ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.54.2003.1
sp. zn. 29 Odo 54/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně, I. a. s., zast., advokátem, proti žalované A. T., s.r.o., zast., advokátem, o zaplacení 13,249.634,- Kč s přísl. a odměny ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 86/99, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2002, č. j. 9 Cmo 377/2001-176, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2002, č. j. 9 Cmo 377/2001-176 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2001, č.j. 50 Cm 86/99-118, se v rozsahu, kterým soud uložil žalované zaplatiti žalobkyni 9,725.092,40 Kč s úrokem z prodlení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v této části vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud v pořadí druhý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.3.2001, č.j. 50 Cm 86/99-118, ve výroku, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 9,725.092,40 Kč s příslušenstvím a odměnu ve výši 32.417,- Kč ze směnky a ve výroku, kterým zamítl žalobu o zaplacení 3,515.541,60 Kč s příslušenstvím a odměny ve výši 11.718,40 Kč a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozsudku, že žalovaná proti žalobou uplatněnému nároku namítala, že žalobkyně není řádným majitelem směnky, že I. H., akciová společnost nezaplatila směnku A. P., a.s. nýbrž, že se tak stalo prostřednictvím třetí osoby – B., a.s. v důsledku čehož se avalista nestal majitelem směnky a nemohl ji indosovat na žalobkyni. Po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně ve věci žalovaná již nesetrvala na všech uplatněných námitkách a svou obranu postavila výlučně na tom, že B. a.s. dopisem ze dne 30.9.1998 učinila projev vůle směřující k započtení vzájemných pohledávek, a to své pohledávky na vrácení záloh v dopise specifikovaných plateb a pohledávky avalisty vzniklé splacením směnky vůči avalátovi ve smyslu čl. I. §32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., (dále jen „směnečný zákon“). Na základě tohoto započtení mezi B. a.s. a avalistou došlo dle žalované k zániku směnečné pohledávky avalisty vůči B. a.s., a to až poté, co se avalista stal směnečným věřitelem B., a.s.
Soud prvního stupně konstatoval, že podle čl. I. §28 odst. 1 směnečného zákona se směnečník přijetím (akceptem) zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Podle čl. I. §16 směnečného zákona o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je jejím řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů, a to i tehdy, je-li poslední z nich blankoindosamentem. Přeškrtnuté indosamenty platí přitom za nenapsané.
Podle čl. I. §30 odst. 1 směnečného zákona může být zaplacení směnky pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím. Zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá podle čl. I. §32 odst. 3 směnečného zákona práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručil a proti všem, kdo jsou této osobě směnečně zavázáni. Kdo vyplatí směnku může dle čl. I. §49 směnečného zákona vymáhat na svých předchůdcích celou částku, kterou zaplatil, šestiprocentní úrok z této částky ode dne, kdy zaplatil, své útraty a odměnu, která se vypočte podle čl. I. §48 odst. 1 bod 4 směnečného zákona.
Podle §580 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky stejného druhu zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže jeden z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se stkaly pohledávky způsobilé k započtení. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
V řízení bylo prokázáno, že B., a.s. vystavila směnku, ve které přikázala žalované jako směnečníkovi, aby na její řad zaplatila dne 1.2.1998 částku 13,240.634,- Kč. Žalovaná se přijetím směnky stala přímým dlužníkem z ní. B., a.s. pak jako směnečný remitent směnku indosovala na A. P., a.s. Důvodem indnosace byla smlouva o eskontním úvěru č. 19/97 ze dne 13.8.1997. Směnka je opatřena rukojemským prohlášením akciové společnosti I. H., s určením, že přejímá ručení za B., a.s. Na směnce jsou vyznačeny platby provedené avalistou ve prospěch A. P., a.s. v celkové výši 13,240.634,- Kč, tedy ve výši odpovídající směnečné sumě. Každé potvrzení o částečné platbě přitom obsahuje prohlášení, že platbu avalista provedl za B., a.s. A. P., a.s. jako osobě, které v době platby svědčila řada indosamentů. Tím, že avalista směnku proplatil, nabyl vůči B., a.s., za kterou se zaručil a vůči žalované, která byla v době vystavení směnky zavázána B. a.s., práva ze směnky.
Protože avalista proplácel směnku postupně, nabýval práv z ní rovněž postupně. Dne 3.4.1998 kdy avalista provedl první platbu ve výši 5,000.000,- Kč, nabyl práva ze směnky v rozsahu této částky.
B. a.s. po 3.4.1998 zaplatila na účet avalisty 1,500.000,- Kč (7.4.1998), 1,000.000,- Kč (20.4.1998) a 1,015.541,60 Kč (4.5.1998), proto zaniklo v rozsahu těchto částek právo avalisty požadovat plnění ze směnky, a proto nebyl ani v tomto rozsahu oprávněn indosovat směnku na žalobkyni. Proto je žalobkyně jako řádný majitel směnky, kterému svědčí nepřetržitá řada indosamentů, ze směnky aktivně legitimována pouze v rozsahu 9,725.000,40 Kč.
Námitku žalované, že nárok žalobkyně zanikl započtením vzájemných pohledávek mezi B., a.s. a avalistou neshledal soud důvodnou. Dopis ze dne 30.9.1998, kterým žalovaná tento svůj závěr prokazovala, nelze podle soudu prvního stupně hodnotit jako projev vůle směřující k započtení vzájemných pohledávek, ale jako pouhé konstatování B. a.s., že jí zaplacené „zálohy na směnku“, mají být použity jako platby ve prospěch avalisty, který směnku proplatil. V tomto dopise se konstatuje, že si B., a.s. provedené platby zaúčtovala jako platby na směnku, což je zřejmé i z použití minulého času („započetli jsme“), tedy, že s provedenými platbami takto naložila ve svém účetnictví. Nelze rovněž přehlédnout, že v dopise se hovoří o jakémsi započtení, ke kterému již mělo dojít v minulosti, z čehož lze nepochybně učinit závěr, že nemohly nastat účinky předpokládané ustanovením §580 obč. zák. Projev vůle B., a.s. je v tomto případě nutno hodnotit výlučně podle jejího jazykového vyjádření, nikoli podle její případné vůle, neboť tato vůle, tedy snaha započítat vzájemné pohledávky, by byla v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením, když v dopise se výslovně prohlašuje, že pohledávky již byly započteny.
Dále pak soud prvního stupně uzavřel, že zálohy (v dopise z 30.9.1998 uváděno jako „naše zálohy na úhradu směnky“) nelze bez dalšího považovat za platby na směnku, neboť o záloze lze uvažovat jen u závazků již existujících, tedy ze závazkových vztahů vzniklých mezi konkrétním věřitelem a konkrétním dlužníkem. V daném případě v době všech plateb, které B. a.s. uskutečnila před 3.4.1998 neexistoval její závazek vůči avalistovi, neboť ten v té době jako rukojmí na směnku ještě neplnil a nemohl se tedy stát osobou oprávněnou požadovat plnění ze směnky vůči B., a.s.
Soud prvního stupně se neztotožnil s právním názorem žalované, že k úhradě směnečného dluhu může dojít až po kvalifikovaném výkonu směnečného práva směnečným věřitelem. V projednávané věci nabyl avalista práva ze směnky způsobem shora popsaným a B., a.s. pak vznikl tomu odpovídající závazek poskytnout avalistovi plnění aniž by k tomu bylo třeba jakýchkoli dalších úkonů. Proto se neuplatní čl. I. §42 směnečného zákona na který žalobkyně v této souvislosti odkazovala, podle kterého může každý směnečný dlužník složit směnečný peníz u příslušného soudu na náklad a nebezpečí majitele, jestliže se směnka nepředloží k zaplacení ve lhůtě stanovené v čl. I. §38 směnečného zákona.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že se v usnesení ze dne 27.7.2000, kterým zrušil první rozsudek ve věci, vypořádal s tvrzeními žalované před soudem prvního stupně. Jediným důvodem zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně ve věci bylo právně relevantní tvrzení žalované, ke kterému navrhla doplnit dokazování, že B., a.s. zaplatila minimálně část svého směnečného závazku vůči avalistovi. Proto se odvolací soud nadále zabýval výlučně tímto tvrzením žalované.
Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že žalovaná nemůže vznášet námitku splnění směnečného dluhu B., a.s. ve prospěch avalisty. Avalista zaplatil směnku po uplynutí lhůty pro protest pro neplacení směnky a následně směnku indosoval na žalobkyni. S ohledem na tuto okolnost má tento indosament podle čl. I. §20 směnečného zákona účinky obyčejného postupu a žalovaná může vznášet vůči žalobkyni stejné námitky, jako vůči avalistovi.
V projednávané věci je nutno rozlišit platby které B., a.s. učinila před 3.4.1998, tj. přede dnem, kdy avalista zaplatil A. P., a.s. jako majiteli směnky první platbu ve výši 5,000.000,- Kč, čímž nabyl podle čl. I. §32 směnečného zákona v uvedené výši práv ze směnky (před uvedeným dnem ještě avalista žádná práva ze směnky neměl) a po tomto datu. Ohledně plateb po 3.4.1998 se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tyto platby, dosahující ve svém úhrnu 3,515.541,60 Kč, byly zaplaceny na předmětnou směnku. Jak plyne z výpisů z účtu B. a.s. a z celkového součtu plateb, odpovídajících ve svém úhrnu výši směnečného penízu, B., a.s. tyto platby a platby předcházející datu 3.4.1998 učinila za účelem zaplacení směnky. Podle čl. I. §39 odst. 2 směnečného zákona nesmí majitel směnky odmítnout částečné plnění, z toho důvodu stačil pouze jednostranný úkon B., a.s. Také avalista si byl vědom, že platbami učiněnými po 3.4.1998 je placena směnka, což plyne z označení těchto plateb ve výpisu z jeho účtu („hlavní knihy“). Z těchto důvodů shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným ve výroku II., kterým soud zamítl žalobu na zaplacení 3,515.541,60 Kč s příslušenstvím a odpovídající částí směnečné odměny.
Na platby provedené před 3.4.1998, dosahující výše 9,725.092,40 Kč, označené žalobkyní jako zálohy, podle názoru odvolacího soudu nelze vztáhnout úpravu ustanovení §498 obč. zák., neboť v dané věci nebylo placeno před uzavřením smlouvy. Odvolací soud však souhlasí se žalovanou, že zálohami jsou i platby učiněné před vznikem závazku. Pokud nastane situace, že jsou placeny zálohy na budoucí závazek (v dané věci směnečný závazek avaláta B., a.s. avalistovi, který vznikne teprve zaplacením směnky avalistou ve prospěch majitele směnky), musí být taková úhrada dohodnuta oběma účastníky. Nejblíže popsané situaci je ustanovení čl. I. §40 odst. 1 a 2 směnečného zákona, které lze podle názoru odvolacího soudu v dané situaci aplikovat analogicky. Podle odstavce 1 uvedeného ustanovení není majitel směnky povinen přijmout placení před splatností a podle odstavce 2 směnečník, který platí před splatností, jedná na vlastní nebezpečí. Z uvedeného plyne, že zaplacení směnky před splatností je zásadně přípustné, avšak musí se dít na základě dohody, která může být ze strany majitele směnky i konkludentní. V případě placení B., a.s. ve prospěch avalisty je situace do jisté míry odlišná; rozdíl spočívá v tom, že B., a.s. nebyla směnečníkem a její závazek vůči avalistovi nejen, že nebyl splatný, ale dosud ani neexistoval a avalista nebyl v době placení majitelem směnky. Z tohoto hlediska je skutkový stav pro plátce ještě nepříznivější, než je tomu v případě placení směnky směnečníkem před splatností. I z tohoto důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že uvedené platby B., a.s. ve prospěch avalisty by mohly být zálohami pouze za předpokladu, že by bylo placení záloh mezi B., a.s. a avalistou dohodnuto.
Dále pak odvolací soud konstatoval, že se odvolací řízení řídí podle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. principem neúplné apelace, což znamená, že účastníci nemohou uvádět (s výjimkami uvedenými v tomto ustanovení) nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Proto nemohl odvolací soud přihlédnout k novému tvrzení žalované, že mezi B., a.s. a avalistou došlo k dohodě o zaplacení záloh na směnku, a to i o placení před 3.4.1998. Je pravdou, že žalovaná navrhovala již před soudem prvního stupně provedení stejných důkazů jako v řízení odvolacím, avšak k prokázání jiných tvrzení, totiž, že zaměstnanci B., a.s. činili posuzované platby za účelem zaplacení směnky, nikoli k prokázání nyní tvrzené dohody.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že dopis B., a.s. ze dne 30.9.1998, adresovaný avalistovi není jednostranným projevem vůle směřujícím k započtení vzájemných pohledávek. V tomto dopise chybí specifikace pohledávky avalisty. „Vyrovnání eskontního úvěru u A. P., a.s.“ nelze považovat za pohledávku ze směnky.
Žalovaná v odvolání opakovaně namítla, že se jedná o dvojí plnění, a proto nelze výkonu práva přiznat právní ochranu (§265 obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“). Odvolací soud se s tímto názorem neztotožnil, neboť žalobkyně je osobou odlišnou od avalisty a žádné plnění v souvislosti se směnkou neobdržela.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci odvolání. Žalobkyně napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým tento soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně a výrok o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání zakládá na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, „zda je třeba při konkurenci několika možných účelů úhrady považovat platbu určenou plátcem jako záloha za úhradu existujícího splatného dluhu nebo za platbu na dosud nesplatný nebo prozatím neexistující dluh.“
V odůvodnění dovolání žalobkyně uvedla, že napadané rozhodnutí je založeno na právním názoru, že platba uskutečněná na úhradu již splatného a existujícího dluhu může mít povahu zálohové platby. Podle názoru žalobkyně může mít platba povahu zálohy jen ve dvou případech, jestliže se jedná o platbu před vznikem pohledávky nebo jestliže se jedná o platbu na dosud nesplatnou pohledávku. Dovolatelka napadá i skutková zjištění v projednávané věci. Tvrdí, že platby, které soudy obou stupňů považovaly za platby na směnku v projednávané věci byly ve skutečnosti platbami v jiné, typově shodné směnečné věci.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud všechny rozsudky obou soudů v napadených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým tento soud potvrdil výrok soudu prvního stupně ukládající žalobkyni povinnost zaplatit 9,725.092,40 Kč s příslušenstvím a odměnou. Přípustnost dovolání zakládá na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odstavec 3 o. s. ř.
Kromě nesprávného právního posouzení dovolatelka namítá i, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §205a o. s. ř. a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně aniž byly ve věci provedeny zásadní důkazy navrhované žalobkyní. Dále pak namítá, že oba soudy postupovaly v rozporu s hmotným právem, když žalované uložily zaplatit směnečnou pohledávku která zanikla, neboť byla zaplacena jiným dlužníkem.
Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení čl. I. §40 odst. 1 směnečného zákona a nesprávně vyloučil použití ustanovení §498 obč. zák. Směnečný zákon nemá speciální úpravu záloh, a proto je třeba aplikovat obecnou úpravu §498 obč. zák. Ustanovení §498 obč. zák. sice doslovně uvádí, že za zálohu se považuje vše, co bylo dáno před uzavřením smlouvy, to však neznamená, že by nebylo možné toto ustanovení vztáhnout i na případy plateb poskytnutých před vznikem mimosmluvního závazku. V projednávané věci je „navíc platba jako záloha zjevná nejen s poukazem na právní úpravu §498 obč. zák., ale také i s poukazem na to, že platby byly jako zálohy na směnku označeny, což také soudy obou stupňů zjistily. I pokud by bylo aplikováno ustanovení §40 odst. 1 a 2 směnečného zákona, je třeba zdůraznit, že rovněž toto ustanovení připouští placení směnky před splatností, tj. před vznikem směnečného závazku, a ani toto ustanovení proto nevyžaduje jako podmínku placení předem zvláštní dohodu“.
Z uvedeného důvodu je právní posouzení plateb B., a.s. na předmětnou směnku jako právně bezvýznamných z hlediska zániku směnečného závazku, nesprávné. Protože platby byly označeny jako zálohy, prokazatelně poukázány na účet avalisty a zaúčtovány v jeho účetnictví, je zřejmé, že byly předem mezi avalistou a B., a.s. dohodnuty, čemuž nasvědčuje i to, že avalista byl 75 % akcionářem B., a.s.
Žalovaná dále uvádí, že ustanovení §205a o. s. ř. nelze vykládat tak, že účastník řízení musí uvádět „naprosto přesné detailní skutečnosti, které bez provedení navržených důkazů nemůže ani znát.“ Jestliže účastník od zahájení řízení tvrdí, že B. a.s. směnku zaplatila a označí platby, kterými se tak stalo, zahrnuje toto tvrzení i samozřejmou skutečnost, že avalista platby neodmítl.
Za nepravdivý pak považuje žalobkyně závěr odvolacího soudu, že netvrdila v průběhu řízení před soudem prvního stupně, že mezi B. a.s. a avalistou byla uzavřena dohoda o zaplacení směnky předem. V této souvislosti poukazuje na své vyjádření k žalobě ze dne 10.5.1999, ve kterém v části B, čl. VI. odstavec 3 (č.l. 20 spisu) uvádí, že pokud je na směnce uvedeno, že úhradu provedl avalista, jedná se o účelové tvrzení, kdy je možné, že navenek mohly platby probíhat z účtu avalisty ovšem s tím, že na základě holdingové smlouvy mezi avalistou a B. a.s. či na základě jiných dohod, byly finanční prostředky na účtu avalisty na tento účet dopředu poukázány B. a.s. na úhradu žalované směnky a avalista byl pouze prostředníkem, kterého B. a.s. použila k zaplacení směnky. Na č.l. 15 spisu navíc žalobkyně tvrdila, že mezi B. a.s. a avalistou je uzavřena holdingová smlouva, na základě které představenstvo B. a.s. „v podstatě činí to, co rozhodne“ avalista. Statutární orgán avalisty má rovněž dispoziční práva k účtům B. a.s. a tak kontroluje veškeré její finanční operace. V této souvislosti žalovaná navrhovala výslech svědků, přičemž od počátku tvrdila, že tito svědci mají být vyslechnuti i k okolnostem, za kterých došlo k poskytnutí úhrady na žalovanou směnku, což zahrnuje i tvrzení, že mezi B. a.s. a avalistou byla uzavřena dohoda o úhradě směnky předem (viz např. č.l. 38 spisu).
Dovolatelka dovozuje, že jestliže ustanovení §205a o. s. ř. určuje, že skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně jsou odvolacím důvodem jen ve výslovně stanovených případech, má tím zjevně na mysli nové skutečnosti a důkazy, tj. takové, které účastník neuvedl v průběhu předcházejícího řízení. Skutečnosti a důkazy, které byly před soudem prvního stupně uvedeny či jinak vyšly před soudem najevo, nemohou být považovány za novou skutečnost ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř. V této souvislosti žalovaná zdůrazňuje, že při jednání dne 5.3.2001 provedl soud prvního stupně důkaz výpisem z účetnictví ze dne 18.7.2000 „- hlavní knihu rozvinutou na analytický účet – záloha na směnku“, ze kterého čerpal skutková zjištění, přičemž z tohoto důkazu je možno jednoznačně zjistit, že avalista předmětné platby jako zálohy na směnku přijal. Z toho hlediska je zřejmé, že takto zaúčtované platby nemohl avalista odmítnout a tento důkaz je proto zcela postačující ke zjištění, že platby předem byly poukázány na základě dohody mezi B. a.s. a avalistou, resp. že nebyly odmítnuty. Tato skutečnosti mohly být lépe prokázány navrhovaným výslechem svědků.“
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil dopis B. a.s. ze dne 30.9.1998, když dovodil, že se nemůže jednat o projev vůle směřující k započtení vzájemných pohledávek, neboť v dopisu chybí specifikace pohledávky avalisty a „vyrovnání eskontního úvěru u A. P., a.s.“ nelze považovat za pohledávku ze směnky.
Podle ustanovení §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže jeden z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se pohledávky způsobilé k započtení setkají. Zákon nestanoví pro projev vůle směřující k započtení žádné zvláštní náležitosti a vychází z neformálnosti takového úkonu. Přitom platí ustanovení §266 obch. zák. V daném případě je podle dovolatelky z uvedeného dopisu zřejmé, že B. a.s. oznámila avalistovi, že „započetla zálohy na úhradu směnky placené na účet avalisty ve výši 13,240.634,- Kč proti vyrovnání eskontního úvěru u A. P. a.s. u oblastní pobočky P. z Vašeho účtu rovněž ve výši 13,240.634,- Kč“. Dále jsou pohledávky blíže specifikovány jako „pohledávka B., a.s. M. - naše zálohy celkem 13,240.634,- Kč, pohledávka I. H., a.s. - potvrzení A. P., a.s. ze dne 21.5.1998 o splacení směnky na částku 13,240.634,- Kč.“ Vzhledem k tomu, že žalovaná předložila soudu k důkazu smlouvu o eskontním úvěru uzavřenou mezi A. P. a.s. a B. a.s., která se zcela zjevně vztahuje k předmětné směnce a ze které je jednoznačně patrno, že poskytnutý eskontní úvěr má být A. a.s. vrácen zaplacením směnečné pohledávky ve výši 13,240.634,- Kč (čl. V. smlouvy), není možno formulaci použitou v dopisu „vyrovnání eskontního úvěru ve výši 13,240.634,- Kč“, vykládat jinak, než jako zaplacení směnečného dluhu B. a.s. vůči A. P. a.s. Přitom předmětný dopis navíc výslovně poukazuje na potvrzení A. P. a.s. o splacení směnky ze dne 21.5.1998.
V této souvislosti žalovaná soudům vytýká, že neprovedly navržené důkazy výslechem svědků Ing. J. V., která dopis podepsala, popřípadě dalších osob - Ing. J., Ing. J. B. a Ing. P. K., což podle ní způsobuje, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále pak namítá, že soudy uvedený právní úkon vyložily přes jeho nespornou důležitost bez zkoumání vůle jednajících osob, což je v rozporu s ustanovením §266 odst. 1 obch. zák.
A konečně dovolatelka nesouhlasí s právním posouzení odvolacího soudu spočívajícím v tom, že dovodil, že se v daném případě nejedná o dvojí plnění, neboť žalobce dvojí plnění neobdržel, a že z toho důvodu nelze použít ustanovení §265 obch. zák. Dovolatelka dovozuje, že odvolací soud zřejmě opomněl, že avalista byl v době indosace směnky rozhodujícím „vlastníkem“ žalobkyně, a že převod směnky byl pouze účelový, přičemž obě uvedené osoby měly téhož předsedu představenstva. Rozhodující je, že podle napadeného rozsudku má být na směnku placeno dvakrát a nikoli, kdo takové plnění obdržel či obdrží. Skutečnost, že na směnku zaplatila B. a.s. a nikoli žalovaná, je v tomto směru nerozhodná, neboť jak žalovaná doložila v průběhu řízení, mezi B. a.s. a žalovanou došlo k vyrovnání započtením pohledávek.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil těmto soudům k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Zásadní právní význam předestřené právní otázky dovolací soud neshledal.
Tvrzení žalobkyně, že rozhodnutí je (v rozsahu, který napadá dovoláním) založeno na právním názoru, že platba uskutečněná na úhradu již splatného a existujícího dluhu může mít povahu zálohové platby, není správné. Odvolací soud potvrdil výrok, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení 3,515.541,60 Kč z toho důvodu, že dospěl k závěru, že B. a.s. platila platbami učiněnými po 3.4.1998 v této výši avalistovi na směnku, ze které zaplatil A. a.s. V tomto rozsahu tedy závazek ze směnky zanikl a žalobkyně se proto nemůže domáhat jeho zaplacení.
Na posouzení otázky, zda bylo v projednávané věci možné platbu avalistovi, určenou plátcem jako záloha, při konkurenci několika možných účelů úhrady považovat za úhradu existujícího splatného dluhu nebo za platbu na dosud nesplatný nebo prozatím neexistující dluh, ohledně které požadovala žalobkyně připuštění dovolání, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a proto nelze tuto otázku považovat za otázku zásadního právního významu.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Při posuzování dovolání žalované se dovolací soud nejprve zabýval námitkou, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení čl. I. §40 odst. 1 směnečného zákona a nesprávně vyloučil použití ustanovení §498 obč. zák. Dovolatelka tvrdí, že směnečný zákon nemá speciální úpravu záloh, a proto je třeba aplikovat obecnou úpravu §498 obč. zák.
Ohledně této námitky dospěl dovolací soud k závěru, že není důvodná. Není pochyb o tom, že zálohu lze poskytnout na jakékoli nesplatné či v budoucnu očekávané plnění, jestliže se na tom dlužník s věřitelem (či budoucí dlužník s budoucím věřitelem) dohodnou. Režim ustanovení §498 obč. zák, formulujícího vyvratitelnou právní domněnku o tom, že není-li mezi účastníky dohodnuto něco jiného, hledí se na plnění poskytnuté před uzavřením smlouvy jako na zálohu, však zákon vztahuje pouze na plnění týkající se budoucí smlouvy, nikoli na plnění poskytované z jiného právního důvodu. I pro takové plnění lze nepochybně poskytnutí zálohy sjednat, právní domněnka podle ustanovení §498 obč. zák. se na ně však neuplatní.
Pokud jde o aplikaci ustanovení čl. I. §40 odst. 1 směnečného zákona, jsou závěry odvolacího soudu zcela správné; v tomto případě - na rozdíl od §498 obč. zák. – nejde o právní domněnku, ale o možnost předčasného plnění. Takové plnění ale, aby jím byl závazek splněn, musí druhá strana přijmout, byť třeba i jen - jak uzavřel odvolací soud - konkludentně. Pouhá nečinnost však k přijetí plnění nepostačuje.
Druhou dovolací námitkou žalované je, že ustanovení §205a o. s. ř. nelze vykládat tak, že účastník řízení musí uvádět „naprosto přesné detailní skutečnosti, které bez provedení navržených důkazů nemůže ani znát.“ Jestliže účastník od zahájení řízení tvrdí, že B. a.s. směnku zaplatila, a označí platby, kterými se tak stalo, zahrnuje toto tvrzení i samozřejmou skutečnost, že avalista platby neodmítl.
K této námitce dovolací soud uzavřel, že je pravdivé tvrzení dovolatelky, že již ve vyjádření k žalobě tvrdila, že pokud je na směnce uvedeno, že úhradu provedl avalista, jedná se o účelové tvrzení, kdy je možné, že navenek mohly platby probíhat z účtu avalisty ovšem s tím, že na základě holdingové smlouvy mezi avalistou a B. a.s., či na základě jiných dohod, byly finanční prostředky na účtu avalisty na tento účet dopředu poukázány B. a.s. na úhradu žalované směnky. Dovolatelka nespecifikovala, o jaké „jiné dohody“ kromě holdingové smlouvy by mohlo jít a její tvrzení proto nebylo dostatečně určité. Proto bylo povinnosti soudu prvního stupně ji - v intencích ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k doplnění jejích skutkových tvrzení tak, aby bylo jasné, jaké dohody má na mysli. To však soud prvního stupně neučinil. Uvedený nedostatek tvrzení byl zhojen až v odvolacím řízení.
Z uvedeného vyplývá, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (důkazy, jež žalovaná navrhovala provést, nebyly režimem neúplné apelace vyloučeny). Proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Námitkou nesprávného posouzení dopisu ze dne 30.9.1998 se dovolací soud nezabýval, neboť závěr, zda je uvedený dopis jednostranným projevem vůle směřujícím k započtení pohledávek, je věcí konkrétního posouzení tohoto dokumentu, takové posouzení již postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu