ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.460.2003.1
sp. zn. 29 Odo 460/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce, L. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Z. d. P., zastoupenému , advokátem, o vydání majetkového podílu ve výši 400.062,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 1094/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2002, č. j. 22 Co 72/2002, 22 Co 80/2002-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 7.575,- Kč do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Výrokem I. napadeného rozsudku odvolací soud zastavil řízení o odvolání žalovaného proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 30.4.2001, č. j. 14 C 1094/98-102, kterým soud prvního stupně nařídil předběžné opatření, jímž zakázal žalovanému nakládat s traktorem značky JOHN DEER 8.200, státní poznávací značky …, pro zpětvzetí. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2.4.2001, č.j. 14 C 1094/98-91, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2.4.2001, č.j. 14 C 1094/98-94 tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby byly žalobci přiznány úroky z prodlení ve výši 17 % ročně z částky 400.062,- Kč od 22.9.1995 do 2.12.1999 a ve výši 7 % ročně od 3.12.1999 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu (tj. co do povinnosti zaplatit 400.062,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 3.12.1999 do zaplacení) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně svým druhým rozsudkem ze dne 2.4.2001, č.j. 14 C 1094/98-91, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2.4.2001, č.j. 14 C 1094/98-94 žalobě zcela vyhověl, když dospěl k závěru, že žalobce provozoval zemědělskou výrobu a měl nárok na vydání svého majetkového podílu ve lhůtě 90 dnů. Jeho matka a manželka, které mu platně postoupily své pohledávky vůči družstvu, neprovozovaly zemědělskou výrobu a nárok na vydání majetkového podílu jim vznikl ke dni 2.12.1999. Námitku promlčení vznesenou žalovaným soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou, protože žalobce doložil, že je zapsán v evidenci soukromých rolníků, až 23.11.1994. Lhůta pro vydání majetkového podílu proto uplynula 21.2.1995 a žaloba byla podána 13.2.1998. Ohledně úroků z prodlení odkázal soud prvního stupně na ustanovení §507 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Odvolací soud dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně.
Transformační projekt žalovaného byl schválen 2.12.1992 a žalobce, jeho manželka ani matka se nestali členy transformovaného družstva. Podíl žalobce a jeho manželky na majetku družstva byl stanoven shodně částkou 36.477,- Kč, matka žalobce měla nárok na náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb. a tento nárok spolu s majetkovým podílem činil 463.146,- Kč. Účastníci se dohodli, že z této částky bude odečtena částka 12.978,- Kč, která byla matce žalobce proplacena za vnesený inventář podle „dřívějších předpisů“, takže její základní majetkový podíl činil 450.168,- Kč. Další podíl činil 76.149,- Kč (stanovený jednak na základě odpracovaných let, a to ve výši 21.836,- Kč, jednak z ostatního majetku užívaného družstvem v částce 54.313,- Kč). Matka a manželka žalobce na něj písemnými smlouvami, z jejichž obsahu bylo zřejmé, že převádějí na žalobce svoji pohledávku za družstvem spočívající v majetkovém podílu, tyto své pohledávky převedly. O tom nebylo při následných jednáních mezi žalobcem a žalovaným pochyb. Z uvedených důvodů odvolací soud neshledal žalovaným tvrzenou neplatnost smluv o postoupení pohledávky pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.).
Účastníci sporu se dohodli na tom, že část majetkového podílu žalovaného bude uspokojena jinak než v penězích a žalovaný začal žalobci majetkový podíl po částech vydávat. Mezi účastníky je nesporné, že žalovaný poskytl žalobci plnění ve výši 199.209,- Kč. Žalovaný tvrdil, že nejprve uspokojil nárok žalobce ve výši 36.477,- Kč, který byl v té době splatný, protože žalobce prokázal, že provozuje zemědělskou výrobu. Toto tvrzení žalovaného je podle názoru odvolacího soudu v souladu s provedenými důkazy. V době podání žaloby již byl originální nárok žalobce uspokojen, a proto se odvolací soud nezabýval vznesenou námitkou jeho promlčení.
Odvolací soud uzavřel, že v době podání žaloby dosud žalovaný nevydal v plné výši majetkový podíl patřící původně jeho matce a manželce; zbývalo vydat 400.062,- Kč. Tento podíl se stal splatným dne 2.12.1999 (7 let po schválení transformačního projektu - 2.12.1992) a byl tedy splatný v době rozhodování soudu prvního stupně.
Pokud jde o námitku žalovaného, že se s ním matka žalobce nedohodla na tom, že „její nároky z restitucí“ budou převedeny do jejího majetkového podílu, odkázal odvolací soud na zápisy z jednání mezi účastníky, především na zápis ze dne 24.3.1995, kde učinili nespornými nároky žalobce podle zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon o půdě“) a kde byly přesně vyčísleny jednotlivé položky živého a mrtvého inventáře, krmiv, osiv, hnojiv i položky za koně a hříbata. Osoba oprávněná k přijetí náhrady podle zákona o půdě je osobou oprávněnou dle zákona v případě, že se jí náhrada s jejím souhlasem poskytla formou podílu na majetku povinné osoby. Nárok na náhradu podle zákona o půdě se takto oprávněné osobě započítává do základního podílu na majetku družstva podle §7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „zákon“). Přitom, jak již uvedl odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení, nemusí jít jen o případy, kdy oprávněná a povinná osoba uzavřely zvláštní dohodu o vypořádání náhrady formou podílu na majetku povinné osoby podle §16 odst. 4 a §20 odst. 3 zákona o půdě, ale stačí souhlas oprávněné osoby, aby byla zařazena do transformace družstva stanovením základního transformačního podílu. Z provedených důkazů vyplynulo, že matka žalobce se zařazením do transformace stanovením základního transformačního podílu podle §7 odst. 4 věta prvá zákona, souhlasila.
K tvrzení žalovaného, že žalobce nemá nárok na vypořádání v penězích, ale že je na něm, aby určil formu vypořádání, odvolací soud uzavřel, že v rozsahu ve kterém mezi účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání, má žalobce nárok na vypořádání v penězích.
Ohledně úroků z prodlení odůvodnil odvolací soud změnu rozsudku soudu prvního stupně tím, že žalovaná částka se stala splatnou až 2.12.1999; do té doby nebyl žalovaný v prodlení. Výše úroků z prodlení činila podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ke dni 3.12.1999 10 % ročně. Proto odvolací soud nepřiznal úrok z prodlení ve výši 17 % za dobu od 22.9.1995 do 2.12.1999 a ve výši 7 % od 3.12.1999 do zaplacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to, jak vyplývá z jeho odůvodnění, v celém rozsahu. Co do důvodu přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odstavec 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Tvrdí, že „se zde jedná o otázku zásadního právního významu, neboť oba soudy, které v uvedené věci rozhodovaly, nesprávně zhodnotily předložené důkazy žalovaným a přisoudily žalobci neexistující nárok“.
Dovolatel především namítá, že jej soud prvního stupně poškodil tím, že nevzal v úvahu jeho námitku předčasnosti podání žaloby. Místo aby žalobu pro předčasnost zamítl, „záměrně prodlužoval jednání“, až „došlo k dospělosti případné žalované pohledávky“, čímž způsobil žalobci škodu více než 500.000,- Kč.
Dále namítá, že v prvém jednání před odvolacím soudem žalobce neprokázal, že na něj přešel nárok jeho matky - to učinil až při opakovaném řízení na základě požadavku odvolacího soudu, a proto bylo až do té doby rozhodnutí soudu prvního stupně v rozporu se zákonem. Tvrdí, že soud prvního stupně tak rozhodl záměrně, „ve snaze vyhovět za každou cenu žalobnímu návrhu. Jistý podíl na této skutečnosti může mít i osobní antipatie soudkyně v prvé instanci vůči právnímu zástupci žalovaného plynoucí z jiných soudních sporů.“
Dovolatel rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pouhý souhlas oprávněné osoby, aby byla zařazena do transformace zemědělského družstva, postačuje k tomu, aby jí byl restituční podíl automaticky převeden do základního majetkového podílu z transformace. Tento názor odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která předpokládá dohodu o tom, že restituční podíl oprávněné osoby bude „vykryt stanovením podílu na jmění družstva“ a také předpokládá, že k tomu dojde před schválením transformačního projektu. Ani k jednomu v tomto případě nedošlo. Naopak, ze spisu je patrno, že družstvo po schválení transformačního projektu plnilo, byť omylem, na náhradu za živý a mrtvý inventář, tedy podle zákona o půdě, nikoli podle zákona.
Pokud odvolací soud uzavřel, že v zápisech o jednání mezi účastníky učinily strany nespornými nároky žalobce ze zákona o půdě, je zcela evidentní, že „ještě v roce 1995 byl nárok separován na nárok dle zákona o půdě a nárok z transformace. Nelze tedy hovořit o tom, že se strany dohodly na tom, že bude nárok z restituce převeden jako základní podíl do nároku z transformace.“. Pokud tedy matka převedla na žalobce veškerý „majetný podíl v družstvu“, mohlo jít pouze, za předpokladu platnosti tohoto převodu, o majetkový podíl z transformace ve výši 76.149,- Kč.
Dále dovolatel namítá, že smlouva o převodu pohledávky uzavřená mezi žalobcem a jeho matkou je absolutně neplatná, neboť je neurčitá a nesrozumitelná. Neurčitost spatřuje v tom, že z jejího obsahu není patrno, v jaké výši se pohledávka převádí, nesrozumitelnost v tom že, z obsahu nelze postřehnout deklarovaný projev vůle převodce převést na nabyvatele nejen majetkový podíl, ale i podíl restituční a nárok na náhradu za znehodnocení. Nelze pak posuzovat z dikce, že je převáděn veškerý „majetný podíl“ v družstvu, na to, že se jedná o majetkový podíl, resp. restituční nárok nebo nárok na náhradu za znehodnocení. Dovolatel konstatuje, že pokud došlo k převodu majetkových hodnot, došlo pouze k převodu majetkového podílu v hodnotě 76.149,- Kč.
Dovolatel také namítá, že v průběhu odvolacího řízení dohledal, že restituční nárok matky žalobce platně nevznikl, neboť podle ustanovení §20 zákona o půdě má nárok na vydání náhrad za živý a mrtvý inventář a další tam stanovené náhrady pouze původní vlastník, za předpokladu, že zajišťuje zemědělskou výrobu. Matka žalovaného však převedla veškeré své pozemky na svého syna a jeho manželku v roce 1971, takže nesplňovala předpoklad pro vydání náhrad podle §20 zákona o půdě, neboť neměla čím zajišťovat zemědělskou výrobu. Tuto námitku však odvolací soud nepřipustil.
Další námitky dovolatele, uplatněné v doplnění dovolání, směřují k tomu, zda se matka žalobce stala členkou žalovaného. Dovolatel též poukazuje na chyby ve výpočtech žalované částky a snáší další argumenty pro neplatnost smlouvy o převodu pohledávky.
Dovolatel požaduje, aby dovolací soud rozsudky obou soudů a usnesení na ně navazující zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je správný a spočívá na judikatuře dovolacího soudu, takže nemůže jít v potvrzující části o otázku zásadního právního významu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Dovolatel předestírá k řešení dvě právní otázky. První z nich je otázka, zda pouhý souhlas osoby oprávněné podle zákona o půdě, aby byla zařazena do transformace zemědělského družstva, postačuje k tomu, aby jí byl restituční podíl automaticky převeden do základního majetkového podílu z transformace. Tvrdí, že tento názor odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která předpokládá dohodu o zahrnutí restitučního nároku do základního majetkového podílu z transformace. Žalobce naopak tvrdí, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Žádný z účastníků však neuvedl o jaký judikát či judikáty Nejvyššího soudu svůj závěr opírá.
K posuzované námitce Nejvyšší soud konstatuje, že předestřenou právní otázku již vyřešil v rozsudku ze dne 30.12.1996, sp. zn. 3 Cdon 1098/96, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č. 2/1999, a to tak, „že osoba oprávněná k přijetí náhrady podle restitučních zákonů je osobou oprávněnou podle transformačního zákona v případě, že náhrada se jí s jejím souhlasem poskytla formou podílu na majetku povinné osoby (družstva). Nárok na náhradu osobě oprávněné podle zákona o půdě (popřípadě dalších restitučních zákonů) se započítává takto oprávněné osobě do základního podílu na majetku družstva podle §7 odst. 4 transformačního zákona.“ Od tohoto rozsudku nemá Nejvyšší soud důvodu se v projednávané věci odchýlit.
Druhou předestřenou právní otázkou je otázka posouzení platnosti smlouvy o převodu pohledávky mezi žalobcem a jeho matkou. K této otázce Nejvyšší soud uzavřel, že závěr, zda je uvedená smlouva platná, je věcí konkrétního posouzení této smlouvy a zodpovězení takové otázky již postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu). Odtud se uzavírá, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Protože odvolací soud neshledal dovolání přípustným ani podle jiného ustanovení obchodního zákoníku (a dovolatel ani takovou přípustnost netvrdí), není dovolání přípustné, a proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat - ve smyslu shora uvedeného závěru - jinými otázkami než otázkami právního posouzení.
Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6 a §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 11. listopadu 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu