ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.471.2003.1
sp. zn. 29 Odo 471/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobkyně Ing. M. H., jako správkyni konkursní podstaty … banky, a.s. v likvidaci, proti žalovaným 1. úpadkyni J., s. r. o., 2. D.-E. spol. s r.o., a 3. K., spol. s r. o., 2. a 3. žalovaná zastoupené, advokátem, o zaplacení směnečného penízu 3,715.709,- Kč s příslušenstvím a odměnou 12.385,70 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 236/99, o dovolání 2. a 3. žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2002, č.j. 9 Cmo 144/2002-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Dovolatelky jsou povinny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení společně a nerozdílně 7.575,- Kč, do rukou jejího advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5.12.2001, č.j. 50 Cm 236/99-74, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12.12.2001, č.j. 50 Cm 236/99-76, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 13.10.1998, č.j. Sm 516/98-8, vůči třetí žalované a směnečný platební rozkaz ze dne 1.8.2001, č.j. 50 Cm 236/99-58, vůči druhé žalované.
Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že předmětem odvolání je posouzení jediné námitky obou žalovaných, avalistů ze směnky, podle článku I. §10 zákona č. 191/1950 (dále jen „směnečný zákon“), že žalobkyně při vyplňování směnky porušila dohodu o vyplnění. Odvolatelé tvrdili, že majitelka směnky byla oprávněna do směnky doplnit pouze dluh z úvěru č. 88/95, nikoli dluh z následujícího úvěru č. 4/96. Důkazní břemeno nesli odvolatelé. Přitom dohoda o vyplnění směnky nebyla písemná a její obsah proto bylo možno dokazovat pouze svědeckými výpověďmi. Před soudem prvního stupně byli vyslechnuti svědci Dr. K. K., jednatel první žalované a Ing. J. K., jednatel třetí žalované, kteří vypověděli, že směnka zajišťovala zaplacení úvěru č. 88/95. Na druhé straně svědkové Ing. R. Š., pracovník žalobkyně a Ing. V. P., pracovník žalobkyně a dříve pracovník E., a.s., remitenta směnky, vypověděli, že směnka zajišťovala celý rámec plnění kontokorentních úvěrů poskytnutých E., a.s. první žalované, tedy i plnění smlouvy o úvěru č. 4/96.
Soud zhodnotil výpovědi všech svědků jako výpovědi „se stejnou dávkou hodnověrnosti“ a uzavřel, že za situace, kdy si tyto výpovědi odporují, je nutno konstatovat, že druhá a třetí žalovaná neunesly důkazní břemeno ohledně svého námitkového tvrzení. Přitom hodnověrnost výpovědí obou jednatelů snižuje to, že jak v bodu č. 5 smlouvy č. 88/95, tak v bodu č. 5 smlouvy č. 4/96 je uváděna směnka jako zajišťovací prostředek, přičemž nebylo ani tvrzeno, že by ve vztahu E., a.s. a první žalované existovala další směnka. Odvolací soud dále dovodil, že to, že první žalovaná a E., a.s. poté, co druhá a třetí žalovaná směnku podepsaly, dohodu o vyplnění blankosměnky změnily, nezbavuje obě odvolatelky platební povinnosti. Taková dohoda by mohla mít pro rukojmí právní význam jen kdyby měli uzavřenou vlastní směnečnou dohodu s majitelem směnky, která by vytvořila ve smyslu článku I. §17 směnečného zákona vlastní vztah mezi těmito subjekty. Taková dohoda však tvrzena nebyla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly druhá a třetí žalovaná dovolání. Z odůvodnění dovolání vyplývá, že považují dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolatelky považují za chybný závěr odvolacího soudu, že neunesly důkazní břemeno ohledně námitky, že žalobkyně mohla vyplnit blankosměnku pouze na částku dluhu ze smlouvy o úvěru č. 88/95 a snášejí celou řadu tvrzení na podporu svého názoru, přičemž zpochybňují správnost skutkových zjištění obou soudů a správnost hodnocení důkazů. Snášejí rovněž tvrzení pro to, že žalobkyně nenabyla směnku poctivě. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby odložil vykonatelnost rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla zamítnutí dovolání s tím, že oběma dovolatelkám se nepodařilo prokázat, že směnka mohla být vyplněna pouze částkou dluhu, která se vztahovala k úvěru č. 88/95. Jak bylo prokázáno svědeckými výpověďmi pracovníků, kteří se obchodním případem zabývali, směnka zajišťovala celý rámec plnění kontokorentních úvěrů, které byly poskytnuty právní předchůdkyní žalobkyně.
V průběhu dovolacího řízení byl na majetek žalobkyně prohlášen konkurs, čímž došlo podle §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání k přerušení řízení. Protože správkyně konkursní podstaty úpadkyně podala návrh na pokračování v řízení, soud pokračoval v řízení s touto správkyní.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
V projednávané věci sice dovolatelky namítají nesprávné právní posouzení, v dovolání však snášejí pouze argumenty směřující k tvrzenému pochybení soudů obou stupňů při hodnocení důkazů a k nesprávným skutkovým zjištěním. Žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. nepředestřely. Dovolání proto podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné není.
Protože dovolací soud neshledal ani žádný jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelky ani žádný netvrdily, není dovolání přípustné a dovolacímu soudu nezbylo než je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6 a §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v celkové výši 7.500,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinné nesplní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 13. listopadu 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu