ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.452.2003.1
sp. zn. 29 Odo 452/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně S., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. T. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení 729.560,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 601/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2002, č. j. 36 Co 79/2002-189, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2002, č. j. 36 Co 79/2002-189, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18.3.2002, č.j. 4 C 601/99-145, kterým tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 729.560,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 22.11.1998 do zaplacení tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, že žalovaný nesplnil povinnosti plynoucí z této smlouvy řádně a že přes řadu urgencí neodstranil reklamované vady. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného dopisem ze dne 2.11.1998 k odstranění vad, které bránily převzetí předmětu díla a jeho uvedení do provozu, ve lhůtě do 20.11.1998. Současně jej upozornil, že jestliže ve stanovené lhůtě neuvede předmět díla do funkčního provozu tak, aby splňoval potřebné parametry, žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupí podle ustanovení §437 odst. 5 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), předmět díla vrátí žalovanému a bude požadovat vrácení již zaplacené ceny díla. Dopisem ze dne 15.6.1999 žalobkyně žalovanému sdělila, že „vzhledem k jeho nezájmu na vyřešení věci oznamuje, že dnem 21.11.1998 nastaly na základě jejího písemného oznámení ze dne 6.11.1998 právní účinky odstoupení od smlouvy, a že mu vznikla povinnost vrátit zaplacenou cenu díla.“
Odvolací soud uzavřel, že žalovaný porušil povinnost ze smlouvy podstatným způsobem již k 30.1.1998, kdy neprovedl podle smlouvy včas dohodnuté dílo. Již pro toto porušení byla žalobkyně oprávněna odstoupit od smlouvy, pokud by tak učinila bez zbytečného odkladu poté, kdy k porušení došlo a kdy je zjistila (§345 odst. 1 obch. zák.). Protože tak neučinila, přicházelo v úvahu již jen odstoupení od smlouvy za podmínek stanovených pro odstoupení při nepodstatném porušení smlouvy (§346 odst. 1 obch. zák.).
V listině ze dne 2.11.1998 žalobkyně výslovně projevila vůli odstoupit od uzavřené smlouvy pro prodlení žalovaného, jestliže ve stanovené lhůtě neodstraní vady díla. Odvolací soud se však neztotožnil s právním názorem, že s ohledem na takto projevenou vůli postačí, když žalobkyně následným dopisem ze dne 15.6.1999 žalovanému oznámila, že k odstoupení od smlouvy došlo marným uplynutím stanovené lhůty k odstranění vad. Poté, co žalovaný vady neodstranil, mohla žalobkyně od smlouvy odstoupit podle ustanovení §437 odst. 5 obch. zák.
Odstoupení od smlouvy jako jednostranný adresovaný úkon účastníka se stává účinným tím, že dojde do dispoziční sféry adresáta. Pouhý fakt, že žalovaný jako druhý účastník smlouvy mohl z dopisu ze dne 2.11.1998 seznat, že žalobkyně projevila vůli v případě neodstranění vad ve stanovené lhůtě odstoupit od smlouvy, nemá ještě účinky dojití projevu vůle o odstoupení. Protože žalobkyně neučinila konkrétní, jednoznačný a určitý projev vůle směřující k odstoupení od smlouvy, je smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky platná, a proto odvolací soud žalobu zamítl.
Odvolací soud přisvědčil námitce odvolatele, že domáhá-li se žalobkyně vrácení ceny díla v důsledku odstoupení od smlouvy, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle zrušené smlouvy dostal. Ve výroku soudu musí být v případě důvodnosti návrhu vyjádřen synallagmatický závazek účastníků smlouvy na vrácení plnění ze smlouvy. Jestliže žalobní návrh soudu neumožňuje, aby mohl ve výroku takový závazek vyjádřit, nemůže být žaloba úspěšná. Podotkl však, že se zřetelem k výše formulovanému závěru nebylo třeba tuto odvolací námitku řešit.
Proti rozsudku podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Za dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení. Tvrdí rovněž, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.].
Dovolatelka především namítá, že odvolací soud poté, co ve svém zrušujícím rozhodnutí „právně potvrdil správnost a právní čistotu úkonu dovolatelky, kterým odstoupila od smlouvy, tzn. potvrdil právní nezpochybnitelnost odstoupení od smlouvy“ a uložil soudu prvního stupně zabývat se tím, zda byly dány důvody odstoupení od smlouvy „z hlediska plnění předmětu smlouvy“, změnil právní názor a uzavřel, že odstoupení od smlouvy bylo neplatné. Dovolatelka tvrdí, že tímto postupem byly „zpochybněny veškeré zásady soudního řízení“ a soud narušil právní jistotu účastníků. Podle názoru dovolatelky je nepřípustné, aby odvolací soud v téže věci zaujímal dva odlišné názory; takový postup je podle jejího názoru v rozporu s duchem občanského soudního řádu a Ústavy České republiky.
Dovolatelka je přesvědčena, že její odstoupení od smlouvy je platné. Dále pak uvádí, že si byla vždy vědoma, že je povinna vrátit žalovanému plnění z neplatné smlouvy a že žalovaného vyzývala, aby si nefunkční předmět díla odvezl. Podle jejího názoru tento nedostatek petitu nezakládá právní důvod pro zamítnutí žaloby.
Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného právního posouzení odstoupení dovolatelky od smlouvy. K této otázce uzavřel, že závěry odvolacího soudu o tom, že v důsledku dopisu ze dne 2.11.1998 nedošlo k odstoupení od smlouvy, jsou zcela správné. Odvolací soud však pochybil, když nezkoumal dopis ze dne 15.6.1999 z toho hlediska, zda jej nelze považovat, v kontextu s dopisem ze dne 2.11.1998, za projev vůle dovolatelky odstoupit od smlouvy (§266 obch. zák.). V tomto dopisu totiž dovolatelka zcela nepochybně projevila vůli od smlouvy odstoupit, účinky tohoto úkonu však nemohly nastat před jeho dojitím žalovanému. Z toho důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy i nesprávné.
Poté se dovolací soud zabýval námitkou dovolatelky týkající se změny právního názoru odvolacího soudu a uzavřel, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že jeho původní právní názor je chybný, nezbylo mu než postupovat podle právního názoru, který považoval za správný. Taková změna názoru odvolacího soudu jistě není žádoucí, není však nezákonná ani protiústavní.
Námitku, že nedostatek žalobního petitu spočívající v tom, že jestliže petit nepostihuje synallagmatickou povinnost žalobkyně vůči žalovanému nemůže to být důvodem pro zamítnutí žaloby, Nejvyšší soud neposuzoval, neboť odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na tomto nedostatku žalobního petitu. Protože je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 13. listopadu 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu