ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.418.2003.1
sp. zn. 29 Odo 418/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně P. CR, spol. s r.o., proti žalovanému 1. L. T., a 2. V. V., o zaplacení 1,900.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 871/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2000, č.j. 5 Cmo 306/99-127 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15.3.1999, 13 Cm 871/97-92, kterým tento soud zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 3.12.1997, sp. zn. Sm 235/97-8.
Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že vyšel z dokazování před soudem prvního stupně, ze kterého nepochybně vyplynulo, že oba žalovaní podepsali směnku, ze které žalobkyně uplatňuje nárok (dále jen „směnka“) a jsou v postavení směnečných dlužníků z ní. V námitkách oba shodně uvedli, že směnka sloužila k zajištění závazku, který již byl splněn, a proto oba namítají, že po nich nelze ze směnky nic požadovat. Zajišťovací směnka však, na rozdíl od jiných zajišťovacích institutů, nezaniká se zánikem zajištěné povinnosti. V projednávané věci nedošlo k indosaci směnky, a proto jsou přípustné kauzální námitky žalovaných.
Je nesporné, že žalobce poskytl prvnímu žalovanému půjčku 1,900.000,- Kč. Sporná však je existence další půjčky na stejnou částku, kterou žalobce tvrdí a žalovaní ji popírají. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vycházel z kupní smlouvy, která sice obsahuje doložku o zaplacení kupní ceny při podpisu smlouvy, ale soud přitom z výpovědi účastníků i svědka pana J. zjistil, že kupní smlouva sloužila k zajištění půjčky. Tvrzení o tom, k zajištění jaké půjčky sloužila, se neshodují. O skutečnou koupi se však nejednalo. Pokud jde o úřední ověření podpisu, osvědčuje se jím pouze pravost podpisu, neověřuje se však pravdivost obsahu listiny a nezkoumají se skutečné vztahy mezi účastníky.
Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně, „že je zde nápadný nepoměr z hlediska žalobcem tvrzených dvou půjček. První z nich, doložená písemně, by byla zajištěna nápadně důkladně, druhá, o níž ani nebylo ve výpovědích zjištěno, kdy měla být splatná, nebyla zajištěna. V tom směru se hodnocení soudu prvního stupně jeví jako zcela logické. Žalobce se v odvolání dovolává jako důkazu poskytnutí dvou půjček také dvou výdajových dokladů. Jedná se o interní doklady žalobce prokazující, že v nich uvedené částky byly vyplaceny pokladnou, neprokazují však, že tyto částky byly také vyplaceny příjemci, a nelze je proto hodnotit jako důkaz o poskytnutí dvou půjček.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že se oba soudy v rozporu se směnečným právem zabývaly především tvrzeními žalobkyně, ta podrobily podrobnému zkoumání a shledaly je nevěrohodnými. Přitom první žalovaný dvakrát písemně prohlásil, že od žalobkyně převzal dvakrát 1,900.000,- Kč, čemuž odpovídaly i pokladní doklady žalobkyně. Doklady o převzetí peněz pak jsou smlouva o půjčce, resp. zástavní a kupní smlouva. Dovolatelka dále namítá, že se soudy nezabývaly nelogičností jednání prvního žalovaného a nezajímaly je ani další zjevné rozpory.
Dovolatelka uzavírá, že pokud ve směnečném řízení podá dlužník námitky, je výhradně na něm, aby bez jakýchkoli pochyb prokázal, že žaloba není důvodná. V projednávané věci bylo dle mínění žalobkyně jednoznačně prokázáno, že vydala ze své pokladny dvakrát 1,900.000,- Kč, mezi účastníky byly uzavřeny dvě samostatné smlouvy v nichž první žalovaný výslovně potvrdil převzetí těchto částek, a že dodatečně došlo k odstoupení od jedné ze smluv, která však evidentně neměla nic společného se směnkou. Zaplacení 1,900.000,- Kč znamenalo vrácení kupní ceny z důvodu odstoupení od kupní smlouvy, nikoli vrácení půjčky v téže nominální hodnotě nebo plnění ze směnky.
Dovolatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2.3.1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98 a navrhuje, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). O takový případ jde – se zřetelem k datu vydání napadeného rozsudku - i v projednávané věci.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je především včasný návrh na jeho připuštění. Dovolání ve smyslu citovaného ustanovení může být přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Dovolatelka sice tvrdí, že „těsně před vyhlášením rozsudku požádala o připuštění dovolání, ale to nebylo učiněno“, v protokolu o jednání však taková žádost zachycena není, přičemž byl protokol diktován bez námitek. Podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. tedy nejsou splněny.
Pro úplnost je třeba dodat, že i kdyby dovolatelka včas požádala o připuštění dovolání, nebylo by dovolání přípustné, neboť dovolatelka sice namítá nesprávné právní posouzení, v dovolání však snáší pouze argumenty směřující k tvrzenému pochybení soudů obou stupňů při hodnocení důkazů a k nesprávným skutkovým zjištěním. Žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nepředestřela.
Protože dovolací soud neshledal ani žádný jiný důvod přípustnosti dovolání a žalobkyně ani žádný netvrdila, není dovolání přípustné a dovolacímu soudu nezbylo než je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (analogicky), neboť dovolatelka procesně způsobila, že dovolací soud dovolání odmítl a ze spisu se nepodává, že by žalovaným vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. listopadu 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu