ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.485.2003.1
sp. zn. 29 Odo 485/2003-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně U., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. R., advokátem, proti žalovanému Z. K., podnikateli, zastoupenému JUDr. Š. A., advokátem, o zaplacení 480.913,50 Kč s příslušenstvím, a o vzájemném návrhu žalovaného o zaplacení částky 479.086,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 51/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2002, č.j. 51 Co 165/2002-232, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Prvým výrokem napadeného rozsudku odvolací soud zrušil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16.2.2001, č.j. 15 C 51/97-156, ve znění opravného usnesení ze dne 22.10.2001, č.j. 15 C 51/97-194, kterým tento soud zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 479.086,50 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 13.5.1997 do zaplacení a zastavil řízení o tomto návrhu. Druhým výrokem změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. Třetím výrokem potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 480.913,50 Kč s 0,05 % úrokem z prodlení od 30.7.1996 do zaplacení a výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, kterým soud uložil žalovanému zaplatit České republice proplacené svědečné a znalečné ve výši 5.173,40. Čtvrtým výrokem rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že se žalobkyně domáhá na žalovaném doplatku ceny díla podle smlouvy ze dne 29.7.1992 (dále jen „smlouva o dílo“) ve znění čtyř jejích dodatků, ve výši 480.913,50 Kč, s úrokem z prodlení 0,05 % denně od 30.7.1996. Žalovaný namítal, že žalobkyně neprovedla dílo řádně a včas a nedokončila je ani v dodatečně určené přiměřené lhůtě, a proto od smlouvy odstoupil.
Odvolací soud dospěl ke shodným skutkovým a právním závěrům se soudem prvního stupně o tom, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla a ceny dohodnutých víceprací, když svůj závazek ze smlouvy o dílo splnila a dílo žalovanému předala, byť nedošlo k sepsání zápisu o předání a převzetí pro závady na technologické části stavby; ta však předmětem smlouvy o dílo nebyla. Žalovaný v řízení neprokázal, že by dílo mělo vady a že by žalobkyni nějaké vady vytýkal a uplatnil proti ní právně relevantním způsobem nároky z vad díla. Neměl proto zákonný důvod k odstoupení od smlouvy o dílo.
Pokud jde o námitku žalovaného, že smlouva o tichém společenství, uzavřená mezi účastníky, nezanikla výpovědí žalobkyně, a proto uplatněný nárok žalobkyně není po právu, neboť plnění ze smlouvy o dílo bylo součástí vkladu žalobkyně jako tichého společníka do podnikatelské činnosti žalovaného, odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o tichém společenství uzavřenou mezi účastníky dne 26.3.1993 (dále jen „smlouva o tichém společenství“) a zjistil, že tuto smlouvu uzavřel žalovaný jako podnikatel se žalobkyní jako tichou společnicí s účinností od 26.3.1994. Pod bodem II. označené jako „Vklad tichého společníka“ účastníci sjednali:
„1. Tichý společník se zavazuje účastnit na podnikatelské činnosti podnikatele provozování vodního díla „M. v. e. M. na řece O., okr. N. J.“. Výše vkladu tichého společníka se určuje částkou 25 % z celkové hodnoty díla MVE M. Tato výše vkladu je platná po celou dobu trvání společnosti. Pro tichého společníka tímto vznikají práva a povinnosti podílového spoluvlastnictví ve smyslu ustanovení §137 a násl. občanského zákoníku a všech ostatních práv a povinností s tím souvisejících.
2. Vklad tichého společníka spočívá v dodávce stavebních prací na dokončení díla v rozsahu projektu stavby a dalších odsouhlasených víceprací, včetně opravy jezu.“
Okresní soud dle závěru odvolacího soudu vycházel zřejmě při posuzování smlouvy o tichém společenství z toho, že tato smlouvy byla platná, když dovozoval ukončení vztahu jí založeného mezi účastníky na základě výpovědi žalobkyně ze dne 23.2.1996. S tímto posouzením se odvolací soud neztotožnil. Podle jeho názoru bylo třeba vyjít z toho, že touto smlouvou měl být mezi účastníky založen závazkový vztah, na jehož základě by vznikl žalobkyni, jako tiché společnici, závazek poskytnout žalovanému jako podnikateli určitý vklad a podílet se jím na jeho podnikání, a žalovanému by vznikl závazek platit žalobkyni část zisku, vyplývající z jejího podílu na výsledku podnikání žalovaného. Jednou z podstatných částí smlouvy o tichém společenství je určení předmětu a hodnoty vkladu tichého společníka, přičemž s ohledem na obligatorně písemnou formu smlouvy o tichém společenství se tak musí stát výslovně v textu příslušné listiny. V daném případě nebyla hodnota vkladu tichého společníka určena konkrétní částkou, ale procentním vyjádřením - 25 % z celkové hodnoty M. v. e. M. (dále jen „elektrárna“). V textu smlouvy však tato cena uvedena není a není uvedena ani v žádné jiné listině, kterou bylo provedeno dokazování. Za takové určení ceny není podle názoru odvolacího soudu možno považovat ani cenové údaje uvedené žalovaným v jeho přípisu ze dne 3.8.1995, adresovaném A., a.s., kde se operuje pojmy účetní hodnota a tržní hodnota elektrárny v rozmezí od 4,5 milionu Kč do 8,5 milionu Kč. Tento nedostatek podstatné náležitosti obsahu smlouvy se nepodařilo odstranit ani zjišťováním předpokladů a vůle účastníků smlouvy při jejím uzavírání v odvolacím řízení, když žalobkyně tvrdila, že hodnota díla měla být představována cenou stavebních prací, cenou technologické části elektrárny, cenou nemovitostí včetně pozemků a blíže nespecifikovanou hodnotou duševního vlastnictví a podílu žalovaného na tomto díle, přičemž celková cena žalobkyni známa nebyla. Žalovaný k tomuto tvrzení žalobkyně nevznesl žádné připomínky.
Z textu smlouvy o tichém společenství vyplývá, že vklad tichého společníka měl spočívat v dodávce stavebních prací, aniž by byla provedena jejich jakákoli bližší specifikace, přičemž dle tvrzení žalobkyně v odvolacím řízení měl být tento vklad představován nejen pracemi, které měl provést až po podpisu smlouvy, jejichž cena v době podpisu smlouvy nebyla známa, ale i cenou dosud provedených a vyúčtovaných prací i víceprací specifikovaných v dodatcích smlouvy o dílo č. 3 a 4. Ani k těmto tvrzení žalovaný nevznesl žádné připomínky. Proto nebylo možno odstranit neurčitost smlouvy co do určení předmětu a hodnoty vkladu tichého společníka ani výkladem vůle účastníků.
Z uvedeného dle odvolacího soudu vyplývá, že smlouva o tichém společenství byla neplatná ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a to jednak pro neurčitost v podstatných náležitostech, a jednak pro nesplnění požadavku písemné formy smlouvy, podle ustanovení §40 odst. 1 obč. zák. Při těchto závěrech se již odvolací soud nemusel zabývat případnou neplatností smlouvy o tichém společenství podle ustanovení §39 obč. zák. pro nedovolenost vkladu tichého společníka spočívajícího v jeho osobních výkonech, když v právní teorii v současné době převládají názory, že vklad tichého společníka spočívající v jeho osobních výkonech nelze připustit.
Odlišný závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o tichém společenství však nemá vliv na závěr o důvodnosti žalobcem uplatněného nároku vyplývajícího z uzavřené smlouvy o dílo, a proto odvolací soud potvrdil v přisuzujícím výroku rozsudek soudu prvního stupně.
Proti druhému až čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje nesprávné právní posouzení věci.
V odůvodnění dovolání pak snáší důvody pro to, že smlouva o tichém společenství mezi účastníky byla uzavřena platně, neboť v ní, podle jeho názoru, je jasně vyčíslena výše vkladu a oba účastníci ji považovali za platnou.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může tedy být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolatelem předestřené otázky dovolací soud neshledal.
Závěr, zda byla smlouva o tichém společenství mezi účastníky uzavřena platně, je věcí konkrétního posouzení této smlouvy, popřípadě navazujících dokumentů a úkonů a zodpovězení takové otázky již postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu).
Ve vztahu k dovoláním rovněž napadeným výrokům o nákladech řízení pak není splněna ani podmínka, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. října 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu