ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.515.2003.1
sp. zn. 29 Odo 515/2003-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce M. V., podnikatele, proti žalované P. B., akciová společnost, o zaplacení 1,211.630,40 Kč, vedené u Krajského soudu Brně pod sp. zn. 31 Cm 14/95, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2000, č.j. 3 Cmo 262/98-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem připustil odvolací soud zpětvzetí žaloby ohledně částky 18.842,60 Kč, a v tomto rozsahu řízení zastavil. Ve zbývajícím rozsahu změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 26.11.1997, č.j. 31 Cm 14/95-50 ve výroku, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobci 1,211.630,40 Kč z titulu úroku z prodlení sjednaného ve smlouvě o dílo (dále jen „smlouva“) uzavřené podle obchodního zákoníku, tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 817.910,- Kč a ohledně částky 374.877,80 Kč žalobu zamítl.
Odvolací soud doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně a uzavřel, že smlouva mezi účastníky byla platně uzavřena. Žalobce je sice ve smlouvě označen jako „F. t., zastoupená M. V.,“ součástí označení zhotovitele však je i identifikační číslo, které bylo přiděleno fyzické osobě M. V. Ten také smlouvu podepsal. I z následného chování stran vyplývá, že strany smlouvy a účastníci řízení byli bez jakýchkoli pochyb identifikováni.
Odvolací soud se neztotožnil s procesní námitkou žalované, že je žalobce v žalobě nesprávně označen. Žalobce je označen jako M. V., a takto také žalobu podepsal.
Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou žalované, že úrok z prodlení nebyl řádně uplatněn, když žalobce ve vyúčtování, které bylo přílohou faktury, použil termínu penále namísto termínu úrok z prodlení. Předpokladem uplatnění nároku na zaplacení úroku z prodlení podle §369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) není vyúčtování tohoto úroku, neboť nárok na jeho zaplacení vzniká ze zákona, v důsledku prodlení se splněním peněžitého závazku, vyplývajícího z uzavřené smlouvy. Proto je nepodstatné označení uplatněného nároku ve vyúčtování.
K jinému právnímu závěru než soud prvního stupně dospěl odvolací soud pokud jde o důvodnost úroku z prodlení z placených záloh. Podle článku II. smlouvy měla být záloha ve výši 1,300.000,- Kč poukázána na účet zhotovitele do 14 dnů od podpisu smlouvy na základě faktury vystavené zhotovitelem. Žalobce ani netvrdil, že žalované vystavil fakturu na úhradu zálohy. Proto se ohledně zaplacení zálohy nedostal dlužník do prodlení a nevznikla mu tedy povinnost platit úrok z prodlení.
Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce prokázal oprávněnost zvýšení ceny díla. Jako podmínky případného zvýšení ceny díla (maximálně o 10 %) byly stanoveny změny vstupních materiálů, případně změna subdodavatele. Změnu subdodavatele žalobce netvrdil. K důkazu předložil potvrzení „firmy A.“ ze dne 29.9.1993 o překročení předpokládaného rozpočtu svítidel cca o 35.000,- Kč. Z tohoto potvrzení však nevyplývá, že došlo ke změně cen vstupních materiálů. Proto je třeba posoudit zvýšení ceny o 187.260,- Kč oproti sjednané ceně jako nedůvodné.
Protože žalobce prokázal oprávněnost žalovaného nároku na zaplacení úroku z prodlení v rozsahu 817.910,- Kč, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že jej potvrdil pouze v tomto rozsahu.
Žalovaná navrhla připuštění dovolání, přičemž za otázku zásadního právního významu považuje posouzení platnosti smlouvy. Protože nejde o otázku zásadního právního významu, odvolací soud dovolání nepřipustil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Za otázky zásadního právního významu označila posouzení
- platnosti smlouvy, ze které žalobce odvozuje svůj nárok na zaplacení žalované částky,
- platnosti vyúčtované smluvní sankce, včetně zjevných početních chyb ve vyúčtování,
- skutečnost, že žalobce odvíjel svůj nárok z nesprávně vyúčtovaného doplatku ceny díla.
Dovolatelka napadla i to, že odvolací soud nereagoval na její námitky ohledně vady žaloby, spočívající v uvedení nesprávného obchodního jména žalobce a nevyzval žalobce k jejímu odstranění, „takže v rozsudku je žalobce označen jinak, než se sám označil v žalobě a jinak, než je uvedeno ve smlouvě“. Tím, že se soud nepokusil uvedenou vadu odstranit, porušil podle dovolatelky její základní právo na spravedlivý proces. Napadla i správnost posouzení nákladů řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001.). O takový případ jde i v této věci.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Otázku zásadního právního významu dovolací soud v projednávané věci neshledal. Rozhodnutí o všech právních otázkách předestřených dovolatelkou závisí na konkrétním posouzení okolností projednávané věci. Tyto otázky proto nemají potřebný judikatorní přesah i na jiná rozhodnutí, než rozhodnutí v projednávané věci, ve shora uvedeném smyslu.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. proto dovolání není přípustné.
Pro úplnost se dodává, že vada v označení některého z účastníků řízení může být řešena v mezích jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí [§241 odst . 3 písm. b)], jen je-li dovolání přípustné.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdila, není dovolání přípustné, a proto je dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. (analogicky), neboť dovolatelka procesně způsobila, že soud odvolání odmítl a ze spisu se nepodává, že by žalobci vznikly náklady, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. září 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu