však v dané věci neuplatní. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž neřeší otázku soudní pravomoci (srov. §7 o. s. ř.), nýbrž otázku věcné příslušnosti soudu; proto též odvolací soud po kasaci usnesení soudu prvního stupně řízení (ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) nezastavil (srov. i §104 odst. 1 a §221 odst. o. s. ř.).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného, Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. května 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu