ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.489.2003.1
sp. zn. 29 Odo 489/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobců a) L. D., a b) J. Š., obou zastoupených, advokátem, proti žalovanému Pharm. Dr. T. V., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 321.533,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 159/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. července 2002, č.j. 15 Co 209/2001-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud v napadeném výroku rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23.4.2001, č.j. 6 C 159/2000-53, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 207.891,30 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 3.2.1999 do zaplacení a náklady řízení.
Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo (dále jen „smlouva“) a neakceptoval názor žalovaného, že vymezení předmětu díla je neurčité.
K námitce o porušení závazku žalobců spočívajícím v nedodržení termínu plnění ze smlouvy a k navazující obraně žalovaného spočívající v započtení vyúčtované smluvní pokuty, uzavřel, že pokud jde o dojednané termíny plnění jednotlivých částí díla (uvedených v odstavci I. smlouvy pod body B, C a D), se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Přisvědčil jim potud, že písemným ujednáním, jež vyplývá ze zápisu ze dne 13.10.1998, došlo k dohodě o změně termínů předání díla včetně vyúčtování ceny a její splatnosti, s tím, že k předání díla dojde 20.11.1998; do tohoto data tedy nemohli být žalobci v prodlení s plněním částí díla. Tento závěr podporuje i vyjádřené stanovisko žalovaného při jednání dne 15.1.2001. Jestliže došlo k odevzdání a převzetí díla až 27.11.1998, byli žalobci v prodlení se splněním závazku provést dílo od 21.11.1998 do 26.11.1998 a v tom rozsahu je stíhala povinnost zaplatit žalovanému smluvní pokutu. Tento závazek žalobci uznali, což se projevilo v tom, že vzali žalobu částečně zpět.
K předání části díla pod písmenem A smlouvy (technické, případně výkresové dokumentace) odvolací soud uzavřel, že tato dokumentace sloužila jako podklad pro zhotovení dalších částí díla a prodlení s jejím předáním se v první řadě mohlo projevit ve zpoždění při plnění celého díla. Formální předání této dokumentace mohlo mít pro žalovaného význam pouze při případné kontrole, zda je dílo prováděno v souladu s touto dokumentací. V tom směru ovšem žalovaný námitky nevznášel a při konečném předání a převzetí díla souhlasil, že dílo bylo zhotoveno v souladu s uzavřenou smlouvou. Vyúčtoval-li smluvní pokutu v souvislosti s prodlením s předáním technické dokumentace, pak podle názoru odvolacího soudu tento nárok jednak nevznikl a jednak by jej nebylo možno přiznat s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Odvolací soud však neakceptoval závěr soudu prvního stupně, že smlouva byla uzavřena podle ustanovení §631 a násl. obč. zák., protože se v ní výslovně uvádí, že je uzavírána podle obchodního zákoníku a tento závěr vyplývá i z dalších ustanovení smlouvy; to však nic nemění na posouzení věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Namítá především, že soud vyložil smlouvu rozporu se zákonem, neboť u písemně uzavřené smlouvy nelze připustit dodatečný ústní výklad. Tvrdí, že smlouva je v článku I. „Předmět plnění“ neurčitá a pokud soud dospěl ke skutkovému závěru, že tento článek je dostatečně určitý, opřel svůj právní názor o nesprávné právní posouzení věci.
Dále pak namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, když uzavřel, že žalovanému nevznikl nárok na vyúčtování smluvní pokuty v souvislosti s prodlením s předáním technické dokumentace, a že i kdyby vznikl, nebylo by jej možno přiznat s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. V odůvodnění dovolání snáší argumenty na podporu tohoto svého tvrzení.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby odložil vykonatelnost rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může tedy být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( §237 odst. 3 o. s. ř.).
Za otázku zásadního právního významu pak nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Pokud jde o námitku dovolatele, že není přípustné vykládat písemný právní úkon, tuto otázku již Nejvyšší soud řešil jak pro písemné úkony, tak i pro úkony učiněné jinou právní formou v řadě svých rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98 uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999, str. 386), od kterých nemá důvodu se odchylovat.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. též vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, jestliže je v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu – srov. i Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, II. díl., 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1047). V projednávané věci dovolací soud takovou právní otázku neshledal. Závěr, zda byl obsah smlouvy uzavřené mezi účastníky, dostatečně určitý, stejně jako závěry soudu o posouzení vzniku nároku na smluvní pokutu, postrádají příslušný judikatorní přesah (jsou významné jen pro věc samu). Odtud se uzavírá, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. prosince 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu