ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.75.2003.1
sp. zn. 29 Odo 75/2003-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobců A) J. Š. a B) M. Š., obou zastoupených JUDr. E. R., advokátkou, proti žalovanému Mgr. Z. H., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. t. i. a. s., o vyloučení věcí z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 127/2001, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2002, č. j. 6 Cmo 41/2002 – 41, takto:
I . Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 23. ledna 2002, č. j. 55 Cm 127/2001 – 33, Krajský soud v Brně – odkazuje na ustanovení §208 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) -odmítl jako opožděné odvolání žalobců proti usnesení ze dne 15. října 2001, č. j. 55 Cm 127/2001 – 26, jímž zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku (bod I. výroku) a vrátil žalobcům soudní poplatek ve výši 9.000,- Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. září 2002, č. j. 6 Cmo 41/2002 – 41, usnesení soud prvního stupně potvrdil (první výrok) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok), uzavíraje, že závěr o opožděnosti odvolání je správný.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, §238a odst. 1 písm. a/ a §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., namítajíce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). V dovolání snášejí argumenty na podporu závěru o existenci uplatněných dovolacích důvodů a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon – zde v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. - připouští.
Ustanovení §238, §238a odst. 1 písm. b/ až g/ a §239 odst. 1, odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že ve věci nejde o žádný z tam vyjmenovaných případů. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. pak není dána již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto „ve věci samé“.
Oproti očekávání dovolatelů není dovolání přípustné ani dle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ a §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. První z cit. ustanovení totiž vymezuje přípustnost dovolání ve věci konkursu a vyrovnání, kterou spor o vyloučení majetku z konkursní podstaty není (jde o spor vyvolaný konkursem); nadto i zde – vzhledem k dikci §238a odst. 2 o. s. ř. -chybí podmínka, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 58/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uplatnění druhého z označených ustanovení je vyloučeno proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, tedy není dovolání přípustné (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 41/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s . ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. září 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu