ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.597.2003.1
sp. zn. 29 Odo 597/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně M. D., zastoupené, advokátem, proti žalovanému T. 10, b. d., o určení členství a nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 Cm 176/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2003, č.j. 14 Cmo 196/2002-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21.3.2002, č.j. 43 Cm 176/2001-39, ve výroku, kterým tento soud zamítl návrh na určení, že žalobkyně (tehdy M. B.) je členkou žalovaného.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že se původní žalobkyně, M. B. (jejíž je M. D. - nynější žalobkyně - právní nástupkyní), nestala členkou družstva při jeho založení podle článku 4.1 stanov, neboť byla sice uživatelkou bytu v domě čp. 264, nesplnila však druhou podmínku určenou stanovami pro vznik členství v družstvu, když nebyla uvedena v prezenční listině ustavující členské schůze družstva konané dne 8.6.1994 a nebylo ani prokázáno, že by ji J. a M. B., kteří se členské schůze zúčastnili, zastupovali.
Žádostí ze dne 11.10.1996 požádala původní žalobkyně o přijetí za členku žalovaného. Členská schůze dne 12.1.1997 její přihlášku projednala a schválila a vyzvala ji k zaplacení členského vkladu ve výši 10.000,- Kč. Tento vklad žalobkyně v poukázala žalovanému až dne 6.10.2000, přičemž v mezidobí oznámila žalovanému, že již nemá o členství v družstvu zájem. Soud prvního stupně uzavřel, že písemné prohlášení původní žalobkyně ze dne 27.3.1997 je jejím platným jednostranným právním úkonem, obsahujícím projev vůle původní žalobkyně, že nemá zájem o vznik členského vztahu k družstvu. Soud prvního stupně dovodil, že tento projev vůle původní žalobkyně učinila v době, kdy již byla členskou schůzí přijata za členku družstva, a jde proto nejen o zpětvzetí členské přihlášky, ale současně i o projev vůle směřující k vystoupení z družstva, tedy k zániku členství podle článku 14b stanov žalovaného. Na tom nic nemění to, že žalobkyně zhruba o tři roky později zaslala družstvu 10.000,- Kč jako svůj členský vklad.
Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podle §227 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) vzniká, při splnění podmínek stanovených zákonem, členství v družstvu při založení dnem vzniku družstva, za trvání družstva přijetím za člena na základě písemné členské přihlášky. Podle §227 odst. 4 obch. zák. nevzniká členství před zaplacením členského vkladu. Dále pak uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s tím, jak tento soud věc posoudil po právní stránce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř
V odůvodnění svého dovolání uvedla, že oba soudy „v zásadě správně“ zjistily skutečnost, že se ustavující členské schůze družstva zúčastnili B., kteří nebyli nájemci předmětného bytu, neboť jedinou nájemkyní oprávněnou se zúčastnit ustavující schůze družstva byla původní žalobkyně. Oba soudy konstatovaly, že původní žalobkyně se nezúčastnila členské schůze, a proto se nemohla stát členkou družstva. „S tím ovšem je v zásadním rozporu skutečnost, že členy družstva se stali B., přítomní na ustavující schůzi, přesto, že nebyli nájemci bytu, a neměli proto žádné právo členy družstva, které bylo tvořeno oprávněnými nájemci bytů, se stát. Z tohoto jednání je zřejmé, že od počátku bylo právo M. B. na to, aby se zúčastnila privatizace bytového fondu, nerespektováno, resp. byla postupem družstva o toto právo připravena tím, že místo ní se stali členy družstva B.“
Zásadní právní význam spatřuje dovolatelka v tom, „aby bylo postaveno najisto nezpochybnitelné právo toho, kdo se při jednání, v tomto případě účasti na ustavující schůzi družstva, nechal zastoupit, avšak toto právo od ní převzal právě ten, kdo ji na schůzi měl zastupovat, zatímco osoba, která byla zastoupena, byla o své právo stát se členem družstva připravena.“
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud oba rozsudky zrušil.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může tedy být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Dovolatelka vychází při formulaci důvodu zásadního právního významu napadaného rozsudku z toho, že se původní žalobkyně na ustavující členské schůzi nechala zastoupit. Oba soudy však vycházely z toho, že „žalobkyně neprokázala, že by J. B. či M. B. dala plnou moc, aby na této ustavující schůzi jednali v jejím zastoupení a v jejím zájmu.“ Dovolatelka tedy, pokud tvrdí, že původní žalobkyni oba jmenovaní na členské ustavující schůzi družstva zastupovali, napadá skutkové závěry obou soudů, nikoli jejich právní posouzení věci. Jak se však uvádí shora, ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání pouze pro řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolání proto podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. prosince 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu