ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.512.2003.1
sp. zn. 29 Odo 512/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. V., proti žalovanému P. M., o zaplacení směnečných pohledávek 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 1050/99 a 12 Cm 1051/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2003, čj. 9 Cmo 20/2002-195, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2003, čj. 9 Cmo 20/2002-195 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze – dovolávaje se ustanovení §47, 158 a §218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31.12.2000 - napadeným rozhodnutím odmítl jako opožděné odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.7.2000, čj. 12 Cm 1050/99-163.
Odvolací soud uzavřel, že podle doručenky byla písemnost určená do vlastních rukou adresáta - zástupce žalovaného – po dvou marných pokusech o doručení uložena na poště dne 17.8.2000, takže podle §47 odst. 2 věta třetí o. s. ř. se za den doručení považuje 21.8.2000, a nikoli 31.8.2000, kdy adresát rozsudek převzal na poště. Posledním dnem lhůty k podání odvolání je proto 5.9.2000, avšak odvolání bylo podáno k poštovní přepravě až 15.9.2000.
Poukázal dále na to, že poštovní doručenka je veřejnou listinou, která nemůže být zbavena důkazní síly jen tím, že účastník tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána její nepravdivost. Žalovaný nejprve v podání ze dne 29.10.2001 tvrdil, že jeho právní zástupce byl ve dnech 16. až 30.8.2000 na dovolené s cestovní kanceláří, o čemž bude předložen důkaz potvrzením cestovní kanceláře. Žádný důkaz o tvrzené skutečnosti však předložen nebyl a právní zástupce dne 8.1.2002 poskytl soudu prvního stupně informaci, že byl v rozhodné době na dovolené u své matky v K. n. S. Žádný důkaz k tomuto tvrzení však nenabídl. Za této situace odvolací soud dovodil, že se žalovanému nepodařilo vyvrátit skutečnosti vyplývající z veřejné listiny, tedy, že údaj na doručence, že se jeho zástupce v době doručování napadeného rozsudku zdržoval v místě doručení, byl nepravdivý.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. a), b) a d) o. s. ř.
V dovolání uvedl, že z obsahu spisu zjistil, že rozsudek nebyl podle údajů na doručence doručen tehdejšímu právnímu zástupci žalovaného JUDr. T. při prvém pokusu o doručení. „Údaje na doručence by mohly odůvodňovat i výklad, že mohlo dojít k právní fikci doručení i dříve, než rozsudek JUDr. B. T. osobně převzal na poště. Na doručence je oznámení, že byl učiněn druhý pokus o doručení. Na přední straně modré obálky je vyznačena „výzva 17.8.2000“ a „vyrozuměno 17.8.2000“. Podle judikatury účinné do 31.12.2000 měla doručenka povahu veřejné listiny; účastník, který zpochybňoval správnost údajů uvedených na doručence, byl proto povinen nabídnout soudu důkazy k prokázání těchto tvrzení“.
Již v usnesení ze dne 30.1.1997, sp. zn. 2 Cdon 619/96 Nejvyšší soud konstatoval, že doručenka je listinou, jež má povahu veřejné listiny, a jež se liší od listin soukromých svou důkazní silou. Potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř. Uvedený výsledek, uvádí se v usnesení, lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti, které vyžaduje příloha poštovního řádu v bodech 18, 19 a 20, tj. doručenkou, v níž je uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty. Doručenka o doručení napadeného rozsudku tyto předepsané náležitosti nemá, zejména neobsahuje poznámku „Výzva na…“, která by byla doplněna otiskem denního razítka a není na ní uveden den uložení zásilky. Z doručenky jako veřejné listiny proto nemůže být dovozen závěr, že došlo k doručení uložením na poště.
Dovolatel dále namítal, že podle telefonického sdělení JUDr. T. byl jmenovaný advokát v době od 16. do 30.8.2000 na řádné dovolené a nezdržoval se v místě doručení. Tuto skutečnost žalovaný mylně interpretoval, neboť se domníval, že JUDr. T. byl na dovolené v zahraničí a navrhoval proto doložit potvrzení cestovní kanceláře. Ve skutečnosti byl JUDr. T. na dovolané u své matky v K. n. S., což může prokázat jejím výslechem.
Dovolatel proto navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (jak tomu bylo v i v této věci vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb.) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání je ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě řízení je takovou vadou postiženo.
Při zkoumání, zda byl rozsudek účastníku řízení doručen, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení zjištěných pomocí šetření, které provedl buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně jako soudu dožádaného. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda soudní písemnost byla řádně doručena, nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení §122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§126 o. s. ř.), výslechu účastníků (§131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (§123 o. s. ř.). Obdobné závěry Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v usneseních uveřejněných pod čísly 25/2002 a 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z obsahu spisu je patrno, že bývalého zástupce žalovaného JUDr. T. vyslechl (na základě pokynu odvolacího soudu z č. l. 189) soud prvního stupně jako svědka při jednání nařízeném dne 8. 1.2002 (č. l. 193). Odvolací soud pochybil již tím, že s touto výpovědí jako s důkazem nenakládal. Ve zjevném rozporu s obsahem spisu jí přisoudil povahu „tvrzení právního zástupce žalovaného“ (jímž JUDr. T. – jak se podává z oznámení o odvolání plné moci ze dne 18.9.2000 a z plné moci ze dne 12.9.2000 (srov. č.l. 178-179) - v době svého výslechu již nebyl), a zcela nepřípadně uváděl, že vyslýchaný ke svému tvrzení nenabídl soudu žádný důkaz (ač svědka povinnost důkazní nestíhá) V důsledku tohoto procesního pochybení pak odvolací soud svědeckou výpověď JUDr. T. řádně nehodnotil podle §132 o. s. ř.
Nadto odvolací soud nevzal v úvahu, že povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu je proto soud účastníky povinen (ve smyslu §5 o. s. ř.) poučit (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací soud (srov. §211 o. s. ř.). Závěr, že žalovaný neprokázal (neunesl důkazní břemeno o tom), že se jeho právní zástupce v době doručení rozsudku v místě doručení nezdržoval, ovšem odvolací soud učinil, aniž dovolatele - jak je patrno z obsahu spisu - poučil o jeho procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení a o následcích případné nečinnosti v uvedeném směru. Zatížil tím řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud rovněž přehlédl, že v době od 1.7.2000 do 31.12.2000, neměla doručenka povahu veřejné listiny; jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 24.9.2003, sp. zn. 29 Odo 181/2002, je tomu tak proto, že v uvedeném období, zde nebyl žádný právní předpis, jenž by vymezoval obsahové náležitosti doručenky. Zpochybnil-li tedy žalovaný údaje uvedené v doručence prokazující doručení písemnosti v rozhodné době, bylo na soudu prokázat, že k doručení písemnosti způsobem uvedeným v §47 odst. 2 o. s. ř. skutečně došlo.
Lze tedy uzavřít, že napadené usnesení trpí vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci; Nejvyšší soud je proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Dovolatelem uplatněnými argumenty [z nichž dovolatel usuzoval na existenci dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 písm. a), a d) o. s. ř.], se již za této situace nezabýval.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. prosince 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu