ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.931.2003.1
sp. zn. 29 Odo 931/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. T., proti žalovanému Ing. J. N., o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 6 C 93/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2002, č. j. 16 Co 147/2002 – 121, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. července 1999, č. j. 6 C 93/97 – 61, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 80.000,- Kč s patnáctiprocentním úrokem z prodlení od 27. října 1995 do zaplacení, uzavíraje, že žalobci, který v souladu s ustanovením §548 odst. 1 obchodního zákoníku provedl dohodnuté dílo, vznikl nárok na zaplacení žalované částky coby nedoplatku ceny díla
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2002, č. j. 29 Cdo 1236/2000 – 103, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 8. prosince 1999, č. j. 23 Co 462/99 – 81) rozsudkem ze dne 27. srpna 2002, č. j. 16 Co 147/2002 – 121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 45.168,- Kč s příslušenstvím, a co do částky 34.832,- Kč s příslušenstvím a nákladů řízení jej zrušil a potud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu je žalobcův nárok na doplacení smluvené ceny díla po právu, přičemž k částečné kasaci věci došlo proto, že žalovaný v odvolacím řízení namítl, že zaplatil o 34.832,- Kč více, než bylo původně tvrzeno.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř.). V dovolání snáší podrobné argumenty na podporu závěru o existenci uplatněných dovolacích důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku) podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Zmatečnostní vady řízení vypočtené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., které (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a ze spisu se nepodávají.
Podle §238 odst. 1 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl v napadeném výroku rozsudkem měnícím (písmeno a/), a nejde ani o situaci předjímanou pod písmenem b/, jelikož rozsudku obvodního soudu ze dne 22. července 1999 jiný rozsudek soudu prvního stupně nepředcházel.
Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a dovolatel před vyhlášením napadeného rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nevznesl (odstavec 2). Dovolatel se přitom mýlí, má-li za to, že přípustnost dovolání byla vyslovena tím, že odvolací soud v poučení uvedl, že „jen proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, lze podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, za splnění podmínek stanovených v ustanovení §237 a následující o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000“. Tímto poučením odvolací soud účastníkům řízení pouze sdělil, za splnění jakých podmínek je možno napadnout jeho rozhodnutí dovoláním (sám dovolání nepřipustil).
Ostatně, pro přípustnost dovolání podle §239 o. s. ř. platí obdobně ustanovení §238 odst. 2 o. s. ř. (srov. §239 odst. 3 o. s. ř.), podle jehož písmene a/ není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč. To přitom platí (ve shodě se závěry formulovanými v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 50/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i v případě, že odvolací soud výrokem (!) svého rozhodnutí připustí proti takovému výroku dovolání. V řízení nebylo sporu o tom, že zkoumaná věc je věcí obchodní, přičemž dovoláním je napaden výrok o částce 45.168,- Kč s příslušenstvím (k výši příslušenství se ovšem – jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení uveřejněném pod číslem 62/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – v takovém případě nepřihlíží).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne v konečném rozhodnutí o věci soud prvního stupně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. listopadu 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu