ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.894.2003.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. A. Š., proti žalované A. E., s. r. o., o zaplacení 98.835,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 729/96, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2000, č. j. 2 Cmo 107/98 – 31, a proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29. září 1998, č. j. 34 Cm 729/96 – 14, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29. září 1998, č. j. 34 Cm 729/96-14, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2000, č. j. 2 Cmo 107/98-31, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Krajský obchodní soud v Brně usnesením ze dne 29. září 1998, č. j. 34 Cm 729/96?14, řízení zastavil podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uváděje, že žalovaná nemá způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o. s. ř. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. července 2000, č. j. 2 Cmo 107/98 – 31, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, maje je za správné.
Proti usnesení soudů obou stupňů podal žalobce včas dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., tedy že rozhodnutí vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že spočívají na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). V dovolání pak snáší argumenty na podporu závěru o existenci uplatněných dovolacích důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde - se zřetelem k době vydání napadených usnesení - i v této věci.
Dovolatel výslovně dovoláním napadl i usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, v níž směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř.
Zmatečnostní vady ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti, nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Podle §238a odst. 1 o. s. ř. pak není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím (písmeno a/) a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., není usnesením „ve věci samé“; ostatně, odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalobce návrh na vyslovení přípustnosti nepodal (odstavec 2).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je - ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam) - odůvodněn tím, že žalobce, který podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a ve vztahu k někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení (žalovaná), je vyloučeno o náhradě nákladů dovolacího řízení uvažovat.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. října 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu