ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.555.2003.1
sp. zn. 29 Odo 555/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce V. N., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému J. F., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 92.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 114/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2000, č.j. 15 Co 824/99, 825/99-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným výrokem změnil odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22.10.1998, č.j. 27 C 114/95-67, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 92.000,- Kč jako smluvní pokutu za prodlení a výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že z doplňujícího výslechu svědka F. Š. zjistil, že svědek prováděl pro žalovaného natěračské práce na domě čp. 29 v O.-H. na J. u. Po dokončení prací pomáhal žalovanému odklidit plechovky, půda a schodiště nebyly znečištěny od barev. Z doplňující výpovědi svědka P. N. odvolací soud zjistil, že nebyl oprávněn přebírat dokončené práce, věděl o tom, že žalovaný měl na domě provést tři nátěry střechy. K datu 18.7.1993 byla střecha již natřená, avšak s vadami, když přes vrchní nátěr prosvítaly spodní nátěry. Půda a schodiště byly pocákány od barvy, kterou se natírala střecha, a na půdě se nacházely neodklizené plechovky od těchže barev. Z kalendáře na rok 1993 krajský soud zjistil, že den 12.7. připadl na pondělí, den 17.7. na sobotu a den 19.7. na pondělí.
Odvolací soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo podle obchodního zákoníku (dále jen „smlouva“) a součástí jejího obsahu bylo ujednání o sankcích pro případ porušení smluvních povinností zhotovitele. Šlo jednak o sankci za nedodržení termínu, ve výši 1000,- Kč za každý den prodlení, jednak o sankci za nevyklizení staveniště a jeho úpravu do původního stavu, ve výši 500,- Kč za každý den prodlení. Obě tyto sankce posoudil odvolací soud jako smluvní pokutu.
V projednávané věci požaduje žalobce na žalovaném zaplacení smluvní pokuty 1000,- Kč denně za porušení povinnosti předat řádně provedené dílo do 17.7.1993, přičemž má jít o protokolární předání, k němuž dle účastníků dosud nedošlo.
Nárok na zaplacení smluvní pokuty je podle ustanovení §544 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) spjat s porušením konkrétní smlouvou převzaté povinnosti. Odvolací soud uzavřel, že ujednání v článku V. odst. 3 smlouvy „zhotovitel zaplatí objednateli smluvní pokutu za nedodržení termínu podle bodu III.“ v souvislosti s článkem III. smlouvy ve znění „ III. - termín plnění - zahájení prací 12.7.1993, ukončení prací 17.7.1993“ nutno vyložit tak, že předmětná sankce se váže k porušení povinnosti zhotovitele k danému datu práce ukončit. V projednávané věci je třeba rozlišovat pojem „ukončení díla“ od pojmu „předání díla“. Ukončením díla je stav, kdy „dílo podle zhotovitele představuje zachycení díla ve sjednané podobě na hmotném předmětu, přičemž jeho vlastnosti odpovídají smlouvě, popřípadě dohodnutému nebo obvyklému účelu.“ Sjednaná podoba díla představuje provedení trojnásobného nátěru střechy a klempířských prvků. Porušení povinnosti dílo ukončit ve sjednaném termínu nelze z provedeného dokazování dovodit, když naopak z výpovědí svědků Š. a N. vyplývá, že k datu 18.7.1993 byly natěračské práce - byť s vadami - ukončeny. Podpůrně lze v této souvislosti odkázat též na výpověď svědka P., který dne 20.7.1993 osobně prohlédl již dokončený nátěr střechy a klempířských prvků, v jehož provedení shledal vady. Protože sankce za opožděné předání díla nebyla ve smlouvě sjednána, nelze žalobci přiznat právo na zaplacení smluvní pokuty za to, že dílo nebylo předáno do 17.7.1993.
Další žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 12.000,- Kč, jenž se vztahuje k porušení povinnosti stanovené v článku V. odstavci 4 smlouvy, formulovaného tak, že žalovaný „nejpozději do dvou dnů po odevzdání kompletního díla zcela vyklidí staveniště a upraví je do původního stavu,“ odvolací soud posoudil odchylně od soudu prvního stupně, a to podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. Požadavek určitosti právního úkonu je naplněn tehdy, když je z jeho slovního vyjádření každý schopen dovodit, jaká práva a povinnosti z něj plynou. Nestačí, je-li jejich obsah znám smluvním stranám. Po stránce skutkové má odvolací soud za zjištěno, že žalovaný byl na základě smlouvy jedním z více subdodavatelů, kteří se podíleli pro žalobce, jako dodavatele, na kompletní rekonstrukci nemovitosti. Byla-li tedy smluvní pokutou zajišťována taková povinnost žalovaného, jak je uvedeno výše, jde o ujednání neurčité z hlediska jeho věcného obsahu. Nelze totiž dovodit rozsah, v němž měl žalovaný smlouvou převzít povinnost k vyklizení staveniště, neboť není uvedeno, zda je staveništěm míněna celá budova, nebo jen nějaká její část, když navíc je nutno zdůraznit, že žalovaný pracoval na střeše, nikoli uvnitř budovy. Nelze dále dovodit ani dobu, kdy měl žalovaný k vyklizení staveniště přistoupit, neboť s přihlédnutím k jeho postavení jako jednoho ze subdodavatelů nelze posoudit, kdy mělo dojít k odevzdání „kompletního díla“, od něhož se odvíjel počátek běhu lhůty na vyklizení. Neurčitostí trpí i určení cílového stavu, k němuž mělo plnění povinnosti žalovaného směřovat, a to „upravení do původního stavu“, s přihlédnutím k tomu, že celé žalobcem prováděné dílo spočívalo ve změně původního stavu v jiný provedením jeho rekonstrukce. Z uvedených důvodů odvolací soud zamítl žalobu i v této části, neboť ujednání o smluvní pokutě trpí vadou projevu vůle mající za následek absolutní neplatnost tohoto ujednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 (správně 238) odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“, co do jeho důvodů §241a odst. 3 [správně §241 odst. 3 písm. c)] o. s. ř., namítaje, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel tvrdí, že „správně měla být věc po skutkové stránce posouzena tak, že zhotovitel (žalovaný) nedodržel termín ukončení a protokolárního předání poslední části díla ke dni 17.7.1993“. Dovolatel uvádí, že vychází z toho, že „vedle ustanovení bodu V. smlouvy nutno k celkovému posouzení splnění či nesplnění podmínek pro realizaci smluvní pokuty vedle bodu III. přihlédnout a hodnotit v této otázce i bod VI. - ostatní ujednání smlouvy. Zde se v jeho čtvrtém odstavci stanoví: Dílo bude předáno protokolárním předáním jeho poslední části.“ K této důležité skutečnosti odvolací soud nepřihlédl. Z citovaného ustanovení je podle dovolatele třeba dovodit, že termín ukončení prací je vázán i na protokolární předání díla.
Ohledně práva na zaplacení smluvní pokuty podle článku V. odstavce 4 smlouvy dovolatel namítá, že netrpí vadou projevu vůle mající za následek absolutní neplatnost tohoto ujednání. „Skutečnost, že žalovanému byl znám projev vůle k tomu, co má učinit, je možno dovodit z toho, že jde o běžný postup při provádění jeho činnosti. Ví, co má při ukončení činnosti provést. K datu 15.10.1993 dílo bylo vyklizeno a staveniště (tj. prostory, kde činnost vykonával) uvedeno do původního stavu (vyčištění půdních prostor, včetně vyčištění schodiště po natěračích, kteří prováděli nátěr klempířských prvků a střechy). Proto má žalobce za to, že jeho nárok na smluvní pokutu ve výši 12.000,- Kč dle článku V. odstavce 4 smlouvy, je po právu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). O takový případ se jedná - se zřetelem k datu vydání napadeného rozsudku - i v projednávané věci.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
V tom, jak odvolací soud hodnotil ujednání v článku V. odst. 3 smlouvy podle kterého „zhotovitel zaplatí objednateli smluvní pokutu za nedodržení termínu podle bodu III.“ v souvislosti s článkem III. smlouvy ve znění „III. - termín plnění - zahájení prací 12.7.1993, ukončení prací 17.7.1993“ Nejvyšší soud žádný nedostatek neshledal. Jestliže dovolatel tvrdí, že soud měl při hodnocení článku V. odstavce 3 přihlédnout i k ujednání pod bodem VI. - ostatní ujednání smlouvy, kde se v jeho čtvrtém odstavci stanoví, že dílo bude předáno protokolárním předáním jeho poslední části,“ není tento jeho závěr správný. Aby mohl soud k posledně citovanému ujednání přihlédnout, musela by být smluvní pokuta sjednána za nedodržení termínu podle článku VI. (tedy za nedodržení termínu předání), nikoli za nedodržení termínu podle článku III. (za nedodržení termínu zahájení či ukončení prací). Tak tomu ale nebylo a odvolací soud postupoval při hodnocení citovaných ujednání zcela v souladu s ustanovením §266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Ujednání ve čtvrtém odstavci článku VI. smlouvy je přitom ujednáním o způsobu předání, nikoli o jeho termínu.
Pokud jde o ujednání o smluvní pokutě podle článku V. odstavce 4 smlouvy, dovolatel namítá, že žalovanému byl znám obsah projevu vůle v tomto ujednání, vznáší tedy námitku ve smyslu ustanovení §266 odst. 1 obch. zák. K podpoře tohoto svého tvrzení však uvádí pouze, že žalovaný k datu 15.10.1993, tedy až po vydání kolaudačního rozhodnutí o předmětu díla (ke kterému došlo dne 6.9.1993 a které nebylo právní moci dne 5.10.1993), již staveniště vyklidil. Vzhledem k tomu, že dovolatel uplatňuje smluvní pokutu za dobu od 22.9.1993 do 15.10.1993, lze z jeho tvrzení dovodit pouze, že si žalovaný byl vědom své povinnosti staveniště vyklidit, popřípadě i to, že si byl vědom toho, co má považovat za staveniště, nikoli již to, že si byl vědom toho, kdy má staveniště vyklidit - což je závěr, na kterém, mimo jiné, odvolací soud založil své stanovisko ohledně neurčitosti posuzovaného právního úkonu. Pro úplnost pak je třeba uvést, že, jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, mezi účastníky nebylo sporné, že text smlouvy koncipoval sám žalobce, z čehož podle ustanovení §266 odst. 4 obch. zák. vyplývá, že jestliže smlouva obsahuje projevy vůle, připouštějící různý výklad, je třeba je v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila, tj. žalobce.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu se nepodává, že by žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. prosince 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu